smrt naděje

Jsem noční chodec, Nightwalker. Můj život je noc. Mám ji rád. V noci jsou všichni stejní, černobílí jako měsíc a tma. Zimní chlad, letní žár, noci si jsou vždy blíž - tmavé a tiché. Přestože vím, že slunce ubližuje, občas neodolám a zůstanu vzhůru trochu déle. Ranní slunce nezraňuje, je slabé, chladné, ale svět kolem dostane barvy a hlas, skoro to vypadá, jako by i slunce mohlo být můj přítel, ale noc volá, varuje. Zavírám okna a zatahuji žaluzije, ale druhý den znovu podléhám zpěvu ptáků, obnovenému ruchu města, den zasévá zvědavost a tak zůstávám vzhůru opět trochu déle, slunce začíná hřát, nový pocit. Zavírám oči a popouštím fantazii. Vím, že toto je svět, do kterého nepatřím a který nemůže patřit mě, ale o nic přeci nejde. Nakonec mé racionální já vítězí, vracím se domů, zavírám okna a čekám na noc. Jenže tentokrát mi již připadá chudá, nudná, odvracím se od ní a čekám na ráno. Nedbám varování, odvracím se od měsíce. Čekám na úsvit. 
Přišlo ráno, namátkou beru knížku a jdu si číst na balkón, je přeci tak hezky, škoda jít spát. Najednou mám nepříjemný pocit, cítím, že tepla bylo příliš. Probouzím se, je chvilku popoledni. Ani jsem nezačal, knížka mi vypadla z ruky. Co jsem to vlastě chtěl číst? Dívám se na obálku. Po rudé, spálené tváři mi proběhne úsměv. Odcházím se schovat pod ochranu zdí svého bytu.

Vracím se tam, kde to znám. Plyne noc za nocí, pomalu zapomínám na světlo, teplo a hlas dne. Přišla zima a noci jsou delší, dny tmavší, přechod mez nimi takřka neznatelny. Na sklonku noci vycházím ještě na chvíli ven, město se topí v mlze. Na stromě vedle mého domu začíná zpívat pták. Neodolám a poslouchám. Ani jsem si nevšiml, že přišel nový den a světlo proniklo i na můj balkon. Jak se dívám kolem sebe, moji pozornost upoutal předmět ležící na zemi. Knižka? S úsměvem ji zvedám, prsty zlehka přejedou plastický nápis na hřbetu knihy. Jedno písmeno za druhým. I.K.A.R.O.S