PROCHÁZKA VE SKLE

Šel jsem jednou takhle bez cíle, bez zájmu a beze spěchu a našel jsem láhev. Byla úplně obyčejná, ale já nedával pozor a propadl jsem hrdlem. A tak jsem se ocitl ve skleněné pasti a ještě k  tomu bez hlavy. Odněkud seshora jsem slyšel smích svého popravčího. Utíral si sekeru do velkého hadru a ten pak hodil dolů do láhve. Zamotaly se mi do něj nohy – bez hlavy jsem moc dobře neviděl – a upadl jsem na pomyslný obličej. Nechtělo se mi vstát. Přemýšlel jsem o tom, jak se zvrhl tenhle den; tenhle bláznivý den.

Setmělo se. V láhvi se stmívá brzy, neboť sluneční paprsky dopadající na sklo se lámou a odráží někam nahoru. A tak, zatímco venku bylo pravé poledne, uvnitř nastala temná noc a chlad mi začal pronikat kostmi. Nakonec jsem se přinutil vstát.

Musím se odtud dostat, řekl jsem si. Nevěděl jsem, kudy se dát, ale pak jsem si řekl, že na tom stejně asi nezáleží a vydal jsem se na cestu. Tma byla neproniknutelná, takže jsem raději šel s rukama před sebou, aby mi nějaká větvička nevypíchla oko na mé ztracené hlavě. Šel jsem dlouho. Pod nohama jsem cítil trávu, občas jsem přebrodil nějaký potok nebo menší říčku. Šel jsem obklopen samotou, chladem a nocí.

Jak velká může být ta láhev, přemýšlel jsem. Zvenku se zdála docela malá, ale teď… Pak jsem před sebou spatřil slabé světlo. Někde v dálce hořel oheň. Zrychlil jsem krok, skoro jsem běžel a vůbec mi nevadilo, že neustále zakopávám o větve a kamení, že mi trnité keře drásají kůži na rukou a že hadr, do kterého si můj kat otřel sekeru, zůstal ležet někde v trávě a perou se o něj vlci. Tedy, alespoň jsem si myslel, že se o něj perou.

K hřejivým plamenům jsem doběhl cely udýchaný, zpocený a poškrábaný od trní. U ohně seděli dva vojáci. Pozdravil jsem, ale nezdálo se, že bych je nějak zvlášť zajímal. Jen jeden na chvíli zvedl oči a přeměřil si mě pohledem. „Ten člověk dočista ztratil hlavu,“ řekl a zadíval se zpět do plamenů.

Přisedl jsem k ohni a natáhl ruce k teplu. Kradmo jsem si prohlížel oba vojáky. Měli špinavé modré uniformy, místy potrhané, s bílými límci, zlatými knoflíky a nastavovanými rukávy. Jejich kordy a muškety ležely na zemi v trávě, avšak na dosah.

„To je to na mně tak vidět?“ zeptal jsem se.

„A co jako?“ řekl voják, který prve promluvil.

„No, že jsem ztratil hlavu.“

„Docela jo,“ řekl druhý voják a upřel na mne pronikavé černé oči. Chvíli mě pozoroval a pak se zeptal: „Ty jdeš také do války?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Tady je nějaká válka?“

„Ovšem,“ ozval se zase ten první voják. „Ráno tady vypukne Prohraná válka.“

„Proč prohraná?“

Oba vojáci se rozesmáli. „Podívej se kolem sebe,“ řekl ten druhý. „Tahle láhev je dokonalá past. Tady nejde vyhrát – jen prohrát. Jde o to, jak prohraješ. Já třeba pro peníze.“

„Jsi žoldák.“

„Taky se to tak dá říct.“

„A ty jsi taky žoldák?“ Obrátil jsem se k prvnímu vojákovi. Ten se zatvářil pohoršeně a zároveň znechuceně.

„Já jsem učitel,“ řekl a bouchl se pěstí do prsou. „Já jdu bojovat za ideály.“ Žoldák se rozesmál.

„Za jaké ideály?“ zeptal jsem se.

„To je jedno za jaké,“ řekl rozhněvaně učitel. „Za ty dobré.“

„Ach tak…“

Nastalo ticho, jen oheň praskal a vyvrhoval do vzduchu roje zářících jisker. Někde v dálce začali výt vlci. Poskakující plameny ozařovaly bezvýrazné tváře obou vojáků, všude kolem tančily stíny.

Zítra oba zemřou v Prohrané válce. Jeden pro peníze, druhý pro ideály. Jaký je v tom rozdíl, když budou oba mrtví? Zdálo se, že žádný. S těmito myšlenkami jsem usnul.

Probudily mě výstřely, ržání koní a křik. Otevřel jsem oči a uviděl nepřátelskou armádu mizející v oblacích prachu. Opodál leželi učitel a žoldák s pohledy nehybně upřenými k nebi. Krev jim barvila modré uniformy a bílé límce, zlaté knoflíky měli uřezané.

Pomalu jsem vstal a opatrně se rozhlížel kolem sebe, aby mě nepřekvapil nějaký opozdilý nepřátelský voják. Všude byl klid, jen vítr šustil ve zdupané trávě. Došel jsem k oběma mužům ležícím v prachu. Oba byli mrtví. Tvář žoldáka byla zkřivená bolestí a hrůzou, z obličeje učitele však vyzařovalo vítězství. Tak tady je rozdíl, pomyslel jsem si. Každý umíral jinak. Je tedy lepší zemřít pro ideály?

„Každý umíral jinak, a přece jsou oba mrtví,“ ozval se hlas za mými zády. Polekaně jsem se otočil a spatřil staříka s bílými vlasy a dlouhými vousy. Oblečen byl do dlouhé sutany a mohutného pláště. Jeho vzhled mě uklidnil; nezdálo se, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí.

Nějakou dobu jsme jen tak stáli, ale když už se na mrtvoly u našich nohou začali snášet supi, rozhodli jsme se k odchodu. Brzy jsme narazili na kamenitou cestu vinoucí se zeleným údolím někam do daleka.

„Musíš už mít pěkný hlad, co?“ zeptal se stařec.

„Docela jo,“ odpověděl jsem. „Ale nemám čím jíst.“

„Tak to to budeš muset vydržet, než najdeš svojí hlavu.“

„To bych se nejdřív musel dostat z týhle flašky,“ řekl jsem. „Moje hlava zůstala někde venku.“

Stařec pokrčil rameny. „V tom ti asi nepomůžu. Jsem tady už desítky let a cestu ven jsem nenašel.“

Chvíli jsme mlčeli. Já přemýšlel o svých vyhlídkách a stařec – kdo ví o čem.

„Co si myslíte o těch dvou?“ zeptal jsem se nakonec.

„O těch vojácích?“ Stařec nezvedl oči od cesty před sebou. „V podstatě ztratili hlavu jako ty. Byli to blázni. A teď jsou mrtví.“

„Ale ten učitel bojoval za ideály. To je přece lepší, než bojovat za peníze, ne?“

„Myslíš?“ Stařec se hořce pousmál. „Co je to za ideály, když je člověk ochoten jít pro ně zabíjet, místo aby je vštěpoval dětem ve školách? Které ideály za to stojí?“

Mlčel jsem. Stařec pokračoval.

„Když se nad tím zamyslíš, uvědomíš si, že ani jeden z nich své ideály nenaplnil, ani jeden nedosáhl svého cíle. A přitom tu možnost měli. Je spousta způsobů, jak vydělat peníze nebo jak prosadit určité myšlenky a principy, a přitom není nutné sahat k násilí.“

Došli jsme k řece. Začalo se stmívat a tak jsme se rozhodli připravit se k přenocová-ní. Našli jsme si suché místo v trávě, stařec pak na zem rozprostřel svůj plášť, který byl dost velký pro oba. Ulehli jsme bez jediného slova, unaveni dlouhou chůzí.

Tu noc se mi zdál podivný sen. Putoval jsem neznámou krajinou, až jsem došel k široké řece, po jejíž hladině klouzala štíhlá loďka. Na dně loďky leželo tělo starce, který mne ten den doprovázel. Jeho obličej byl mrtvolně bledý a zavřená víčka měl zatížená zlatými mincemi. Po břehu loďku doprovázel malý chlapec, který vrbovým proutkem čas od času upravoval její směr tak, aby nenarazila do břehu a neuvízla v rákosí, jež rostlo kolem řeky.

„Co se stalo tomu starci?“ zeptal jsem se chlapce.

„Umřel, vidíte přece,“ odpověděl chlapec. „Byl starý.“

„A takhle pohřbíváte mrtvé?“

„Ano. Posíláme je po řece, aby se nám tady nehromadili.“

„A kam ta řeka teče?“

„Kam by asi tak mohla týct?“ chlapcův obličej vyjadřoval pohrdání nad mou neznalostí. „Ven přece. Jinam nemůže.“

„Ven…“ Převaloval jsem to slovo na jazyku. Ta řeka teče ven! Zatočila se mi hlava…

Když jsem se ráno probudil, stařec byl pryč. Asi mě nechtěl budit a tak tu nechal svůj plášť. Den byl plný slunce a já cítil novou naději, jak mi pulzuje žilami. A pár metrů ode mne zpívala řeka.

Rozjařeně jsem vstal, smotal plášť a rozhlédl se kolem, jestli neuvidím chlapce ze svého snu. Ke svému údivu jsem ho uviděl. Blížil se ke mně po břehu a vrbovým proutkem popoháněl po řece malou loďku z kůry.

„Ahoj, chlapče,“ oslovil jsem ho. „Nemohl bys mi půjčit tu loďku?“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Půjčit ne, ale vyměním ji s vámi.“

„A co bys za ní chtěl?“

Dětské oči si mě přeměřily od hlavy k patě. „Vaše boty,“ řekl po chvíli chlapec.

„Cože?“

„Chci za ní vaše boty.“

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Nechtělo se mi tuhle výměnu uskutečnit; ke ztracené hlavě bych ještě přišel o boty. Ale na druhou stranu, jestli ta řeka teče ven… Venku bych si mohl pořídit boty nové. Tu chvíli to bez nich už vydržím.

„Tak dobrá,“ řekl jsem nakonec a začal se zouvat. Podal jsem chlapci boty a on mi dal vrbový proutek, abych mohl loďku aspoň částečně ovládat.

Trvalo mi docela dlouho, než se mi do ní podařilo nasednout. Dvakrát jsem se při tom málem převrhnul, ale nakonec jsem se do ní dostal a pohodlně se usadil na zádi. Doprostřed loďky jsem zabodl vrbový proutek a jako provizorní plachtu jsem na něj napnul starcův plášť. Téměř okamžitě se do něj opřel vítr a já vyrazil kupředu. Břehy zarostlé rákosím se rozběhly opačným směrem. Před sebou jsem měl modrou dálku, nad hlavou mi zářilo slunce a drobné vlnky loďkou mírně kolébaly.

To jemné pohupování mě začalo uspávat…

Do mozku mi pronikly zvuky kovových úderů. Nedařilo se mi otevřít oči, nemohl jsem se pohnout. Celé tělo mě bolelo a navíc jím třásla zimnice, jak na něm usychaly mokré šaty. Neměl jsem ani tušení, co se stalo a ty pronikavé kovové údery mi braly poslední zbytky sil. Každá další rána se mi zdála víc a víc bolestivá, až už to začínalo být nesnesitelné.

Konečně údery ustaly a obklopilo mě ticho. Chvíli jsem jen tak ležel a snažil se nevnímat chlad, který se mi zakusoval do masa. Pak se mě dotkly něčí ruce. Putovaly po mém těle, zkoumaly ho, jako by se nemohly rozhodnout, kde se zastaví. Nakonec se vsunuly pode mne a vyzvedly mě do výše. Mé vědomí zůstalo ležet někde v temnotě na zemi.

Praskání ohně. Bylo ve své podstatě ohlušující, ale uklidňovalo mě. Ležel jsem bez hnutí, jako bych se vznášel v temném prostoru a moje mysl putovala po dálavách, odpoutána od všeho a nad vše povznesená. Uvědomil jsem si, že jsem naprosto ztratil povědomí o čase, že nedokážu odhadnout, jak je to dlouho, co jsem propadl hrdlem a můj život se změnil v bláznivý kolotoč karambolů. Došlo mi, že jsem nikdy dřív nepřemýšlel nad tím, jaký byl a je můj život. Celá minulost ležela v mlze, nebo spíš za sklem. Žil jsem vůbec někdy v opravdovém světě, nebo jsem od narození uvězněn v této láhvi? Věděl jsem, že venku je spousta lidí nejrůznějších povah a charakterů, ale nevzpomínal jsem si na žádné vztahy s nimi navázanými, jako by žádné nikdy nebyly. Věděl jsem, jak svět venku vypadá – znal jsem všechny ty věci a stromy a zvířata, ale dotkl jsem se jich někdy? Nebo má ruka jen zoufale sjížděla po průhledné stěně neschopna dosáhnout za hranice svého skleněného vězení? Ať už byla odpověď jakákoli, bylo na čase něco s tím dělat.

Opatrně jsem otevřel oči. Kupodivu mi to nedělalo žádné potíže. Zjistil jsem, že ležím v tmavé místnosti skromně vybavené dřevěným nábytkem. Závěsy na oknech byly zatažené, ve vzduch poletoval prach a vůně potu.

„Tak ses konečně probudil,“ ozval se za mnou neznámý hlas. Ohlédl jsem se a spatřil mohutného muže sedícího za stolem ve staré kožené zástěře. Pomalu jsem vstal a došel ke stolu. Muž mi pohybem hlavy naznačil, abych si sedl.

„Jsem tu dlouho?“ zeptal jsem se.

„Skoro dva dny. Měls namále. Co tě to napadlo, vozit se v tuhle roční dobu po řece?“

„Chtěl jsem se dostat ven z téhle láhve.“

Muž se hlasitě rozesmál. „Po řece?“ Nové záchvaty otřásaly jeho mohutným tělem.

„Jistěže po řece,“ řekl jsem. „Teče přece ven?“

„Ale kdepak.“ Muž se pomalu utišil. „Všechny řeky tady tečou do pouště a tam vysychají.“

To není možné, pomyslel jsem si. Všechno to bylo zbytečné. Copak tady opravdu zůstanu navěky? Bez hlavy a bez bot? Hleděl jsem do prázdna, muž mezitím vstal a řekl, že musí jít pracovat. Pokýval jsem hlavou a muž odešel.

Asi bych zůstal sedět za stolem dlouho, ale do uší se mi zaryly známé kovové údery a vytrhly mne ze zamyšlení. Vyšel jsem z místnosti, do očí mě udeřily sluneční paprsky. Pak jsem spatřil muže, jak velikou palicí opracovává na kovadlině rozžhavený kus železa. No ovšem, pomyslel jsem si. Je to kovář. Imponovala mi síla jeho paží; to, jak dobře mířenými ranami ohýbal železo do žádaného tvaru. Zdálo se mi, že by mohl těmi údery rozbít celý svět.

A pak mě to napadlo.

„Kováři!“ zavolal jsem na něj. „Nemáš tu nějakou přebytečnou palici?“

Kovář ustal v práci, chvíli se na mě díval, pak zašel do kůlny a vrátil se s velkou, trochu rezavou palicí. Postavil ji přede mne. „K čemu ti bude?“ zeptal se.

„Probiju se na svobodu,“ řekl jsem. „Co za ní chceš?“

Muž si mě prohlédl a pak mávl rukou. „Nech si jí. Beztak mi nemáš co nabídnout.“

Poděkoval jsem, hodil si palici na rameno a vydal se na cestu. Mé nohy poháněla nová naděje, srdce mi tlouklo touhou po svobodě.

Ke skleněné stěně jsem dorazil ještě týž den. Byla chladná na dotek a všechno za ní bylo zkreslené, přesto však lákavé. Dlouho jsem se nerozmýšlel, uchopil jsem palici a vší silou jí udeřil do stěny láhve. Celý svět se zachvěl. Z místa dopadu palice odletěl malý kousek skla a zabodl se mi přímo do srdce. Bolest mě málem srazila na kolena. Najednou jsem měl pocit, jako by se všechno, čím jsem kdy byl, hroutilo. Nakonec však zvítězilo mé odhodlání a já znovu pozvedl palici. A pak znovu a znovu…

… až se najednou celá láhev změnila v nekonečnou spršku třpytivých úlomků. Milióny malých střípků se snesly na krajinu a pokryly ji od obzoru k obzoru. Byl jsem volný.

„Tak ses nakonec přece jen dostal ven,“ řekl stařec. „Nevím nevím, jestli jsi udělal dobře.“ Stál jsem mlčky a pozoroval záplavu ostrých střepů táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Stařec mě vzal kolem ramen. „Tady v láhvi jsi měl alespoň nějakou jistotu, i když ses někdy cítil uvězněný. Vím, chlapče, chtěl jsi ven. Být jako ostatní. Rozbil jsi láhev, která tě držela v izolaci, ale nikdy se jí nezbavíš.“ Ukázal na mé bosé nohy. „Každý krok tady venku pro tebe bude utrpením, jak se ti do chodidel budou zabodávat trosky tvého světa. A i když si jednou obuješ nové boty a nohy se ti zahojí, stále si poneseš jeden střep hluboko ve svém srdci. No, ale máš, cos chtěl.“ A zmizel.

Tušil jsem, že stařec má pravdu, ale bránil jsem se tomu uvěřit. A tak jsem s myšlenkou, že snad nebude tak zle, udělal první bolestivý krok, zanechávaje za sebou krvavou stopu.