Mušle - James Stephens

A pak jsem přitiskl mušli
těsně ke svému uchu
a oddal jsem se plně svému sluchu
Hned připlul ten tón
hluboký a čistý jak když odbíjí zvon
pomalý, smutný šum dalekých moří
bičovaných vánkem ledovým
věčným vánkem od pobřeží
zametaného větrem a pustého
Od pobřeží se stínem bezslunným
které nikdy nezdobil otisk lidské nohy
a jež od dob, kdy čas byl spuštěn bohy
nikdy necítilo váhu
žádné lidské bytosti ani rozčeření
vyjma toho, které způsobují vítr a vlny
A v tichu vod byl slyšet ten zvuk
oblázků valících se jeden přes druhý
stále se valících a jejich nárazů tupý tluk
oblázků vířících plankton, když se vody rozplují
oblázků svištících sem a tam
jak dlouhá a studená blyštivě šedivá tykadla.
Tam nikdy den nepřijde na pomoc
nikdy nevyjde černočerná noc
kdy hvězdy se rozsvěcují
hvězdy, jež se měsíci obdivují
jen šero a děsivý polohlasný zpěv
jenž v kvílení větru a řev
bezcílně putujících vln přechází…
A pak jsem odtrhl mušli od ucha – jak sladký zjev
slyšet rachotit káru po schodech.

----------------------------------------------------------

The Shell

AND then I pressed the shell
Close to my ear  
And listened well,  
And straightway like a bell  
Came low and clear         
The slow, sad murmur of the distant seas,  
Whipped by an icy breeze  
Upon a shore  
Wind-swept and desolate.  
It was a sunless strand that never bore
The footprint of a man,  
Nor felt the weight  
Since time began  
Of any human quality or stir  
Save what the dreary winds and waves incur.   
And in the hush of waters was the sound  
Of pebbles rolling round,  
For ever rolling with a hollow sound.  
And bubbling sea-weeds as the waters go  
Swish to and fro   
Their long, cold tentacles of slimy grey.  
There was no day,  
Nor ever came a night  
Setting the stars alight  
To wonder at the moon:   
Was twilight only and the frightened croon,  
Smitten to whimpers, of the dreary wind  
And waves that journeyed blind—  
And then I loosed my ear ... O, it was sweet  
To hear a cart go jolting down the street.