Lilith- první a poslední láska

LILITH

První a poslední láska
    
     Jednou ráno, když jsem se probudil, jsem zjistil, že je krásný den. Slunce svítilo a já měl pocit, že je vše bezproblémové a nic se nemůže stát. Bylo léto, červenec, a bylo nádherně. Bylo mi, jako bych začínal nový život. Byl jsem doma, ležel jsem v posteli a slunce mi svítilo oknem do pokojíku. Vstal jsem a šel do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Rodiče byli pryč. Nevěděl jsem kde, ale nijak mi to nevadilo. Začal jsem si dělat snídani a usmíval se přitom. Najedl jsem se a šel se umýt.

     Vždy jsem tvrdíval, že zrcadlo je můj nepřítel a tak jsem se do něj ani raději nedíval. Opláchl jsem si obličeji studenou vodou a šel se obléct.

     Venku bylo krásně a tak jsem si řekl, že ničemu neuškodím, když se půjdu projet. Vzal jsem kolo a zamířil směr město. Projížděl jsem uličkami a přemýšlel, kam dál. Najednou mi blesklo hlavou: „Dnes je prvního a já mám čtvrtého narozeniny. Doufám,že nebudou, jako ty minulé..."

     Bylo mi tehdy krásných čtrnáct a již brzo jsem měl mít patnáct. Mé narozeniny se vždy dobře pamatovaly. Byly 4.července a sedmička je mé šťastné číslo. Vždy, když se někdo ptal, kdy jsem se narodil, odpověděl jsem: „Na Den nezávislosti."a měl jsem pravdu. Mé čtrnácté narozeniny dopadly kriticky. Celý den jsem byl sám a když jsem potkal mé kamarády, tak si na mě nikdo nevzpomněl. Ještě dnes mám pocit, že někteří si myslí, že je mi třináct....
    Jel jsem a nikde nikdo. Všichni byli většinou pryč. Napadal mě jen jeden člověk. Můj kamarád Van.

     Lidé si nás občas pletli, ptali se nás, zda nejsme bratři a my vždy se smíchem odpovídali, že ne. Zatočil jsem vlevo a nabral jsem směr Vanův dům. Přijel jsem před jeho domek, no, nebyl to ani tak domek, byl to skoro činžák, ale činžák to nebyl, byl to spíš řadový dům. Zazvonil jsem a čekal. Za chvíli se objevil ve dveřích Van: „Zdarec,jedeš ven?" nadhodil jsem. Van se podíval a prohodil: „Počkej,hned sem tu." Čekal jsem a za chvíli se vynořil Van i se svým kolem. Vyrazili jsme.

      „Pro koho jedem?" řekl Van. "Nikdo tu není, všichni jsou na prázdninách, zbyli jsme tu jen my dva..." „Hmm....,tak to je pěkné..." dostalo se mi zamručení.

     Van byl sportovní postavy, hnědých vlasů, tmavě-zelených očí a měl rád sport. Měl
povahu kočky-pumy. Byl mrštný, úlisný a dovedl si kamarády vybírat. Projížděli jsme tak městem a bylo už skoro poledne. „Tak co odpoledne? Pojedeme se projet?" Má typická otázka, jakou jsem vždy pokládal při dopoledním rozloučení.

      „Klidně, stav se pro mě v jednu." „Jestli to stihnu...Ale jo, budu tu. Zdar!"  „Zdar!,“rozloučili jsme se. Jel jsem domů a slunce pálilo.

      Odpoledne jsme se jeli podívat na jedno jezero několik kilometrů za městem.Přijeli jsme tam a lidí bylo celkem málo, na koupání akorát. „Škoda, že nemáme plavky," litoval
Van. „V životě není nic škoda, stejně by jsme se nekoupali, protože tu není nikdo známý, sic je to důvod jak prase, ale řekni, že to tak není..." „Asi máš pravdu, ale stejně...." Tak jsme to obrátili a jeli domů.

     Cestou domů, jen pár stovek metrů za městem byl lesík. Když jsem přes ten lesík projížděli, najednou Vanovi praskla duše. Slezl z kola a já pronesl: „Nemáš to mít tak
tvrdé, ještě, když je tak horko..." Van něco zamručel a začal pochodovat vedle kola. Slezl jsem taky a šel vedle něho.

     Najednou do mě žduchl a říká: „Čum...tam...," ukázal před nás. Podíval jsem se a ještě dost
daleko před námi byli dvě holky. Už z dálky bylo zřejmé, že jsou pohledné a starší než my. „Že jim něco neřekneš?" zkoušel mě Van. "Že s nimi domluvím sraz...,"oponoval jsem mu. „Vsadíš se?" „Klidně." Šli jsme dál a ty dvě holky se k nám blížily. Byly už jen pár desítek metrů od nás a již jsme slyšeli smích. Byli už jen kousek a já zachytil slova: „ ....na ty kluky s těmi koly...", usmál jsem se, ale jen tak nenápadně.

      Když byli už jen pár kroků od nás, najednou jedna z nich začala:" „Co zítra?Zas ve tři na rohu náměstí??" Řekl jsem si: Když ne teď, tak nikdy!  „Dobře, budeme tam,"pronesl jsem a šel dál. Za námi se ozvalo: "Co???Stůjte!"
     Otočil jsem se a zaregistroval Vanův zděšený pohled. On myslel, že já to nezvládnu… „Ano?"promluvil jsem a pobaveně se usmíval. „Jak se jmenujete?"  „Já jsem Neo a toto je Van. Kdo jste vy, že nás zvete?"začínal jsem se usmívat víc a víc.
      „Já jsem Lona a toto je Lilith, ale kdo vás zval?" v jejich obličejích se objevil otazník. „No přece vy, nebo to byl omyl? Neříkali jste snad „Co zítra“?Zas ve tři na rohu náměstí??"
     „Jo, to jsme říkali, ale bylo to jen pro nás..."

 „Omlouvám se, tak my zas jdem. Omlouvám se za chybu.." otočil jsem se, podíval se na Vana a řekl mu: „Jdem."Van už chtěl otevřít ústa, ale já ho zvednutím ruky umlčel. Šli jsme a neudělali jsme ani pět kroků, když v tom se za námi ozvalo: „Tak dobře.Zítra ve tři na rohu náměstí..."
  „To beru!Zatím..." Otočil jsem se a odcházel domů.Chvíli nikdo z nás nepromluvil, ale pak
se Van zeptal: „Jak si to udělal?"
 „Co myslíš?"
„No, jak jsi věděl, že nás pozvou?"
 „Já to nevěděl, já jen doufal." A Van se na mě podíval pohledem, který vystihoval: „Ty jsi  blázen."

 „Kolik myslíš, že jim je?" zeptal se Van.
 „Tak šestnáct, sedmnáct, možná i devatenáct.." pozoroval jsem stále vyděšený pohled Vana.                                             

 „No, už musím jít, tak zítra ve tři..." Sedl jsem na kolo a jel směrem domů. Bylo už dávno příšeří a vidět už bylo pramálo. Avšak měl jsem pocit něčeho krásného, něčeho, co jsem neuměl popsat.Vznášel jsem se a nevěděl čím, to je. Pořád se mi vybavovaly ty dva
obličeje. Obličeje, které patřily Lilith a Loně.
     Spal jsem jako na trní. Pořád jsem se převaloval a nemohl usnout. Ráno, když jsem  se probudil, zase byli všichni pryč. Pozítří jsem měl narozeniny. Netrpělivě jsem řekl na třetí hodinu. Na náměstí jsem byl již o čtvrt hodiny dřív. Čekal jsem a  nikdo nikde. Najednou se
objevil Van. „Ahoj Neo."
 „Zdar Vane,"pozdravili jsme se.
 „Už tu někdo je?"
 „Jo, já, ale zbývají jen tři minuty."
 „Myslíš, že přijdou?"
 „Nemyslím, vím."
 „Kde bereš tu jistotu?"
 „Nevím, prostě to vím."
 „Myslíš, že přijedou na kole?"
 „To doufám...když my jsme tu na kole..."

     V tom se objevili. Šli vedle sebe a zase se smáli. Až teď na plném světle jsem si všiml, jak jsou krásné. Byli jako to nejjemnější plátno, jako vánek. Byli čisté jako lilie. Slovy jejich krása nejde vyjádřit.

     Přišli až k nám a pozdravili jsme se.

 „Tak co, kam pojedeme?" zeptal jsem se.
 „Pojedeme? My jsme tu pěšky..."
 „To neva, my vás svezeme, že jo, Vane?"
 „Jo............"váhavě odpověděl.
 „Tak nasedat,"vyzval jsem Lilith a Lonu.
 „Kdo kam?"zeptala se Lona.
 „Vyberte si, nám je to jedno."
     Lona udělala první krok a posadila se k Vanovi. Lilith zas váhavě přistoupila ke mě a posadila se.
 „Kam teď?" zeptal jsem se.
 „Třebas tam, kde jsme byli včera." zvolala Lona.

     Vyjeli jsme. Jeli jsme a povídali jsme si. Zjistil jsem, že je jim sedmnáct a že bydlí ve
stejném městě jako my.Byli to dvě nejlepší kamarádky, které dělali vše spolu.

     Když jsme přijeli do toho lesíku, jako včera,Lona ukázala prstem na takový podlouhlý,travnatý kopeček a řekla: „Tam,tam jedem." Zamířili jsme tam. Když jsme zastavili a slezli z kola, spatřili jsme, že za kopečkem je skryto fotbalové hřiště. Bylo prázdné, ale tráva vypadala, že je jednou za čas stříhaná. Na brankách nebyla síť,ale přece to bylo fotbalové hřiště.

     Lona s Lilith se rozběhly z kopečku na fotbalové hřiště. Podíval jsem se na Vana a kývl směrem k Lilith a Loně. Rozběhli jsme se také. Celé odpoledne jsme si povídali a smáli
se.
     Když se setmělo, Lilith s Lonou si lehli vedle sebe na kopeček a začali se dívat na hvězdy. Podíval jsem se na Vana, měl v tváři otazníky. Já byl odhodlán. Očima jsem naznačil Vanovi, ať také neváhá.

     Lilith byla blíž ke mně a já viděl, že čeká. Čeká, co se bude dít. Viděl jsem, že je krásná. Její krásná tvář se nepodobala žádné jiné, byla nádherná. Její dlouhé vlasy jí ležely kolem hlavy jako by byli srostlé k zemi a přitom k ní nepatřili, její oči se ve tmě leskly jako dva diamanty, jen je sebrat. Její rty byly dokonalé, ano, Lilith byla dokonalá.Kdybych měl pojmenovat dokonalost, pojmenoval bych ji Lilith. Lillith s Lonou leželi a ani se nehnuli.Já s Vanem jsme stáli vedle nich. Neváhal jsem již ani vteřinu. Stoupl jsem si obkročmo nad Lilith a předklonil se, abych jí viděl do obličeje a ona neviděla na hvězdy. Van udělal to samé.

     Na tváři Lilith se začal tvarovat úsmev. Nevěděl jsem, co znamená, ale brzy jsem poznal. Najednou mě Lilith uchopila za ruku a strhla mě. Padal jsem a dával si pozor, ať na ni
nespadnu. Rukama jsem zbrzdil pád a zastavil se tváří jen pár centimetrů od její.Ležel jsem na ní. Naše oči se setkaly. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Již tehdy jsem se propadl do spirály
lásky.

     To napětí...To napětí bylo nesnesitelné.Naše rty se přibližovaly a najednou se ozval výkřik a smích.Trhli jsme sebou a otočili hlavy směrem vedle. Byl tam Van a lechtal Lonu. Snažila se bránit, ale Van vyhrával. Najednou mě něco polechtalo na žebrech. Byla to Lilith. Odkulil jsem se a začal lechtat já ji. Po chvíli jsme ustali .Lilith s Lonou se zas dívali na hvězdy a já s Vanem jsme se usadili na jejich břiších. Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale bylo to jako chvíli a přitom jsme tam museli být nejmíň 2 hodiny. Když jsem šel tohoto večera spát, měl jsem pocit, že tu nejsem sám, že na mě někomu záleží.
     Druhý den se něco podobného opakovalo, zase jsme leželi na kopečku a zírali na hvězdy. Čím dál víc jsme si uvědomovali, že jsme pro sebe stvořeni.

     Šlo to tak celé prázdniny. Trávili jsme spolu veškerý možný čas. Byli jsme jen výborní kamarádi. Na konci prázdnin jsme zas byli na kopečku. Leželi jsme a pozorovali  hvězdy. Najednou se mé ruky dotkla ruka Lilith. Naše ruce se dotýkaly a já cítil, jak se Lilith rozbušilo srdce. Nevím, kdo tehdy začal, ale najednou se naše prsty začaly proplétat. Naše ruce byly propleteny a já si hrál s jejími vlasy. Už bylo vše jasné. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji
z celého mého srdce.

     Najednou se zas ozval výkřik a smích.Opět to byl Van a lechtal Lonu. Nepustili jsme se však. Jen jsme otočili hlavu.Van ji lechtal a ona se svíjela. Lilith mě pustila a podívala se na
hodinky. „Musíme jít.", pronesla smutně. Van vstal a Lona vykřikla: „Já ti snad zlomím vaz."

 "Vsaď se!!!", ozval se Van.
 "Dobře, to beru, ale o co?"
V tom jsem se do debaty zapojil i já: „Já bych možná věděl..., ale radši ne..."

 „Co, co?", sesypaly se na mě otázky. Otočil jsem se na Lonu a řekl: „Když prohraješ, začnete spolu chodit. Dík, jsi moc hodná.." Rychle jsem se otočil a poodešel, aby nemohla odporovat. Věděl jsem, že Van má Lonu rád a ona jeho taky. Za zády se mi ozvalo: „Eeeeee....???...tak
dobře." Byl to Van s Lonou..
 „Tak jedem. Sázka platí do dnešní půlnoci."
     Ten večer jsem se jen převaloval. Byl jsem vzrušený a to mi nedalo spát. A tak jsem v hlavě tvořil plán, ale to jsem ještě netušil, že mi to tak usnadní Lona...

     Druhý den večer, když už jsme odjížděli z kopečku, jsem jen tak prohodil k Loně: „Sázka platí?"
 „Jen když začnete vy dva!" a kývla směrem k Lilith. Neváhal jsem: „To beru!!"
     Nadcházejících pár dnů popisovat nebudu. Jen řeknu, že to byly dny lásky. Zvykali jsme si na nově vzniklou situaci. Objetí střídal polibek. No, prostě láska. Byl jsem ten nejšťastnější na celém světě. Van měl také stejný názor. Nikomu jsme však neřekli, že jsme spolu. Byli
jsme taková nerozlučitelná čtverka. Všem očím to však bylo skryto.
     Čas tak běžel a my se jezdili koupat, jen tak se projíždět a každý večer jsme lehávali na našem kopečku a pozorovali hvězdy. Lilith mi ukazovala různá souhvězdí a já se jen podivoval jejím znalostem. V životě jsem neviděl někoho, kdo se vyznal ve hvězdné obloze jako ona a i proto jsem ji miloval.

     Miloval jsem ji tak neuvěřitelně, že to snad nebylo ani možné.Udělal bych pro ni cokoli, jen být na věky s ní.

     Van a Lona byli také pořád s námi. Ale už chvíli jsem pozoroval, že oni nemají
tak nádherný vztah jako já a Lilith. Bylo to pro mě až moc průhledné, avšak nic jsem neříkal, ani nedával najevo.

     Čas neúprosně utíkal dál a my žili. Lona s Lilith chodili na brigádu. Obtelefonovávali systematicky celý telefonní seznam a pokládali otázky. Odpovědi zapisovaly a za to byly placené.
     Bylo jen pár dnů do konce prázdnin a Lona si mě
zavolala: „Neo,víš...Já a Van...."
 „Já vím,Lono, já vím. Už to není takové jako na začátku. Vím to už
dlouho. No, dlouho, tak dva, tři týdny, ale neboj, Van nic neví..."
 „Víš, já nevím, jak mu to říct..." „To já ti asi nepomůžu..." „Pomůžeš, neboj. Prosím, dej mu tuto obálku." „Nevím, spíš by to chtělo říct z očí do očí, je to osobnější..." „Nedokážu to, bojím se." „Je to jen na tobě...“ „Ahoj Neo! Ahoj“ a s těmito slovy mi předala obálku.
     Druhý den jsem byl s Lilith. Ona jako nejlepší kamarádka Lony o tom již věděla dlouho. Mluvili jsme o tom a slíbili jsme si, že kdybychom se někdy rozcházeli, tak bychom byli i nadále přátelé a řekli bychom si to do očí. Ještě jsem navrhl právo posledního polibku, který Lilith schválila. Pak mi řekla: „Něco ti musím říct...Naši o tom už ví. Nedokázala jsem to tajit a řekla jsem jim to. Nesouhlasí s tím a pořád mi říkají, že se mám s tebou rozejít...“ „Tím myslíš.........“ „Ne,to ne,miluji tě a nechci se s tebou rozejít..." Objal jsem ji a políbil: „Taky tě miluji, Beruško."
     Toho večera jsem Vanovi předal dopis. Přečetl si ho a pak se svěšenou hlavou odešel. Hlavou mi blesklo: Jdi za ním. Ale uzemnilo mě to slovy: Musí být sám a mít čas.
     Toho večera jsem nespal. Pronásledovaly mě děsivé představy. Měl jsem
strašné obavy, že když se Van s Lonou rozešli, tak nám to taky dlouho nevydrží.
     Za pár týdnů, když už byla škola, jsem pozoroval, že rodiče Lilith zakazují i chodit ven a stýkat se se mnou. Mohl jsem ji jen doprovázet, když šla třeba z obchodu domů a z domu do obchodu. Prostě jen z bodu A do bodu B a na zpět.
     Jednoho večera šla na ples. Měl jsem ji čekat před domem a doprovodit ji. Sám jsem tam nemohl jít.
     Stál jsem před domem a čekal. Když vyšla, měla na sobě šaty s krátkou sukní. Vypadala nádherně. Byla nádherná vždy, ale dnes jí to opravdu slušelo. Omluvte mě, ale slovy se nedá vyjádřit, jak nádherná byla.
     Jediné, co jí kazilo vzhled, bylo, že měla smutný výraz. I když se snažila o úsměv, její oči zůstávaly smutné. Pozdravili jsme se a já se jí hned zeptal, co jí je. Řekla mi, že nic. Já jí to nevěřil, ale dál jsem se neptal.

     Šli jsme.Byla celou cestu zamlklá. Již jsme byli jen pár desítek metrů od místa, kde jsme se měli rozloučit a já se zeptal: „Kdy zítra?“ „Asi už nikdy...,“ zněla mi odpověď v uších." Už bych měl jít,"odpověděl jsem přiškrceným hlasem a bolest v srdci pořád vzrůstala.

     Okamžitě jsem změnil směr a zatočil za roh. Opřel jsem se o ten roh a myslel jsem, že umřu. Srdce mi pukalo a z očí mi začínaly téct slzy. Tu bolest jsem nemohl překonat. Nic v životě mě tak nebolelo jako toto. Nic! Napadlo mě, že půjdu počkat na Lonu, která tam měla taky jít. Postavil jsem se do toho nejtmavšího kouta a čekal. Čekal jsem půl hodiny a přitom mi stékaly slzy po obličeji.

     Po půl hodině jsem to vzdal. Šel jsem a sedl jsem si na lavičku, která byla u
řeky. Skrytá, nenavštěvovaná. Chodili jsme tam spolu. Schoulil jsem se v sedu a tiše brečel. Hlavou se mi míhaly myšlenky: Proč? Proč to udělala? Vždyť jsem ji miloval a i ona mě. Proč? Co se stalo? Co se pokazilo? Je to mnou, nebo něčím jiným? Nevěřil jsem, že mě
nemiluje. Nikdy jsem tomu nevěřil, nikdy! Slzy mi kanuly do klína a hlavou mi létaly myšlenky jako atomy.

     Když jsem přestal brečet, tak jsem se zvedl a šel domů. Nikdy nezapomenu, co to bylo za den. Bylo pondělí. Pondělí dvanáctého.
     Druhý den jsem šel městem a potkal Lonu, Lilith a jejich kamarádku. Lilith si mě vzala stranou a zeptala se mě: „Pochopil jsi ten včerejšek? Je konec!" V srdci mě bodlo a jen jsem kývl. Nebyl jsem schopen slova. Lilith šla za svými kamarádkami sednout si na lavičku na náměstí. Šel jsme si koupit zmrzlinu a stejně mi spadla na zem.

     Přišel jsem k Lilith, Loně a jejich kamarádce a pozdravil jsem je. Stál jsem a ony seděli. Srdce mi pukalo na tolik částí, že jsem myslel, že na místě zemřu. Promluvil jsem a už ani nevím co. Lona si se mnou začala povídat a já cítil, jak se mi podlamují kolena. Náš rozhovor jsem ukončil slovy: „Musím už jít, nějak se mi podlamují kolena." A s těmito slovy jsem odešel.

     Bolest mě pronásledovala všude. Nikdy jsem nedoufal, že mě něco bude bolet tak jako rozchod. Ten rozchod by bolel méně, kdybych byl věděl, že mě Lilith nemiluje, avšak já byl přesvědčen o pravém opaku.................................MILOVALA MĚ!!!!