Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCesta
18. 11. 2000
2
0
1863
Autor
jahudka
Nejdřív se jen vezeš.
Zpočátku ani o tom nevíš. Pořád jen spíš.
Doprovázejí tě ti, kteří tě nade vše milují
a jsi pro ně všecko.
Po nějaké době už ze svého vozidla
pozoruješ svět kolem sebe.
A pak přijde první krok.
Ne snad ani krok, jako krůček.
Malý a nesmělý. Ale je první.
Všichni kolem tebe jásají.
Vozidlo brzy necháš doma a tvé krůčky
jsou stále jistější.
Capeš si to po cestě a tví drazí jsou ti oporou.
Občas sice upadneš,
ale je tu máma, která ti pofouká bolístku.
A táta tě občas vezme na ramena,
když už tě tak bolí nožky,
že nechceš šlapat dál.
A čas běží jako střelený.
Po cestě potkáváš mnoho lidí.
Někteří jen proletí kolem tebe a
už je nikdy nespatříš.
Jiní jdou s tebou dlouho.
A někteří napořád.
Mámu a tátu necháš po čase kdesi za sebou.
Už je neuvidíš.
Ale jsou tu jiní, tvému srdci milí.
Teď zase ty řídíš vozidlo s tím,
který teprve začíná svou cestu.
Ten, který o tom zatím neví.
Jak tak jdeš, tvoje kroky se zpomalují.
Občas se zastavíš a ohlédneš se zpátky.
Občas zakopneš a upadneš.
Nejdřív se zvedáš sám,
později ti na nohy pomáhají druzí.
Jde to čím dál, tím hůř.
Jdeš a víš, že tvá cesta jednou skončí.
Bojíš se okamžiku,
kdy dojdeš tam,
kde už nic nebude.
Dojdeš na konec své cesty života.
A ty budeš vědět, že je to tak správně.
Nechce se ti však myslet na konec.
Narovnáš krok a usměješ se.
Za ruku chytneš své nejbližší.
Sluníčko zahřívá tvou tvář
a ptáčci ti notují do kroku.
V tu chvíli víš, že ti už nic nechybí.
Kde uz nic nebude??? mam svoje pochybnosti... bylo by to moc jednoduchy a hlavne nelogicky.
Hezky vypraveni :-)))
Život popsán hezky,ale to smíření se smrtí,nevím,bojím se,že mi to tak opimisticky nevyzní...