Mrkwisat se vrátili na místo činu

Důkazem toho, že jablonecká hudební scéna žije naplno, byl jedinečný koncert tří téměř legendárních kapel v Klubu na Rampě. V sobotu 12.února se zde sešly skupiny Mrkwisat, Kohout plaší smrt a HJ, aby sobotní večer rozproudily smrští punku a jemu příbuzných stylů.

A právě Mrkwisat, dnes již kultovní hudební těleso, je pilířem místního undergroundu. Historie kapely se táhne kamsi do let 2000-2001 a v průběhu svého života předvedla tato banda velice nadaných muzikantů a herců v jednom množství vystoupení, které byly originální a nesrovnatelné s čímkoli jiným z oblasti kultury. V neposlední řadě byla základním kamenem dnes již bohužel neexistujícího sdružení amatérských kapel Tunel. Tato zajímavá organizace měla na svědomí množství akcí (festival ZULITY, Benefiční koncert pro Rampu, Degustation des escargots atd.), které daly nesčetně možností zviditelnit se i neznámým začínajícím kapelám. Navíc Tunelem prošly i tak zajímavé formace jako Vomit, Mandragora, Between the pallisade nebo třeba dnes již také neexistující, ale na poli jablonecké hudební scény velmi populární Kaťaprut. Tunel vedl kytarista, zpěvák a nejnověji i klavírista Mrkwisatu Jiří Íbl.

Skupina se vždy představovala coby konwadlo, tedy koncertující divadlo. Šlo o označení velice trefné, neboť jejich koncerty měly vysoce dramatický průběh. Nebylo výjimkou, že píseň byla náhle přerušena v půlce dialogem basisty a kytaristy, kdy z jejich lehkých rozepří vznikaly improvizované scénky. Dodneška jim na všech plakátech visí jako informace o hudebním stylu skromné označení “alternativní shit”. Svou originální image si sice udrželi dodneška, nicméně jejich sobotní výkon byl obdivuhodný. Kapela nabyla jisté profesionality ve vystupování a za hodinu času stráveném na pódiu stihla udělat premiéru novým písním, připomenout ty staré (často v nové úpravě) a přesvědčit publikum o kvalitě svých hudebních nápadů a o vysoké úrovni jednotlivých muzikantů. Skupina hudebně přitvrdila, vystoupení bylo svižné, vážně míněný projev byl míchán s dávkou nadsázky. Přitom se na pódiu pohybovali zdravě sebejistě a působili velmi vyrovnaně.

“My jsme vlastně od křtu naší první desky Virar vel til loftarasa, který se konal 17.října 2003 na Rampě, hráli jen čtyřikrát, pokaždé mimo Jablonec… Dnes zahrajeme sedm nových písniček a doufám, že na nás přijdou všichni ti, co nás slyšeli tehdy na křtu, protože dnes je naše hudba trochu o něčem jiném…” přiblížila mi před koncertem život kapely, která se tak dlouho neukázala na domovské scéně, Vlaďka Poledníková (saxofonistka). Sama sice poukazovala na to, že sedm novinek se jí zdá za tu dlouhou dobu málo, ovšem nové skladby jsou opravdu propracované a na poslech velmi zajímavé, skutečně zde kvalita převažuje nad kvantitou. S novými písněmi přišel klavír a hudba dostala náboj.

Nezbývá tedy než doufat, že se kapele nadále budou plnit sny… Jiří Íbl mi po chvilce přemlouvání prozradil plány do budoucna: “Chceme vydat druhou desku a tentokrát se budeme snažit natočit i klip a konečně prorazit do televizního vysílání…”