Samota

Sny jsou stále kratší.Bez smyslu.Toulání v šedivém světě končí stále rychleji. Proplouvám mezi lidmi a neznamenám nic, stejně jako oni. Občas zazní prázdný smích a bolest z neustálých přetvářek mě ničí. Osud mě vláčí za sebou. Někdy uteču jindy mě zas topí. Pořád přemýšlím, o všem, o ničem… ztrácí to smysl. Pozoruji co se kolem děje a jen tiše sedím v koutě. Utápím se v další sklence a ty se pořád bavíš. Je těžké nečiňe sedět a vědět, že se ti vše ztrácí.

Proč? Vím snad? Kdo mi odpoví?

Stále jen čekám co se bude dít. Říkám si, že neztrácím naději, ale přesto když ostatní spí, tajně stékají mi slzy po tvářích. Už utíkám i sama před sebou, tak kdo mě zachrání? Ty snad? Nemyslím…

Z tmavého nebe padá neustále sníh. Snad zalepí mi oči, srdce i uši… Neuslyším už tvůj smích ani neuvidím tvoje oči. A srdce? Zamrzlo mi dřív než stačils cokoli říct.

Lhostejnost a zbytečnost dovedli mě na okraj propasti. Mám skočit? Řekni!....

Každý den mě ničí. Bezmoc a šílenství, ke kterým mě doháníš mi ubírají sil. Čekám kdy zatočí se semnou svět. Padám stále níž. Tak řekni, už mi rozumíš?!!!

Necháš mě napospas samotě a stále si myslíš, že je vše tak jak má být.