Návrat Teroru ---- část 7

„Brzy vyrážíme.“ Řekl Albravan a ohlédl se na své společníky. „Do tří dnů. Ale měli bychom k sobě přibrat ještě někoho. Král říkal, že to nechá na mě, ale přál si, aby nás bylo tak pět, šest.“ Ozval se hluboký hlas: „a kdo by to měl být. Bojovník, paladin, čaroděj a kdo ještě?“ Monerus kráčel za nimi a ukazoval na každého z nich a poté rozpřáhl ruce. Albravan přemýšlel. „to zatím nevím, ale co myslíte vy? Selerene?“ Paladin jen zakroutil hlavou. „hele nechci na vás nijak tlačit, třebaže jsem váš vůdce. Dohodneme se že budem prostě parta a všichni si budeme rovní jasan?“ Oba přikývli. „Rektor Šareš mi říkal, že bychom mohli vzít některého ze Sagarimských vrahounů. Prý to nabízeli i Herodunovi. Sám jsem o nich slyšel dost zajímavé věci a nemohu pochopit proč to ten idiot… chci říct král odmítl.“ Čaroděj se zachvěl, když si uvědomil, že Albravan je šlechtic a mohl by králi něco prozradit. Albravan však jen mávl rukou. „Znám schopnosti Sagarimů. A souhlasím s vaším názorem že král Herodun je v tomto ohledu idiot.“ Seleren si všiml jak mágovi spadl kámen ze srdce a usmál se na něj. Chvíli na sebe dělali pantomimu a nakonec se obrátili ve směru kudy šli. „A kam teď vlastně jdeme?“ Zeptal se stále zvědavý Monerus. Albravan si již od doby co ho poznal, všiml jeho zvědavosti. „Mám tady v Elagnosu jednoho přítele, který prodává nějaké vybavení. A tak jsem si myslel, že bychom ho mohli navštívit ne?“ „My už ale svoje vybavení máme. Tedy aspoň já.“ Odpověděl Seleren rychle. „Já taky.“ Dodal Monerus a podíval se na Selerena. V očích se mu dalo vyčíst, že si v duchu říkal. Ty si myslíš, že jsem tak blbej že nemám svoje vybavení? To ses trochu zmýlil. Seleren se mohl však jen domnívat co si v duchu povídal pro sebe. I tak to tušil. „Jen jsem se držel pravidla mluv pouze za sebe.“ Oba se na sebe opět usmáli a už o tom dál nemluvili. Došli na roh ulice a tu se na ně Albravan otočil. „Už jste vůbec přemýšleli o tom jak to vlastně je? Věříte tomu?“ Oba pokrčili rameny, ale Monerus ještě dodal. „Nedá se říct že bych tomu nevěřil, ale je to opravdu zvláštní. Po tolika letech?“ Teď pokrčili rameny všichni a šli dál, šli kolem katedrály, na kterou se Seleren díval, dokud mu nezmizela s očí. Stejně tak Monerus zahlédl akademii čarodějů. Procházeli ulicemi, kolem docela vysokých budov. „Měli bychom si pospíšit. Kámoš bude za chvíli zavírat krám, a já bych ho chtěl zastihnout. Tak trochu popoběhneme.“ Jeho dva přátelé se, ač neradi, dali do běhu. Lidé, ale i elfové, kterých tu nebylo mnoho, se nevěřícně dívali. Po chvíli zdravého klusu dorazili k malému domku, zastavěného překrásnými vilami.

„Tak tady to je. Nezapomeňte pozdravit.“ Řekl Albravan a šibalsky se usmál. Jeho společníci mu úsměv oplatili a následovali ho do domku. Domek byl však pustý a prázdný. Marně Albravan volal svého přítele. „Farnhorne!“ Zavolal naposledy a pak se rozhlédl. Okolo byly převrácené skříně a knihovny. Stojany na zbraně byly na zemi též. „Starý Farnhorn odešel a nechal tu po sobě pěkný svinčík. Monere podívej se nahoru do patra. Ty Selerene se porozhlédni ve sklepě. Jestli teda ten starej všivák nějakej sklep má.“ Monerus vyběhl po schodech a najednou jeho dupání ustalo. „Monere?“ Zavolal Seleren, který se marně snažil najít alespoň náznak dveří, vedoucích do sklepa. „Co se děje?“ Ozval se Monerův hlas z horního patra. Paladin jen pokývl hlavou a dál hledal možné dveře. Monerus sběhl do půlky schodů a tázavě se podíval na paladina. Ten se hrabal v nepořádku za účelem najít nějaký poklop. „Tak co se děje.“ Vyhrkl Monerus. Seleren se vztyčil a pravil: „Jen jsem se chtěl ujistit, že ti nic není.“ „Co by mi mělo být?“ Seleren jen pokrčil rameny. Čaroděj nechápavě zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. A už si to rázoval opět do schodů. Seleren se dál prohraboval ve zbytcích listin prken a jiných krámů, dokud minérovy kroky opět neustaly. Vztyčil se tak prudce, jak mu to jeho brnění mohlo dovolit a zaposlouchal se. Nebylo slyšet ani hlesu (krom Albravanovi vzdáleného klení). Pomalu se začal krást ke schodům a nakoukl nahoru. Pomalými kroky vystoupal vzhůru. Hlouček mužů stál v kruhu okolo Monera, který měl paže zdvižené do vzduchu. Seleren pomalu vytahoval meč, ale než stačil něco udělat, zraky mužů byly i na něm. Třímali v rukou kuše a luky. Byli opásáni meči a byli celí zahaleni v černém. Seleren nechal meč opět vklouznout do pochvy a jeden z mužů k němu pokynul, aby vyšel úplně nahoru. Seleren tak učinil a když došel k Monerovi, vzpažil ruce a vzdal se. Vzadu z hloučku těch temných postav vyšel černý těžkooděnec. V ruce držel Monerovu hůl a druhou rukou vztáhl ruku k Selerenovi. Jeho meč se vysunul z pochvy a odplul vzduchem černému muži do ruky.

Albravan se zatím porozhlížel v místnostech okolo. Pokoje byly vykládané dřevem a na zdech viselo pár obrazů nic víc. Samozřejmě kromě nepořádku kolem. Zbořené stojany na zbraně a brnění se Tarndeepovi pletly pod nohy. Na chvíli se zastavil, protože ucítil hmatové vjemy z podlahy. Někdo se plížil k němu. Možná ve vedlejší místnosti. Neslyšel ani Monera ani paladina. Rychle vytasil meč a rozeběhl se k dveřím před ním. Vrazil do místnosti a narazil na dva černooděné muže. Ti s úlekem uskočili a vytáhli své zbraně. Meče s černými jílci a záštitami. Ozubená čepel se zaleskla v tlumeném světle přicházejícím třemi malými okny. Postavili se do obranné pozice a trpělivě vyčkávali. Stáli takto dost dlouho, aby to Albravana dokázalo vyprovokovat k útoku. Máchl mečem po prvním z nich. Byli rychlí. Zatímco jeden z nich vykryl Albravanův útok, druhý se přikrčil a proklouzl kolem Albravana za jeho záda. Albravan se rychle otočil, aby vykryl náhlý útok ze zadu, ale již nebyl dost rychlý zabránit útoku, který mu odvetou uštědřil druhý bojovník. Albravan ucítil bolest v zádech a uslyšel jak mu cizí zubatá čepel prorazila zádový krunýř. Poté ucítil jak mu z rány vytéká krev, jak mu životodárná tekutina zatéká směrem dolů. Před očima mu začaly létat bílé skvrnky a poté neviděl nic, jen černo. Upadl do bezvědomí.