Zamyšlení

Dnes se pokusím zamyslet opět nad jedním citátem od Roberta Fulghuma: "Všechno vypadá lepší na dálku. Očekávání a vzpomínky jsou příjemnější než vlastní zážitek. Nikdy nic není přesně tak, jak se to zdá. Představivost nás uspokojuje víc než skutečnost. Odchýlit se od jednoduchosti znamená ztratit svobodu. Nikdy nic nebylo tak jako kdysi." (Robert Fulghum - kniha Třetí přání). Nevím přesně jak začít, protože srdce cítí a mluví trošku jiným jazykem než mozek a vyřčená slova nedokážou zcela přesně vyjádřit to, co opravdu cítí a říká srdce, ale alespoň se o to pokusím. Jsou to jen moje myšlenky, které nemají za úkol se někoho, myslím tím třeba i tebe (hlavně čtenářky) nějakým způsobem dotknout. Proto bych byl rád, abys na tato slova
nahlížela neutrálně, jaksi shora a s nadhledem, a pokusila se zamyslet nad jejich obsahem, ale nebrala si je osobně. Pokud budeš chtít, můžeš mi i odpovědět a rozvinout nebo upřesnit mé myšlenky a slova a zodpovědět na ty otázky, které jsem zapomněl, ale nikoli záměrně nýbrž tím, že myšlenky jsou mnohdy rychlejší než mé prsty na klávesnici. Nyní už pomalu přecházím k onomu citátu. Začal bych zřejmě tak, že budu rozebírat jednotlivé věty tak, jak jdou za sebou, i když někdy budu muset trošku přeskočit dopředu nebo se vrátit, protože se vzájemně prolínají a njsou propojeny. První věta říká, že "Všechno vypadá lepší na dálku.", ano je to tak. Stačí chvíli pozorovat lidi, které kolem tebe prochází, když sedíš na lavičce v parku a ty je pozoruješ nebo i jiné objekty (domy, stromy, stavby, přírodu). Všechno se zdá krásnější, hezčí, dokonalejší na dálku, než když se potom přiblížíme blíž a zjistíme, někdy větší a někdy menší nedostatky, které někdo nebo něco má. Myslím tím teď
tělesnou (fyzickou) krásu a dokonalost, neboť lidské oko není tak dokonalé, aby mohlo na dálku zjistit právě ony jemné nedostatky. Pokud bych měl vzít v úvahu konkrétní příklad a hovořit "za nás muže", tak na dálku je každá žena, nebo velká většina z nich krásná, neboť na dálku rozeznáváme jen hrubé obrysy a křivky, které jsou u všech žen téměř stejné. Ale když se pak ona žena přiblíží blíže, zjistíme, že je stále krásná, ale nikdy nic není jak se to zdá (to už je třetí věta citátu). Další věta říká, že "Očekávání a vzpomínky jsou příjemnější než vlastní zážitek." Ano, i toto je přece pravda. Vždyť kolikrát se nám stalo, alespoň tedy mně ano, že se na něco moc a moc těšíš a když pak dojde na opravdový vlastní zážitek, tak je člověk trošíčku
zklamán. Stačí obyčejná cesta, výlet nebo zájezd někam, na nějaké vysněné a vytoužené místo. Každý o něm básní a když se tam opravdu potom někdy dostane, je možná trošku zklamán. Ne úplně, ale v koutku duše si to představoval a očekával jinak. To samé vzpomínky jsou jsou příjemnější než vlastní zážitek. Právě teď o Vánocích člověk často přemýšlí a vzpomíná, nejen na své blízké, ale na to kde byl, co prožil, co se mu přihodilo, co se událo... Domnívám se, že v "očekávání" a "vzpomínání", v těchto dvou pojmech hraje velmi důležitou roli "čas". Ano, ten věčně plynoucí a nikdy se nezastavující čas, který tady byl, je a bude a bude plynout dál a dál. Někdy se ovšem může zdát, že plyne rychleji a někdy pomaleji, ale to je jen subjektivní pocit, který záleží na rozpoložení a současné náladě člověka a toho co se mu právě děje a co se událo v jeho životě. Objektivní čas však plyne pořád stejně a čas dokáže mnohé jakoby zkreslit, změnit, někdy až jakoby otupit a deformovat, onen zážitek, který "očekáváme" nebo na který "vzpomínáme".  Další věta citátu říká, že představivost nás uspokojuje víc než skutečnost. I toto je pravda (nebo si to alespoň myslím). Zde mám na mysli opět třeba milostný život (románek, lásku nebo i sex, nevím jak to přesně nazvat, ale i zlobu, vztek a nenávist). Protože jsou lidé všude okolo nás, které potkáváme a buď je máme rádi a nebo ne. Tyto lidi potkáváme a oni potkávají nás. Každý z nás má tajná přání, která
nikdy nikomu neřekne a nikdy je nevysloví. Jsou v nás, někde uvnitř, určité meze, zábrany, které nám nedovolí to co si
"představujeme" nahlas vyslovit. Každý má někoho rád a někoho třeba ne a v určitých okamžicích tato intenzita a pocit
"lásky či nenávisti" sílí nebo se zeslabuje, podle okolností, které na člověka působí v daném okamžiku a čase. Jsou okamžiky, a věřím, že každý už to někdy zažil, že pokud třeba někoho nenávidí, tak by ho nejraději "zabil nebo mu i jinak ublížil" a dokonce si představuje velmi živě jakým způsobem by to udělal. Ale právě ona pomyslná zábrana, jakási mez mu to nedovolí (u normálního zdravého člověka). Nebo pokud vezmu druhý konec, druhý protiól nenávisti, a to lásku. Kolikrát se nám třeba někdo líbí, moc líbí a chtěli bychom s ním být, ale víme, že ten dotyčný je pronás nedostižný, protože "patří" někomu jinému. Potkal "někoho jiného dříve" než "my jeho". Neznám nikoho, kdo by byl schopen přijít s jakýmkoliv návrhem tomu, kdo se nám líbí, aby šel s ním a aspoň na chvíli zapomněl na toho "koho on potkal dříve". Proto máme představivost, která nás v dané chvíli uspokojuje víc než skutečnost. Ano, člověk "ho nebo ji" potkává každý den, ale ví to, že toto nejde, zatím... v tomto okamžiku... v tomto čase. Ano, opět je tady ten čas, který plyne dál a nikdy nikdo neví jak čas dokáže s osudem zamíchat. Ale pozor, mezi láskou a nenávistí je jen malý krůček. Je to jakýsi uzavřený kruh, alespoň si to tak myslím. Od lásky není daleko k nenávisti a od nenávisti zase k lásce. Vše záleží na daném okamžiku a situaci a čase. Další část říká, že "Odchýlit se od jednoduchosti znamená ztratit svobodu". Ano, i toto je přece pravda. Vezměte si jak krásně je třeba človíčku na nějakém pustém ostrově, kde má pouze moře, palmy, nějaké to ovoce jako potravu, někoho s kým tam je, a možná několik jednoduchých nástrojů a pomůcek. A na druhé straně my, "civilizovaní lidé", žijící ve městě. Každý pospíchá, musí být ráno ve škole nebo v práci. Všechno kolem nás se řídí určitými předpisy a zákony a jsme čím dál tím víc svazováni a náš prostor k životu a pohybu je tak stále omezován. Co chybí onomu človíčku na pustém ostrově - nic - vodu má, sluníčko má, možná i někoho k sobě, potravu mu zajistí ovoce a nějaké to ulovené zvíře, ale tady ve městě se každý žene za prací, za penězi, kariérou a každý člověk tomu druhému závidí. Tak to je přibližně vše co jsem chtěl napsat. Možná, že za chvíli bych
to napsal jinak a možná i lepšími slovy. Někdy byly myšlenky opravdu rychlejší tak jsem mohl něco opomenout nebo bych to řekl úplně jinak, ale to je vždy, když člověk něco dodělá, tak zjistí, že by to dělal úplně jinak nebo alespoň o trošičku lépe...

---