Objetí

K zemi se snáší sníh, v pomalých piruetách dopadají vločky uléhající na šedivé, chladné chodníky. Přestal dout vítr a uklidnil se vzduch, ledová vůně dýchá na všechno živé a halí tmavé domy a zamračené postavy do mlžného oparu.

Už dvakrát jsem dneska odklízela sníh. Než jsem stihla odházet několik desítek těžkých lopat, byla cesta za mnou zas bělostná a neposkvrněná. Došla jsem si pro koště a s měšťáckou egoističností jsem tu bílou mrchu znovu odmetla ke krajům – co kdyby mě někdo žaloval, až si zlomí svou hnátu?!

Všechno je v oparu zimní nádhery haleno do kouzelného klidu, proti lampě se z vloček stávají nažloutlé jiskřičky. Měsíc utekl, nemohl se dívat na hektickou uječenost podvečerních řidičů. V kopci uvízly dva autobusy, mezi nimi už leží na dvacet čísel sněhu, v Havlíčkově zastávce nikdo nestaví, protože by se už nerozjel, z města jsem šla pěšky.

Doma je mi zima, ale nepřitopím, protože kamna jsou už na čtyřku. Za oknem je svět tak sladkobolný. Čas na to, vytáhnout svou lásku ven a tiše se projít zapadlými ulicemi za zvuku křupání pod dvěma páry podrážek. Nebo taky čas zajít do sklepa, vyštrachat starou houpačku, co jsem si na ní tak ráda hrávala, odřezat tlustý poleno z jejího konce a s pozůstalým provazem v ruce pak pokračovat na zahradu – tam, jak stojí dub. Však to ta větev vydrží, když zakusila tolik dětských vylomenin.

Ne, dětství to není, s tím se děsit nebudu, já vzpomínám na minulé úterý. Proč...? Protože... Protože mi ve snu pošeptal přání k narozeninám sněhulák a pak jsme spolu tančili na ledový pláni a za jeho hlavou jsem viděla vrcholky hor, rýsující se proti modrému pruhu oblohy, jinak zahalené v duchnách sněhuplných mraků. Když jsem se vzbudila, sněhulák roztál a s ním i pocit naplnění. Venku jsem mrzla a nikde ani stopa po sněhu či ledu, Cimrman by uronil kroupu, já vytáhla kapesník, protože mi kvůli mrazu teklo z nosu.

Odpoledne jsem byla s kamarádkou na kafi. Seděly jsme v kavárně, chvíli se plácaly v nemotorných řečech a pak jsme prostě jenom mlčely. Pokaždé, když jsem se ohlédla, zela ulice prázdnotou. Janinka se mi celou dobu dívala za rameno, asi hledala svýho sněhuláka, tak jsem ji nechala a v duchu jsme si spolu povídaly, mluvily o tom, jaký to bylo dřív – vzpomínáš, když nás netlačil čas v podrážkách a teprv jsme se poznávaly? Chtěla bych tě neznat, abych tě mohla znovu poznat a usmát se na tebe, protože teď už mi to nedovolíš.

I ve snu spolu mlčíme – je v nás klid, mácháme nohama v moři a z mola hledíme daleko za obzor. Protože máš pláže ráda, proto je nám vedro. K ránu se probudim a chladem necítím prsty u nohou, celou noc mrzly mimo peřinu.