O svobodě

Narozeniny. Zase jedny obyčejné, kdovíkolikáté narozeniny. Řekl bys, že mi může být ukradený, jak je stará ta ochechule Sindhva Pračženbušta, nejmilejší matička našeho přeosvíceného, blahodárného, milostivého pána nad majetky, životy i dušemi všech těch mátoh bez vůle, rozhodnosti a sebemenšího zbytečku sebeúcty, které se jako hadroví panáci rozpleskávají o smrdutou, hnusně páchnoucí, poníženou, závislou zem, jež je příliš malátná, neschopná a ujařmená na to, aby jim konečně jednou nedovolila vstát a pohltivši je je nechala splynout s ostatním kalem, odpadem, smetím a bezobsažným a beztvarým nic, od něhož je při nejlepší vůli nemůžu  a nechci rozeznávat.

            Jenže stejně jak se tahle masa třese na každou  další ohlášenou popravu, jež se s tak velkorysou výpravou a rozmáchlou teatrálností koná každou středu a pátek od čtyř do pěti  hodin místního zbabělého času, je zvyklá na občasné na významná data panovnická rodu upomínající amnestie, které mají za úkol uvolnit cely pro nové a nové ubožáky i opravdové zločince, kteří budou do konce svého života, či – pokud se toho dožijí – do dalších narozenin někoho z vládnoucího cirkusu, plnit kapsy obtloustlých, surových žalářníků v potu tváře vydřenými  naturáliemi, anebo jestliže na ně jejich nejbližší zanevřeli, se budou muset spokojit  s trpnou úlohou potravy pro obušky, řetězy, vodní nádrže a černočerné kobky místního nápravného zařízení.

            Tak jsem se i já , úhlavní nepřítel  Božího i královského řádu, díky nějaké staré, senilní bábě, která ne a ne zaklepat bačkorama, najednou ocitl na svobodě. Majetku i iluzí prost, s prázdnými kapsami i žaludkem, avšak s jasným vědomím vlastní výjimečnosti, ceny, poslání, úkolu i plánu, jejž jsem si během mnohaleté osamělosti v cele desetkrát deset, mezi desítkami ubožáků, trosek a nul všech barev i vyznání vypracoval do poslední maličkosti.

            Co já jsem se nasnil o svobodě! Svobodě jako absolutní možnosti volby i nevolby. Co jsem toho o svobodě vyslechl, přečetl, ba i napsal!

            Svobodo, ty jsi prý poznanou nutností. Tys právem každého; pro tebe tolik skvělých lidí prolilo jezera krve!

            Ty prý i kdesi umíráš, abys právě v tom místě povstala, avšak jak svoboda druhého, svoboda mého bližního.)

            Tak, jak je to s tebou doopravdy? Vím-li, že to co chci, nemohu dostat, jsem svoboden? Ale kdeže! Jaký přihlouplý, životem vláčený, rezignovavší mudrc mě bude konejšit slovy smíru, vyrovnání, unylého klidu a zahnívajícího pokoje? Jestli mně svoboda dává možnost výběru, tak si budu vybírat stále znovu, co se mi zachce, jak se mi zachce, kdy se mi zachce. Svoboda není pro každého. K jejímu unesení je zapotřebí nadlidské síly. Svoboda je závazkem, povinností, výsadou, privilegiem, jež se nesmí zaměňovat s pouhopouhým uspokojováním potřeb, přičemž se tu svoboda projevuje jen jako to, zda se nejprve vymočím, či napiji.

            Ano, svoboda je ve skutečnosti možnost vůle rozhodovat nezávisle  a třeba i v rozporu s objektivní daností, skutečností  a nutností.

            Svobodný člověk pak tedy může být jen ten, kdo se postaví proti staletým zákonům, zvyklostem, pravidlům i morálce jen proto, abych si dokázal, že je schopen zdánlivě nesmyslného, pouhou touhou po přesvědčení se o absolutních možnostech vlastní vůle motivovaného myšlení, rozhodnutí a činu, jenž ho právě svou naprostou nevysvětlitelností a nepochopitelností zbaví všech vazeb a pout k Bohu, světu, lidstvu i sobě samému.

            Nezastavoval jsem se, nerozhlížel se, veden jakýmsi vnitřním pudem jsem jistě kráčel spletí přeplněných uliček, vyhýbaje se desítkám pouličních kramářů, kár, stánků, jsem chvíli co chvíli na poslední chvíli uskakoval  z cesty zběsile se ženoucím fiakrům na lidský pohon.

            Vtom mě najednou uchopily čísi silné ruce a vzpamatoval jsem se až v přítmí malinkého obchůdku s rybářskými potřebami, obklopen čtyřmi zubícími se Evropany, z nichž tři bývali kdysi moji dobří přátelé.

            Hodinu nato jsem si vesele krokoval únikovou cestu vedoucí z hlavního bulváru, kudy se bude večer ubírat vladařův průvod, přes labyrint uzounkých, křivolakých uliček, které světla stále neznají, až přímo do středu životem překypujícího, rozsáhlého a neprobadatelného organismu, jímž vždy byla a naštěstí ještě dlouho zůstanou všechna tahle orientální tržiště.