Než se naposledy zavřou tvé oči

Dnes jsem ho viděla. Byl to strašný a přesto tolik uklidňující pohled. Neviděla jsem ho strašně dlouho a už mi moc chyběl. Všem nám moc chyběl.

   Při prvním střetnutí našich očí jsem se zděsila. Jeho bílí obličej, propadlé tváře a vyboulené oči ve mne vzbuzovali strach. Ne o sebe, ale o něj. Stál na balkoně opřený o zábradlí a sledoval nás zvrchu. Vedle něj stála jeho manželka, podpírala ho a předstírala klidnou tvář. Zdvihla jsem ruku na pozdrav .  Hleděla jsem nahoru a čekala na odpověď. Trvalo to nekonečně dlouho a já myslela, že se jí už nedočkám. Nakonec se jeho ruka s neuvěřitelným usilím pozvedla. Mou tváří proletěl úsměv, na jeho už jsem čekat nemohla- závod začínal. Vím, že fandil své dceři a měla jsem radost, když vyhrála.

   Teď už jsme mohli všichni k němu. Z šaten jsme vylezli překvapivě rychle, ale nikdo neměl odvahu dojít k němu.Zeď strachu nás všechny držela opodál. Můj pohled se zastatavil na jeho těle, vyhublém, kostnatém a velice kontrastujícím s oteklými nohami.

   Když jsme odcházeli, naposledy jsem se ohlédla. Neodcházeli jsme všichni. Věrka, sedící blizoučko u něj, nás pak všechny doběhla se slzami v očích. ,,Už se na nás moc těší a brzy se k nám vrátí" opakovala jeho slova. Všichni jsme ji utěšovali a přesvěčovali o pravdivosti jeho slov. Každá ovšem věděla, že zas tak brzy to nebude...

     Jsou tři dni po našem závodě. Sedím schoulená do klubíčka a přes záclonu slz nevidím nic kolem. A ani o to nestojím, všechno se ztrácí v slzavé šmouze. Před chvílí jsem odložila telefon. Iveta, zapoměla něco do školy, řekla jsem si, když jsem uviděla její jméno na displeji. Ba ne! ,,Kláro, už to víš?"  řekla  ledovým hlasem. Ne, ježiš co mám vědět? Zazmatkovala jsem. ,,Marian zemřel!" všechna ostatní slova se ztratila v proudu mých myšlenek. Mých vzpomínek! Zavěsila jsem a zhroutila se jak domeček z karet...