Ozvěny

Ozvěny

jsi má obloha v poušti

moje smrt co pláce, když je okno dokořán

V nitru duše

rozechvělý stín

tiše a tišeji pluješ

dechem mým

po březích zvadlých rtů

po stěnách  bez paprsku

pohledem palčivým

zatanči za rozbřesku

svým krokem ledovým

Tvé oči uviděly v pustinách země

Tvé marné touhy, končící ve mně

A dávno za tebou, v nedohlednu mrazu

S důvěrou nevinnou

Maluješ mě do obrazu

Skládanky dětských hrátek

Chtěla jsem tě blíž

Tak jako jaro když se valí do oblaků

Tak jako kluk co má radost z prvních praků

Tak jako žena co smáčí ti dlaně

Polož si na ně

 všechny své odpovědi

Za každou další ubude ti šedi

V ozvěně ženy, propukl jsi v spánek

počítal těla mrtvých radovánek

Tak vyšuměly stromy a bublinky ze šampáňa

A láhev staré vody roztekla se

ty jsi kdesi

a já potají sama

v hloubi duše, opila se

---