Mistrovství starého Bernharda

Mistrovství starého Bernharda

Thomas Bernhard – Staří mistři, PROSTOR, Praha, 2004

     Ve svém článku „Proč chodit do Divadla Komedie?“, uveřejněném v minulém čísle Lokální anestézie, se Petr Vácha mimo jiné věnuje i hře Staří mistři, napsané podle stejnojmenného románu rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda (1931-1989). Jelikož jsem v oblasti divadla ještě větším laikem než na poli literárním, netroufám si zmíněné představení jakkoliv hodnotit, sám za sebe však mohu říci, že jsem jím byl zcela uchvácen. Proto jsem ke knize Staří mistři přistupoval s velkým očekáváním - a Bernhardův román jej beze zbytku naplnil.

     Celou knihu drží pohromadě jakýsi náznak děje, konkrétně setkání dvou z trojice ústředních postav, střetnutí výjimečné snad jen, pro tyto postavy, nezvyklou dobou. Hlavní náplní Bernhardova románu jsou však úvahy o Rakousku a umění - zdánlivě nedostatečný  námět na celou knihu je ve skutečnosti velmi hlubokou studnicí, z níž autor  bez ostychu a jakýchkoliv skrupulí bohatě čerpá a nemá strach přitom sestoupit až na samo bahnité dno. Bernhard se nebojí cokoliv a kohokoliv ostře kritizovat a tato kniha je toho nejlepším důkazem, před autorovým přísným pohledem neobstojí žádná instituce, žádná slavná osobnost, žádný lidský zvyk nebo činnost a jeho kritické úvahy překračují hranice Rakouska a stávají se jakýmsi posměšným komentářem celé evropské kultury, myšlení i civilizace. Snad svou kritiku přehání, snad je jeho postoj příliš radikální a jeho slova příliš ostrá – jak ale jinak vyburcovat dnešního čtenáře? Ačkoliv může tento román budit zdání, že je jakýmsi pamfletem proti všemu, není tomu tak. Často se při čtení zarazíme s tím, že stejnou či podobnou myšlenku nosíme už dlouho ve své vlastní hlavě, jen jsme se ji báli vyslovit nebo ji nedokázali dostatečně výstižně formulovat. Kdo z nás někdy nezažil pocit, který Bernhard skvěle vystihl slovy „…kolem sebe jsem měl sice spoustu lidí, ale ani jediného člověka…“ (str.177).  A takových postřehů a zdánlivě nevyslovitelných pravd nabízejí Staří mistři nepřeberné množství.

     V románu vystupuje trojice ústředních postav – hudební kritik Reger, jeho přítel Atzbacher a, Regerovi rovněž blízký, zřízenec vídeňského Uměleckohistorického muzea Irrsigler. Skutečným hlavním hrdinou je však bezesporu Reger - právě o něm většinou vypráví Atzbacher, mající zde funkci vypravěče, a právě jeho myšlenky jsou náplní většiny promluv Irrsiglerových, který je případně označován za Regerovu hlásnou troubu. Reger je podivín, jehož návyky by jej snadno mohli dostat do blázince, současně však je člověkem obdařeným břitkým rozumem a nemajícím strachu z kritizování čehokoliv. Vedle Regera-nesmiřitelného kritika lidstva a všeho, co zplodilo, se však stále zřetelněji objevuje druhý, lidský Reger – starý muž, který truchlí nad ztrátou své manželky a jemuž nejsou cizí smutek, pláč, ani zoufalství.

     Jednou ze zvláštností textu je jeho forma – bez členění na odstavce (o kapitolách vůbec nemluvě) se valí jako dravý proud mohutné řeky a svého čtenáře strhává s sebou, dlužno dodat, že alespoň já jsem se tímto slovním tokem nechal unášet rád a když jsem knihu dočetl, cítil jsem se jako nešťastná ryba vyvržená poslední vlnou na pustý břeh reality. Druhým charakteristickým rysem této prózy je fascinující způsob, jakým Bernhard se čtenářem komunikuje – své postřehy a myšlenky neváhá mnohokrát opakovat, přičemž však vždy pozmění tu slovíčko, tam celou větu – člověku se tak celý text vryje pod kůži, aniž by ho jen na chvíli začal nudit.

     Staří mistři jsou posledním románem Thomase Bernharda (román Alte Meister vyšel v roce 1985), který by se dal označit za jakousi uměleckou závěť tohoto výjimečného spisovatele a dramatika, neboť obsahuje všechna  základní témata jeho rozsáhlého díla a jeho soudy neztrácejí, musím říci bohužel, svou platnost ani dnes, patnáct let po jeho smrti.

     „Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie…“ (str.234)