Probuzeni

            Rozchod nikdy nepatřil, a asi ani nebude, mezi příjemné a radostné věci, které by chtěl člověk zažívat často, třeba i každý den. Bohužel všichni se s ním nakonec během svého života alespoň jednou setkáme. Tak ani já jsem nebyla žádnou výjimkou.

            V mém případě mi to přišlo skoro jako blesk z čistého nebe. Náhle jsem seděla na válendě a poslouchala, co mi v té chvíli ještě můj přítel říká: „Takhle už to dál nejde Pavlo. Myslím, že to mezi námi nemá cenu. Poslední dobou si vůbec nerozumíme. Nemáme si co říct. Ty jsi pořád stejná. Nedokážeš mě ničím překvapit a už ani zaujmout. Nejsi ani dost ženská. Jen se na sebe podívej. Sukni si na sebe nevezmeš jak je rok dlouhý, kašleš na váhu a jediný, co tě opravdu zajímá jsou ty tvoje smradlavý myši. Měla by ses nad sebou zamyslet. To Markéta je proti tobě jako panenka. Nejen,že o sebe pečuje,ale taky je zábavná a milá…“

            Tak tohle byl můj první a doufám, že na dlouhou dobu i poslední v mém životě. Moje první velká láska Marek se na mě vykašlal, protože jsem pro něj nebyla dost ženská. To ale bylo před víc než půl rokem.

            Dneska končí letní prázdniny a já se přesouvám poloprázdným vlakem domů. Když se na sebe podívám do zrcadla, jsem pořád stejná, jako před těmi šesti měsíci. Je fakt, že jsem se zpočátku pokoušela změnit, aby se ke mně Marek vrátil. Naštěstí jsem ale brzy pochopila,že se snažím úplně marně a nechala jsem toho. Já jsem prostě já a je mi tak dobře.

            „Dneska by to byly přesně dva roky, kdyby se mnou Marek zůstal.“ napadlo mě a kupodivu už ta vzpomínka ani moc nebolela. Čas opravdu postupně otupí všechny rány, i když jeho kritiku si pořád ještě pamatuji slovo od slova.

            Vlak začal pomalu přibrzďovat. Vyklonila jsem se z okna, abych věděla, kde to vůbec jsme. Na nástupišti u malého nádražíčka postávalo jen několik lidí. „Vypadá to docela nadějně.Třeba pojedu sama až domů.“ pomyslela jsem si s úsměvem. Byla to ale předčasná radost. Ještě než jsem se znovu posadila, ozvalo se mi za zády: „Máš tu volno?“ A mně nezbývalo nic jiného, než kývnout.

            Ani jsem se na toho vetřelce nepodívala a dál se nechala „česat“ větrem z otevřeného okna. Teprve když se vlak rozjel, znovu jsem si sedl. Až v té chvíli jsem zjistila, že tím drzým vetřelcem je kluk s ještě větším báglem než mám já.

            „Musím mít asi slušnou ránu.“ napadlo mě, když jsem zachytila jeho pohled. Nenápadně jsem si prohrábla vlasy, abych měla jistotu, že mi někde příliš netrčí. Jenže ten kluk si mě prohlížel dál.

            Chvíli jsem se snažila jeho pohledy nevnímat a radši se soustředit na ubíhající krajinu, ale nešlo mi to. Jeho sledování mi bylo na jednu stranu strašně nepříjemné a na druhou mě přece jen těšilo. Už dlouho se na mě někdo takhle nedíval. Naštěstí se už pomalu blížil konec mé cesty. Možná i proto jsem si dodala odvahu k otázce: „Proč na mě pořád tak zíráš?“ Evidentně jsem ho dost zaskočila, protože mu několik minut trvalo, než mi odpověděl: „To se snad nesmi podívat se na pěknou holku?“ – „Cože?!“ zírala jsem na něj pro změnu já, jako kdybych právě spadla z višně.

            Vlak začal opět přibrzďovat, tak jsem si na záda vzala krosnu a chystala se opustit kupe. To, co mi ten neznámý řekl, jsem brala spíš jako určitou provokaci a výsměch. Radši jsem se snažila rychle zmizet a naše nádraží přišlo jako na zavolanou.

            Než jsem však vyšla do uličky, vyrazil mi ten kluk dech podruhé: „Líbí se mi holky, které si na nic nehrajou. Jen škoda, že vás takových moc není.“ Nezmohla jsem se na nic jiného než úsměv, který musel asi vzhledem k situaci vypadat dost příšerně. Bylo to prvně, co mi nějaký kluk řekl,že se mu líbím. V té chvíli jsem cítila, že to myslí vážně a něco ve mně se zlomilo.

            Když jsem se jen o pár minut později dívala z nádraží za odjíždějícím vlakem, zdál se mi celý den rozzářený sluncem. Kletba strachu, nedůvěry a pocitu méněcennosti, která mě půl roku svírala, byla konečně pryč. Už nade mnou netrčela Markova kritika. Pochopila jsem,že chyba nebyla tenkrát jen na mé straně, jak se mi snažil namluvit, ale na obou. Zjistila jsem, že i když nejsem klasická panenka v sukýnkách,tak se stejně můžu někomu líbit.

            Až v téhle chvíli byl můj první rozchod opravdu za mnou a já ho už ani trochu nelitovala.