BÝT ČI NEBÝT

Dívka s dlouhým copem, seděla u zaprášené silnice. Seděla a dívala se do prázdnoty. Hlavou ji probíhala jedna a ta samá myšlenka.Do nekonečna si vybavovala jeho tvář. Znovu a znovu si promítala jeho slova, oči, rty a vůni. Byl nádherný, opravdu nádherný.Nikdo ho nechápal, jen ona ano.Byla stejná jako on. Dva nepochopení umělci.Tak stejní.A přeci k tomu došlo.Byla z toho zmatená. Kladla si otázku, sic byla jednoduchá, nedokázala si na ni odpovědět.Před očima měla stále jeho ojedinělý usměv. Moc mu to slušelo, když se smál.Rozplakala se lítostí.Po chvíli se však slzi lítosti změnily v slzy vzteku. Proč ji tu nechal samotnou? Vždyť věděl že ho miluje. A přesto ji tu nechal.Byla tak sema . Ale proč??!! Čekal snad že půjde za ním? Absurdní. Ne, to by po ní nemohl chtít? Ale co když ano? Co kyž chce ať ho následuje? "CHA CHA CHA" zasmála se hlasem který k ní nesedl. Byl to hlas chladný a bláznivý. "Ano, ano. Přeně to udělám půjdu za ním. Budeme zase spolu a nikdo nás už nerozdělí. Vůbec nikdo!!!" Nebrečela, jen se smála. Následovala hlas svého srce a jako v horečkách se zvedla a dal se do pochodu. Cestou ke věži ji doprovázel ten chladný a děsivý smích. Vyšla po kamenných schodech a nemyslela na nikoho jiného než na Martina. Vůbec nepomyslela na návrat. Už není cesta zpět. Za pár sekund už bude zase s ním. S touto myšlenkou a s mírným usměvem se rozběhla a odrazilase od kamené podlahy.Cítila se tak volná a štástná jako nikdy. Naposled se nadechla čerstvého vzduchu než dopadlana zem. víc už nic necítila. Stálo to za to. Smrti se nebála. Bála se ovšem umírání a to bylo rychlé. Nestihla si v podstatě ani nic uvědomit a bylo povšem.

---