Zimní noc

Byla dlouhá zimní noc.

Sníh, který mrazil, vál,

ostrý ledový vítr dul

a každý doma u krbu

u ohně ruce hřál

a neslyšel -

žel - volání o pomoc.

 

Nachový šlehal plamínek,

v kamnech vesele praskalo.

Tam venku bylo dítě zbloudilé

a někoho hledalo.

 

Pohoda přišla za teplem,

růžově se zbarvily líce.

Hedviko, Gerdo, slyšíte?

Ozvěte se mi přece!

 

Nocí jel kdosi na saních

a svištěl stezičkou úzkou.

Bělostný sníh se třpytil v jehličí

a táhlé vytí smečky snad vlčí,

v dáli a přece tak blízko,

že v noci ztratilo se -

zase - zoufalé volání.

 

Slzy, jež umrzly na tvářích,

štiplavě pálily kůži.

Jen v staré svítilně blikání

ta prokřehlá ruka drží.

 

Jdi, ač se ti nohy boří,

ať sněhem či nocí klopýtáš.

Dokud plamínek nedohoří,

pomoci snad se přec dovoláš.

 

Odešla dlouhá zimní noc,

denní svit zazářil zas.

Vyšlo pobledlé slunce,

ledová roztála srdce

a teď k uchu dolehl hlas.

Ten však jen ozvěnou byl -

a skryl tu beznadějnou moc.

---