Rozhraní temnoty a světla

Úvahy nad solnou hladinou...

Duše je větší nebe, hlubší oceán, nekonečné temnoty neprobádaného středu.

 

Nejsme maskou, kterou nosíme, ale když si ji nasadíme, nestáváme se jí ?

 

Život se podobá rvačce na nože v zaplivaném baru - když nás povalí, je nejlepší se rychle postavit.

 

Všichni máme dvojí masku citů, štěstí a smutku, starosti a trápení; zvol si riziko, zvol si masku, zvol si vlastní jed.

 

Až budou umírat, dej jim hádanku a až se zasmějí, nech bohy přírody ať dokonají co jsme začali.

 

Jakmile podlehneme prázdnotě, vesmír se sám stává časem, jakmile podlehneme prázdnotě, mnohá jsou ústa skutečnosti.

 

Již se nesnesu dívat na ten zázrak nebeských odstínů.

 

Vítej šero, vítej temnoto, vítej inkoustová noci, jen v tmách mohu vidět pokušení.

 

Kráčej beze stop, dýchej bez dechu, náš život nezanechá stopu.

 

Zraňuje, jako by tě zranila růže -  nikoli svými trny, růže tě vždy zraní svou krásou.

 

Co běží na stěně a přitom cestuje po celém světě ?

 

Nebesa hořela a hvězdy křičely, pod popelem nekonečna naděje plná odřenin a šrámů vydechla naposled.

 

Za minutu najdete na tom druhém něco zajímavého, za hodinu si ho vážíte, za den se zamilujete, ale zapomenout trvá celý život.

 

 

            

 

---