Halucinace

   Běžel jsem rychle lesem. Bylo mi jedno kam utíkám, hlavně jsem musel pryč. Za mnou byly slyšet kroky. Když jsem zrychlil, zrychlili i oni. Už jsem nemohl, byl jsem naprosto vyčerpaný. Chtěl jsem se zastavit, odpočinout si a vydechnout si. Kdybych to však udělal, chytli by mě. Chytli by mě a já bych se mohl rozloučit se svým životem.

   Nevěděl jsem, kdo jsou. Co po mě chtějí? Nevím. Jen vím, že jejich cíl je zabít mě. Zabili mi mou manželku, i dítě. Teď chtějí zabít mě. Unikl jsem jim pouze o vlásek. Kdoví, jestli mě nechytí v nejbližších minutách.

   Najednou jsem uviděl malou jeskyni. Byla za mnoho keřemi. Podíval jsem se za sebe, nikdo tam nebyl. Rychle jsem vběhl do jeskyně. Sedl jsem si na malý kamen a poslouchal. Nic jsem neslyšel. Rychle jsem oddechoval a byl jsem šťastný, že jsem je možná setřásl. Podíval jsem se po jeskyni. Bylo zde šero, ale přesto bylo něco vidět. Stála zde řada kamenů vedle sebe. Na všechny by se dalo sednout, nebyly moc velké. Jak už jsem řekl, jeskyně byla malá, takže zde nebylo žádné zákoutí, kam by se dalo v případě nouze dobře schovat. Za řadou kamenů byla hromada hlíny, ve které byl i štěrk a staré listí. Jeskyně byla vlhká. Občas jsem zaslechl i kapky, které ze stropu padaly na zem. Země byla kamenitá a bylo na ní trochu hlíny. Na zemi ležel provaz. Na co tam byl? Netuším.

   Seděl jsem na kameni a uši jsem měl nastražené. Jakýkoliv zvuk mě dokázal vystrašit. Venku se mezitím stmívalo. Já jsem se však neodvážil hnout z místa. Najednou jsem uslyšel kroky! Otočil jsem hlavu k východu z jeskyně. Ticho. Náhle bylo ticho. Třásl jsem se hrůzou. Po chvíli jsem opět uslyšel kroky. Někdo tu musel být! Vždyť jsem někoho slyšel! Po minutě dupot opět ustal.

   Hysterie se začala prolévat celým mým tělem. Neskutečně jsem se bál. Ruce se mi třásly strachem a oči jsem měl radši zavřené. Snažil jsem se vůbec nehýbat. Tu se opět něco ozvalo. Slyšel jsem, jak tu někdo dýchá! Někdo tu dýchal! Rychle jsem vstal a začal jsem běhat po jeskyni. Hledal jsem někoho, kdo byl původcem těch kroků, kdo tak hlasitě dýchá a kdo se vetřel ke mně do jeskyně. Hledal jsem toho, kdo mě chtěl zabít. V uších se mi ozýval nesnesitelný dupot. Byl čím dál tím hlasitější a já myslel, že mi praskne hlava. Skácel jsem se na zem, byl jsem vyřízen. Nemohl jsem nikoho najít, přesto jsem věděl, že tu někdo musí být! Nechtěl jsem si připustit, že blázním a můj mozek mě takto klame.

   Když už jsem to nemohl vydržet, vyběhl jsem ven. Stál jsem před jeskyní a koukal kolem sebe. Viděl jsem jen samé stíny, stíny lidí, kteří doopravdy neexistovali. Utíkal jsem před těmi stíny, utíkal jsem před tím hlukem! Musel jsem pryč! Doběhl jsem ke skále a nahlédl jsem dolů, do propasti. Už jsem nemohl, už jsem neměl sílu utíkat před zlověstnými přeludy. Podíval jsem se znovu dolů. Tam byl můj ráj. Vykročil jsem nohou do prázdna. Utekl jsem jim. Byl jsem volný.