Povídka o černém koníkovi z kolotoče

Povídka o černém koníkovi z kolotoče

Na jednom kolotoči bydlel černý koník. Celé dny vozil děti dokolečka, dokola, až se mu z toho hlava točila.

   Vedle kolotoče stál autodrom. Ach, jak koník záviděl autům, která mohla jezdit všemi směry:  dopředu, dozadu, doleva, doprava, setkávat  se a zase vzdalovat… Byla tak naleštěná a barevná – modrá, červená, zlatá, zelená…Každé neslo nějaký báječný nápis – jako ACTION, SUPER, GO!…kdežto koník měl jenom černou, na několika místech odřenou srst.

 Jednou v noci se nejbližšímu autíčku přiznal: - Chtěl bych být jako vy: jezdíte si kudy chcete, a ty barvy! To já musím celý den běhat jenom dokolečka a koukněte na mou srst. Pryč jsou doby, kdy byla hustá a černá jako uhel…- Vidíš jen pozlátko, a to ještě zdálky, koníku, smutně řeklo autíčko. Nezáviď nám, není to takový med, jak se zdá. Děti nás trápí. Pořád do sebe musíme vrážet, víš, jak to bolí? Závidíš nám nápisy, ale nevíš, že jsou místo záplat tam, kde v nás hlodá rez, na místech, kde máme oprýskaný lak a vůbec vypadáme ošklivě?! Ty máš srst, která tě hřeje, ale nás jenom studí plech…Dlouho a dlouho mluvilo autíčko koníkovi do duše, ale neuvěřil.

  Tak často otáčel hlavu směrem k autodromu, až mu na stranu zůstala. I přišly za majitelem kolotoče děti a na divného koníka si stěžovaly. Přišel, prohlédl ho a nahradil novým, bílým jako čerstvý sníh. Černý koník stál opřený o maringotku a nevěděl, co s ním bude dál. Pršelo na něj anebo zase slunce pálilo, psi u něj zvedali nožičku, na hřbet mu sedaly mouchy…Teprve teď přestal závidět autům z autodromu: dobře slyšel, jak v noci polámaně vzdychají,  až příliš zblízka viděl jejich odřený lak a prorezlá místa. Tím víc ale záviděl bílému koníkovi: - Kdybych byl na jeho místě, kdybych tak mohl zase běhat dokola a vozit děti, říkal si…

   Jednou přišel na pouť tatínek s malou holčičkou. Hned se rozběhla k maringotce: – To je krásný koníček, ten se mi líbí, toho bych chtěla. – Kecko malá!, pousmál se tatínek. - Běž se radši povozit na kolotoči.  Svezla se sotva jednou a běžela zpátky: – Tatínku, prosímtě, kup mi toho koníčka. Je tady sám a je mu smutno… – K čemu by ti byl, doma přece nemáme kolotoč…, namítal. – Prosím, prosím, žadonila a obrátila na tatínka oči jako černé knoflíčky. Postavím ho k posteli a bude můj kamarád…A prosila a prosila, až tatínek podlehl a šel se zeptat pana majitele. – Jen si ho odneste, co já s ním, mávl rukou, stejně jsem ho chtěl spálit…

  Nadešla poslední noc. Koník stál opřený o maringotku a těšil se na ráno, až pojede k holčičce. Samým rozrušením nemohl dospat, a proto slyšel závistivé houkání autíček: - … nikdo do tebe nebude vrážet a  bourat i slyšel i ržání koníka z kolotoče:  - Nebudou tě okopávat dětské boty, hned bych s tebou měnil…Všechno slyšel, ale necítil žádné zadostiučinění. Přemýšlel o své holčičce.

  A tak byl náš koník na tom nakonec ze všech nejlíp.

/8/2003-1/2005/ 25.1.2005 20:48