Divoký západ

Typické město divokého západu. Jedna dlouhá, hlavní ulice a okolo ní dřevěné baráky. jeden vedle druhého. Byla tam banka,vězení, a pouliční obchůdky, ale hlavní prioritou byla jediná hospoda, která v noci vždy praskala ve švech. Tuto putiku, jež nesla nepřekvapivý název "U horkého koltu", jste mohli použít také jako noclehárnu, kam jste si mohli pozvat na noc i jednu z mnoha slečen, jež obvykle dělali společnost špinavým a nevonícím mužům, kteří svou denní výplatu propíjeli tvrdými alkoholickými nápoji.
Atmosféra toho večera byla stejná jako mnohé před ní. Tancovalo se, pilo se a podle zvuků z vyšších pater, bylo zřejmé, že lehké slečny si začali vydělávat. Hrála typická hudba, a od stolů, které se pomalu prohýbaly pod náporem poloprázdných sklenic od piva, a mlácení rozzlobených hráčů kostek, bylo slyšet občasné klepání boty do taktu.
Venku už dávno padla tma a do toho se spustil hustý déšť, který bubnoval do verand jednotlivých baráků, jako když se učí hrát na bicí. Ulice se vyprázdnily a venku už byste mohli zahlédnout maximálně zatoulaného, promoklého psa, který hledá suché místo. Ovšem čistý zvuk bubnování deště, narušil zvuk jiný, zvuk klusajícího koně.
Každý věděl kdo přijíždí, a nikdo z toho šťastný nebyl. Hudba přestala hrát, z obvyklého ruchu hospody, se najednou stalo hrobové ticho. Dokonce i pravidelné steny a vzdychy z vyššího patra přestaly. Bubnování deště najednou bylo mnohem hlasitější a zřetelnější. Byl to jediný zvuk, který bylo možno zaslechnout. Ne, byl tam ještě jeden, zvuk, který můžete slyšet jen tehdy, když někdo jde v jezdeckých botách s ostruhy, po dřevěné verandě a má spousty času.

---