Zajatec

   Otvírám pomalu oči a nadechuji se. „Strašný vzduch,“ proběhne mi hlavou. Chvíli jen ležím. Vzápětí mému zpomalenému mozku dojde, že nevím, kde to jsem. Otočím svým bolavým krkem doprava. Nic nevidím, jen tmu. Nemám sílu na to, abych se pokusil vstát. Oči se mi zavírají. Když je znovu otevřu, už tu není taková tma. Škvírkou přede mnou sem jde trochu světla. Podívám se opět doprava. Začínám rozeznávat obrysy zdí. Opřu se odřenýma rukama o zem a snažím se své tělo posunout o trochu dál.  Chvíli se mi to daří, pak však do něčeho narazím. Pracně se otočím a chci se podívat, do čeho jsem udeřil. Po chvíli zkoumání se však zarazím. „Vždyť je to lidské tělo!“ řeknu si potichu a musím se otočit jinam. Kde to jsem? Co tu dělám? Chci si vzpomenout, jak jsem se sem mohl dostat. Snažím si vybavit nějaké vzpomínky. Nic se mi však nevybavuje. Usilovně přemýšlím a po chvíli se mi přece jen něco vybaví. Jedna vzpomínka je obzvlášť silná:

„Honem, honem,“ uslyším za sebou, a tak přidám do kroku. To stejné udělají muži vedle mě. Kolem nás je slyšet střílení z pušek a křik dětí a žen. Všude je prach a mlha. Není moc dobře vidět. Držím krok s ostatními muži. Běžíme polorozbořeným městem. Kolem nás dopadají kusy kamenů a zdí z domů, výjimkou nejsou kusy těl. Každou chvíli je někdo z naší jednotky zasažen. Vydám se s ještě pár muži cestou doleva a v tu chvíli už slyším jen výkřiky mužů vedle mě a hroznou bolest…

   Dále už si nic nepamatuji. Co se pak dělo? Nevím. Po chvíli se vrátím k tělu, do kterého jsem strčil. Otočím ho obličejem k sobě a v tu chvíli mi proběhne mráz po zádech. Je to muž z naší jednotky a je živý! Opřu ho o zeď a snažím se k němu mluvit. Neodpovídá. Dýchá ale a to je hlavní. Po chvíli snažení se dostanu na nohy. Je tu hrozně nízký strop, tak musím být skrčený. Levá ruka mě hrozně bolí. „Zřejmě je zlomená,“ napadne mě. Jsem celý od krve a všechno mě bolí. Přesto se snažím chodit a zjišťuji, kde můžu být. Nikde nemohu najít žádný východ, zdi jsou kamenné a občas je vidět nějaká malá škvírka. Najednou mě něco vyruší. Nějaký zvuk. Otočím se na Normena, muže který je tu se mnou, a přiblížím se k němu. Zřejmě se probírá. Mluvím na něj, ptám se ho na tisíce otázek a netrpělivě čekám na jeho odpověď. Jeho rty se za chvíli doopravdy začnou hýbat. Neskutečně mě zklame otázkou: „Kde to jsme?“ a já mám dojem, že vybuchnu.

„Na to se chci zeptat já. Ty to nevíš?“ řeknu s ubohostí v hlase.

Za chvíli se mi však dostane odpovědi. „Zřejmě nás zajali. Pamatuji si, že když jsme odbočovali, tak nás přepadla jednotka protivníků. Asi jsme přežili, tak nás dali sem…“

„To je neskutečné! My jsme přežili,“ zašeptám a usměji se.

Zaskočí mě Normenova odpověď: „To je to nejhorší, co se nám mohlo stát“

„Proč?“

„Ty snad nevíš, co dělají s těmi, co přežijí, se zajatci? Ty nejhorší věci,“ odpoví mi na mou otázku potichu Normen a já cítím, jak mi tuhne celé tělo. Z radosti, že jsme přežili, se stává sklíčenost. Chci se Normena zeptat na další věci, když se však na něj podívám, tak zjistím, že znovu upadl do spánku. Zkontroluji jeho tep. Žije. Opět se postavím a začnu bušit do kamenů. Buším do nich a křičím. Chci ven! Teď hned! Po pár minutách si sednu na zem, nemám už sílu volat dál o pomoc. Jsem hrozně unavený a chce se mi spát. Po chvíli doopravdy usnu.

   Probouzím se. Nic se nezměnilo. Normen stále spí. Mám vyschlo v krku, souží mě hrozná žízeň. Vstanu a jdu za Normenem, pokouším se ho vzbudit. Ve chvíli, když se ho dotýkám, uslyším podivné skřípání. Co to je? Otáčím se po místnosti. Škvíra napravo mezi kameny se začíná zvětšovat. Někdo musí zvenku vyndávat kamen! Pozorně sleduji zeď. Někdo postupně udělá malý průchod zdí. Dovnitř někdo vejde. Nevidím mu do obličeje. Radši jsem potichu. Muž, který vešel, dojde až ke mně. Chytí mě za ruku a táhne mě z místnosti. Nemohu se bránit, na to nemám dostatek sil. Kráčíme tmavou chodbou. Jdeme takto pár minut a zrovna, když mám dojem, že už se nezmohu ani na jeden krok, tak muž zastaví. Podívám se mu do obličeje. Moc toho ale nerozpoznám, je zarostlý. Chvíli jen tak stojí, hledí na mě a něco říká. Já mu však nerozumím ani slovo. Po chvilce přestane mluvit a vede mě k nějakým dveřím. Otevře je, strčí mě dovnitř a zase zavře. Podívám se kolem sebe. Jsem v místnosti, která je hrozně malá, téměř se nemohu ani otočit! Můj zrak sklouzne na zem. Nemám dostatek sil na to, abych zakřičel, když si uvědomím, co je pode mnou. Po zemi lezou různí pavouci a hmyz. Každou chvíli mě štípá něco do rukou a já neskutečně trpím. Bolest nejde vydržet, mám dojem, že se z toho zblázním. Po celém těle cítím hrozné svědění a štípání. Mám dojem, že to musí trvat hodiny, než někdo otevře ty dveře. Dovnitř vchází jiný muž než předtím. Vytáhne mě odtamtud a já se na chodbě skácím na zem. On do mě jen kopne a donutí mě opět vstát. S bolestí na hrudi vstanu a před sebou uvidím Normena. Má naprosto zkrvácený obličej a všude po něm má modřiny. Pořezanou rukou si otírá krev z obličeje. Pak už jen vidím, jak i on je dáván do „hrozné komnaty“, ve které jsem před chvíli byl neurčitou dobu uvězněn já. Nemám však čas na to, abych s ním soucítil. Jsem nucen jít chodbou dopředu. V chodbě se začínají objevovat klece. Když se podívám do jedné z nich, mám dojem, že omdlím. Leží tam polomrtvý vyhublý člověk. A tento pohled se mi naskytne pokaždé, když se do nějaké z klecí podívám. Občas zaslechnu volání o pomoc. Muž, který mě vede, však toto volání ignoruje. Zastavujeme se u jedné z klecí. „To snad ne! Já nemohu zhynout tady. Musím pryč,“ říkám si v duchu a otočím se na muže. Ten otvírá klec. Ani nepřemýšlím, co dělám. Jen si uvědomuji jak má ruka dopadá na jeho krk a s posledními silami ho škrtím. Muž padá na zem a já rychle utíkám. Utíkám pryč. Utíkám z tohoto pekla! Rychle běžím chodbou, ani nevím kam. Dostanu se ke konci chodby, kde už jsou jen dveře. S nadějí je otvírám. Dostávám se ven! Tento pohled mi dodává sil a já běžím, co nejrychleji můžu. Po chvíli dopadám na zem. Okamžik jen tak ležím a jsem šťastný. Dostal jsem se z toho pekla. „Bůh mě musí mít rád, když mi dal život a nenechal mě zemřít,“ myslím si a pokřižuji se. „Děkuji, Bože,“ pronesu nahlas a zvedám své tělo. V tu chvíli za sebou slyším kroky, výstřel a pak už jen cítím bolest po celém těle. Dopadám na zem. Kulka proráží můj mozek. Srdce se mi zastavuje. S posledními silami ze mě vyjde slovo „Proč…“ , pak už vidím jen tmu…