Víťa a brouk

1.scéna: Víťa V, brouk B, Kladivo osudu KO, stíniči

V:(vstává z postele) Ach, to je krásný den. Za oknem sluníčko ...

(zahřmí a  rozprší se, V ztichne,  pak pokračuje) a vůbec,  je to

hezký, že tu jsem.

B:Tss, tss, krr, krr.

V:(Nastraží  uši) Jako  bych cosi  slyšel. Nebo  to byl  jen sen?

(chvíle ticha) Ale  vždyť je to jedno. Je mi  krásně, jsem mlád a

život mám před sebou.

B:Tt, pt, krr.

V:(Škubne  s sebou)  Už zase?!  Co to  jen může  být, ten podivný

zvuk, který  se ozve hned odtamtud  (ukáže na brouka) a  pak hned

odtamtud (brouk přeběhne na místo, kam V ukazuje)

B:Tss, bzz, krr.

V:Ach, už je to  tu zas! Drásá mi to nervy. Co  by to mohlo být?!

(jeho  zrak padne  na brouka)  Brouk. Obyčejný  malý brouk. (k B)

Pojď  sem brouku.  Pojď sem  ty malý,  hnusný, odporný,  špinavý,

shnilý, zažloutlý broučku.

B:(rozmýšlí se kolísá)

V: No tak. Pojď  ke mně.  Já ti  neublížím. No,  ťu, ťu,  ťu, ťu.

Poběž, já ti dám pusinku.

B:(rozběhne se k V, slastně mručí) Tss, vrr, krr.

V:(chytá ho za hlavičku, řve) Já ti dám pusinku, ty šeredo! Hezky

si tě rozpitvám!

B:(zděšeně) Krr, krr, tss, tss.

V:(připoutá brouka na pitvací stůl) Tak a teď tu hezky buď, já si

zatím skočím pro skalpel.

B:(stále zděšeně) Help! Hilfe! Pomoč! Pomoc! Krrr!

V:(vrací se, v ruce ohromný skalpel, v druhé paličku.) Nejdřív ti

dáme  anestézi.  (praští  brouka  paličkou  přes  hlavu. Pak se s

úšklebkem obrátí do publika) Tak, a teď budu brouka pitvat.

STÍNIČI: (přibíhají a roztahují velké  prostěradlo  před  broukem

s nápisem:"Ordinuji. Nerušit! Kdo se chce přidat, ať klepe.")

V:(za  prostěradlem)   Tak  odkud  začnu   pitvat.  (vylézá  před

prostěradlo a ukazuje obráceně než říká) Přeříznu ho příčně, nebo

podélně?  (zalézá, znovu  vykoukne hlavou  a mrkne)  Nebo mu  mám

nejdřív ufiknout  křidýlko? (zalézá, po  chvíli) Fuj, ten  má ale

hnusnej žaludek.

KO:(silný hlas ze zákulisí) Také bych řekl.

V:  (vyděšeně  vyběhne  před  prostěradlo)  Kdo  to řekl? (ticho,

přejede si  rukou přes čelo, jakoby  si utíral pot) To  se mi asi

jenom zdálo. (jde zpátky směrem za prostěradlo)

KO: Také bych řekl.

V:(trhne s sebou v půli cesty, vyděšeně) Kdo to je?!

KO:Já.

V:Kdo?!(zděšeně řve)

KO:No  přeci já.  Ale promiň,  ještě jsem  se nepředstavil.  Jsem

kladivo osudu.  Dříve jsem pravda  býval kladívko, ale  už jsem z

toho vyrostl.

V:Cože? Kladivo?!  A osudu? Kdo  si k čertu  myslíte, že jsem?  A

vylezte, nevidím vás!

KO:Je vidět, že jsi mě nikdy předtím ještě nepotkal. Jsem kladivo

osudu. Ke každému  z vás jednou přijdu, uhodím  a rozbiju všechny

vaše plány,  vaše naděje. (na chvíli  přeruší, pak pokračuje) Ale

proč mě vlastně posloucháš, když  mi nedůvěřuješ? Chtěl jsi přeci

pitvat brouka.

V:To  je  fakt.  (nedůvěřivě  se  dívá  kolem  sebe, poté mizí za

prostěradlem) Hele, tady je ledvina. Fuj, ta je hnusná.

KO:Také bych řekl. Přesně tak hnusná, jako ta tvoje.

V:(nezůčastněně opakuje) Jo, jo, přesně tak hnusná jako ta moj...

(zarazí se  , pak zařve) Co  jsi řekl?! Že má  ledvinu jako já?!!

Takový  nesmysl! (vylézá  před prostěradlo)  Já má  přeci krásnou

ledvinu!!

KO:Už jsi ji někdy viděl?

V:(překvapeně kroutí hlavou) Ne.

KO:Já ano. Vypadá přesně jako ta, co držíš v ruce.

V:Taky tak hnusná, odporná, ošklivá, slizká a ...

KO:Hmm, hmm. Taky tak hnusná, odporná, ošklivá a ...

V:To není pravda.

KO:Když myslíš, že není... Ale ze své osobní zkušenosti  ti  můžu  

potvrdit, že je.

V:Nevěřím ti.

KO:Když mi nevěříš, tak proč se se mnou o tom bavíš. Měl  by  ses

vrátit k pitvě.

V:To taky udělám.(zalézá opět za prostěradlo, chvíle ticha) To je

ale odporné. Co to může být?

KO:To je srdce. Úplně stejné jako to tvé.

V:(s  údivem) Tak  srdce. Takový  hnus. A  úplně stejné  jako ...

(zase se zarazí) Moje takhle rozhodně nevypadá!

KO:Když myslíš.  Ale garantuji ti,  že todle vypadá  úplně stejně

jako to tvoje.

V:To je blbost.

KO:Blbost je tu od toho, aby ukazoval pravdu.

V:To je taky blbost.

KO:Vždyť to říkám.

V:A stejně  ti nevěřím. Budu dál  pitvat. (pitvá) A co  je tohle.

Takové rozteklé, šedobílé nic.

KO:To je  mozek. Myslím, že  mi nebudeš věřit,  ale vypadá stejně

jako ten tvůj.

V:(vychází  před  prostěradlo)  To   mám  taky  takový  odpudivý,

rozteklý, slizký a malý (zdůrazní) mozek.

KO:Jo, jo.  Taky takový odpudivý,  rozteklý, slizký a  malý (také

zdůrazní) mozek.

V:(zachází za prostěradlo, vychází s  tykadly. výsměšně) A teď mi

budeš chtít ještě namluvit, že mám tykadla.

KO:Já ti  nic nenamlouvám. Říkám jen  pravdu. A mimochodem, díval

ses již někdy do zrcadla?

V:Ne, proč bych měl.

KO:Viděl bys, že máš na hlavě tykadla. A vůbec bys poznal, že jsi

členovec.

V:Cože?!

KO:Že jsi členovec. Nechtěl jsem ti  to říkat na začátku, ale teď

ti to  musím říct. Pravda se  může dlouho skrývat, ale  když o ní

víš, můžeš ji skrývat mnohem déle.

V:Takže  ty mi  chceš říct...  ty mi  chceš namluvit...,  že jsem

členovec?!

KO: Ano  jsi. Ale  neber si  to tak.  Každý je  ve své  podstatě

členovec.

V:(nevnímá  ho mluví  pro sebe)  Takže já  jsem členovec. To není

možné, já jim přeci nemohu být.

KO:Říkám ti, že všichni jsme členovci. Tak nebuď takový egoista a

neber si hned všechno osobně.

V:Co  je mi  po ostatních?!  Co je  mi do  toho jak vypadají, kdo

jsou. Já chci  být tím, kým jsem  byl, nechci  být brouk. Když si

představím,  že  tyto  ruce,  tyto  krásné  bělostné  ruce,  jsou

chlupaté  končetiny brouka.  Že má  záda, tak  krásná pevná záda,

jsou zároveň krovky  brouka. Když si představím, že  mé zuby jsou

kusadla  brouka, pak  přestávám věřit  v sebe.  Jsem si  odporný,

nenávidím se, jsem sebou zhnusen. Jsem tak zhnusen, že snad umřu.

(umře.  Jeden ze  stíničů k  němu přijde,  nahmatá puls  na ruce,

potom sejme čepici a ukáže palec dolů. Ozve se pohřební píseň)

2. scéna: Jan, kněz neboli Eva KN,  daf  neboli prázdné postavy DAF, hrobníci,  uklizeč 

KN: Možná se vám to bude zdát málo pravděpodobné, milý přátelé, možná tomu nebudete chtít ani věřit… ale přesto je to tak. Dnes tomu je již přesně jeden rok, co zemřel náš přítel a kamarád, přítelkyně a kamarádka, otec a syn, dědeček a pradědeček, synovec a prasynovec, člověk a pra… no prostě víťa s velkým V. Proto jsme se zde sešli, abychom ho jednoduše pohřbili. Dali jsme mu rok šanci, aby svou smrt rozdýchal, ale on to neudělal. Dnes již tedy čas vypršel a my to pohřbíme a to hlavně z důvodu, že jeho trouchnivějící ostatky již smrděly i starostovi. A jak všichni víte, starosta je v naší vesnici druhý nejvyšší hned po Bohovi. Zavzpomínejme tedy na Víťu, na všechny jeho dobré stránky a pomodleme se za něj. (k rakvi Víti) Ať tvoje duše směřuje do nebe. (otočí se k ostatním) Obřad je dokonán.

Hrobníci: (strčí rakev do vykopané jámy a začnou ji zakopávat, kněz mezitím nenápadně strčí do rakve rachejtli. Z té se začne kouřit a prská)

KN: Znamení. Hleďte, znamení! Pro jeho duši si právě došel ďábel. Óóó, hříšní, vizte a bojte se! Neboť za hříšný život, jaký vedl Víťa není odpuštění, jen spravedlivý trest.

JAN: Lžeš proklatče! Víťa nesměřuje k ďáblu, jen ty sám jsi ďáblem. Dobře jsem viděl, jak jsi do jeho hrobu odhodil petardu.

DAF: (hučí)

KN: Co! Co to pravíš, ty bezvěrče?! Což bych mohl já, služebník boží, hlasač jeho slova, lhát? Což by mohla tato ústa, jež denně vyjevují pravdivé výroky Nejvyššího a Jediného, což by tyto rty, ptám se znova, mohly pronést něco, co by očerňovalo tuto boží pravdu?! Můj jazyk by v ten moment shnil a odpadnul, tak by jistě zasáhla moc boží - nikoliv já tedy, to ty sám jsi lhář!

DAF: (šumí)

JAN: Zakrýváš své skutky božím jménem? Neber ho nadarmo! To bys jako kněz měl znát. Ale ty, ty snad ani nejsi kněz. Jsi falešný - falešný jako syrečky namočené ve voňavce. Možná pak i to, co zastupuješ je falešné! Střež se, bídníče!

DAF: (halasí)

KN: Che, ani skloňovat neumíš. Správně jest – střež se, bídníku. A proto ti pravím  – střež se, bídníku!!!

JAN: Ne ve formě, ale v obsahu je pravda.

KN: Což jsi nečetl Kanta? Jenom forma může být vrcholem metafyziky mravů. Jak se se mnou můžeš tedy hádat, ty, jenž jsi ztratil svůj mravní imperativ!

JAN: Však ho brzy najdu. Možná, žes mi ho ukradl! Však ho už vidím, čouhá ti z kapsy! (vrhá se na kněze)

DAF: (mlčí)

KN: (zoufale, v obranném gestu) To není Kant. Zmýlil ses – to je Marxův Kapitál!

JAN: Ha! Kněz, který čte Kapitál? Tím ses prozradil, zrádče svědomí, beztřídní lotře! (rozbije mu hlavu Kapitálem)

DAF: (čučí)

KN: Běda, umírám. Říkala jsem si, že to byl špatný nápad… převléci se za kněze. (obrací se na Jana) Měl jsi pravdu – nejsem kněz. Jsem jen zhrzená žena. Tu petardu jsem mu do rakve hodila ze žárlivosti, neboť mi přebral mou lásku, mého milovaného Jana. Chtěla jsem se pomstít!

JAN: Jana?!? Ale to jsem přeci já!

KN: To jsi ty Jene, miláčku?

JAN: Ano, já. A kdo jsi ty?

KN: Já jsem přeci Eva – což mě nepoznáváš.

JAN: Ach, ano. Ty rysy, ta tvář. To jen  kutna mě zmátla, tvůj církevní šat. Nedokázal jsem tě skrze něj rozpoznat.

KN (teď už EVA): Ani já tebe nepoznala. Převlékla jsem se totiž za kněze, který byl krátkozraký – a zapomněla jsem doma brýle. Teď, když už jsem zase Evou, tě ale poznávám. Ach, drahý, obejmi mě, ať mohu umřít ve tvé náruči!

DAF: (bučí)

JAN: (objímá Evu) Promiň, mi Evo, nemohl jsem jinak. Musel jsem chránit Víťovu památku…

EVA: Pak ho tedy stále miluješ? Och, doufala jsem… ale na tom již nezáleží, když umírám. Prosím jen o jediné, Jene – naposledy mě polib.

JAN: (líbá ji, Víťa z hrobu hrozí končetinou, po chvíli Jan s líbáním přestane a položí Evu vedle Víti) Běda, zde leží dva, jež měl jsem rád. Takový je zlý osud světa.

DAF: (brečí a smrká do kapesníků, případně říká) Hmm, to je mi ale dnes dojemný pohřeb, viď taťko…

JAN: Zmlkněte, vy hlodavci nenasytní, hledající senzace v utrpení druhých. Zmizte ze světa, ať vás už nikdy nevidím, špíno! Ať vás někdo uklidí z mého dosahu! (odchází)

UKLIZEČ:(přichází a smete DAF do publika)

3. scéna: Jan, Kladivo osudu KO, žalářník (stejný herec jako brouk)

ŽALÁŘNÍK: (hází Janovi kus chleba skrze mříže a klade na zem hrneček s vodou) Tumáš, mrtvolo.(odchází)

JAN: (bere chleba do ruky, drží ho jako Hamlet lebku. K sobě) Jak jen se mýlíš, smutný vykonavači pomsty lidské. Jak jen se mýlíš… Kéž bych jen byl mrtev – ale toto srdce (ukazuje si na hruď), toto nebohé srdce dosud bije. A v každém jeho tepu slyším výčitku, která kovově zebe.

KO: Buch, buch, buch, buch.

JAN: Má duše! Nekřič tolik – utichni jen na chvíli, ať mohu klidně usnout. Milosrdné paže snů, obejmete mou rozjitřenou mysl! Ach, kéž by jen šlo zapomenout. (přechází po cele, rozhazuje rukama, chvíli ticho) Uklidni se přeci, Jene a pohleď na své ruce – jsou čisté – nenesou vinu. To nevědomost je vina smrtí.

KO: Opravdu? Krev byla prolita tvým činem…

JAN: Ano, ano – ale to osud, jenom zlý osud mě donutil k tomu činu. Konal jsem, protože jsme musel. Byl jsem hříčkou toku jsoucna, mé bytí není příčinnou.

KO: Jakže, musel? Neměl jsi snad jinou možnost?

JAN: Nevěděl jsem přeci, že Eva je knězem – tedy kněz Evou.

KO: Ale zabils.

JAN: Netušil jsem, že Marx je tak těžký. Cožpak jsem jen mohl tušit, že masa proletariátu má takovou hmotnost? 

KO: Mohl, však to víš dobře sám. Jako bys sám nebyl kdysi proletářem duše.

JAN: Přiznávám – ale kněz, dokud ještě nebyl Evou, si smrt zasloužil.

KO: Vidíš sám, vše je proměnlivé. Jak potom můžeš soudit, kdo si zaslouží smrt, když ani neznáš jeho život?

JAN: Jednal jsem v omylu – to přiznávám. Mohl jsem ale vědět, že Eva udělá tak hloupý čin?

KO: Udělala ho z lásky k tobě. Z lásky, kterou jsi zradil…

JAN: Lásky se mění… Srdce je plachetnice poháněná bouří.

KO: Blbost… Netahej do toho srdce. Byl v tom sex.

JAN: Pravda. Už mě nudil ten stereotyp, chtělo to změnu.

KO: Podlehl jsi tedy pudům. Zabil jsi svou svobodu.

JAN: Nesmysl. Svobodu přeci nelze zabít. Je součástí vůle člověka, projevuje se v každém jeho rozhodnutí…

KO: Opravdu? Zmínil jsi vůli člověka. Ale co jiní biologičtí tvorové – mohou být svobodní? Může být svobodný, co já vím,  například takový brouk.

JAN: Brouk nemůže být svobodný. Chybí mu základní element, který je atribut svobody – lidský rozum. Brouk je podřízen zákonům přírody, je kauzální tvor bez možnosti. Každý jeho krok  řídí přírodní determinace.

KO: A co tedy ty? Podlehl jsi přeci pudům – a co jsou pudy jiného než ztělesněná přírodní nutnost. Zavrhl jsi lidskou vůli.

JAN: Ale mohl jsem si vybrat. Měl jsem tu možnost!

KO: Jaký je v tom rozdíl, když jsi zavrhnul cestu rozumu? Ne, dovol, abych tě citoval. Sám jsi říkal: Konal jsem, protože jsme musel. Byl jsem hříčkou toku jsoucna, mé bytí není příčinnou.

JAN: (zamyšleně) To jsem řekl? Ano jistě, již si vzpomínám. Nemyslel jsem tím ale, že bych nebyl svobodný ve volbě. Jen jsou ve světě páky mocnější, strhávající mé já, aniž bych proti tomu mohl cokoliv činit.

KO: Ne, stále si jen ospravedlňuješ svou vraždu. Buď jsi svobodný, a pak jsi vinen – vinen za všechno, za celý svět, za všechny možnosti, které se nově uskutečňují na světě, protože ve své svobodě tvoříš nové jsoucno a ono je podřízeno tobě… a nebo jsi nesvobodný – a pak nejsi nic jiného než brouk. Obyčejný, malý brouk.

JAN: (mlčí) Pravda… Jak krutě zní pravda. Co tedy dál? Buď přijmout smrt jako spravedlivý trest za mou vinu. A nebo být brouk… nechat se unášet, nemyslet a smířit se s během nesmyslného světa, kterému nerozumím a ani ho ve své ubohosti nemohu pochopit. Nelze tedy nic dělat – ať svobodný či nesvobodný, musím tu sedět a čekat.(vytuhne v pozici, v které se právě nachází)

KO: Nelze nic dělat. Jen sedět a čekat.(ticho)

ŽALÁŘNÍK: (Po delší pauze přichází, přehazuje přes Jana prostěradlo. Pak bere chleba, zkouší jeho tvrdost. Když zjistí, že je ještě měkký, s rozkoší se do něho pustí. Po ochutnání prvního kousku se promění v brouka) Tsst, pttt, krrr. (odlézá ze scény)