Tma

Moc se nezděste a pokud se vám to nebude chtít číst tak nemusíte, ale jestli chcete a něco vám to poví budu ráda.

Na prázdný papír,

zavřený spolu se mnou mezi stěnami panelového bytu,

teď snažím se napsat,

to co tak strašně bolí někde hluboko uvnitř mojí duše.

Obrazy, které vídám nejenom ve svých snech,

mě děsí,

ale dají se zničit,

když jsem ve volném prostoru,

nijak neomezovaná.

Ubíjí mě pravidla, zásady a zákazy.

Svět, který znám,

není svět za jakej jsem ho považovala.

Starší se povyšujou nad mladšími,

násilí zabíjí všude kolem

a přírodu překrývá šedivý beton.

Zabíjení na jatkách stále nekončí

a tekoucí ropa nám kape na hlavy.

Znáte určitě ten pocit po brečení,

takový otupělý nic v celý hlavě,

asi jako, když se po dešti vyčistí vzduch,

ale stejně se může každou chvíli rozpršet znova.

Asi už jsem vážně ztratila cit- není, je pryč

a nevím, jak mohl zmizet za tak krátkou chvíli.

Nedokážu si teď vůbec představit,

jaký to vlastně bylo,

milovat tak, že bylo jedno jestli budeme jen tak sedět a mlčet

nebo řvát a běhat

anebo se milovat na vlakovym nádraží v 5 ráno.

Nějak mi to už nejde na rozum.

Potkávám už jen černé postavy,

které letmo projdou mym životem,

třeba se s nima vyspim

a pak zase odejdou. Pro mě.

Ani stopa po nějakém citu.

Půlka mojí duše je už nenávratně pryč.

A každou vteřinkou se vzdaluje vše,

Co kdysi bylo tak běžný.

Nastává období tmy v létě.

Šla bych ven, zapálila si cigárko

a v klidu nechala odvát pryč vše v tý tmě a kouři.

Pod oblohou složenou z hvězd

si lehnout do trávy, posypané chemikáliemi

a dýchat vzduch, se spoustou malých jedovatých částeček.

Idila zamilovaných. Fuck off!

Roztrhat sama sebe něčím na cucky,

aby nezbyla ani jediná celá kostička.

Taková úleva jaká by to byla,

pryč ze svojí hlavy, těla, vězení.

Neslyšet šuškání lidí,

kteří ani nejsou

a všichni si šuškají: „Fuj, špína. Chá ta je, ale směšná, humus,

feťačka, co tu vůbec chce?“.

Asi neumím žít,

tak jak mi to vtloukají všichni do hlavy.

---