Newtonova soustava

                       Kapitola  I. -  Kolonie 3-PX

  -Tak co hoši, všechno v pořádku?;  optal se ihned po příchodu do plánovací místnosti orbitální stanice ISS-1-PX, která obíhala okolo 3-PX a dohlížela na práci, kapitán Rio, který po příletu k 3-PX už toho neměl mnoho na práci.

  -No dalo by se říct, že je všechno v mezích normy.; zareagoval jeden z vedoucích projektu.

  -A co to má asi tak znamenat v mezích normy? Že nás třetina po přistání tam dolu zemře?!; na kapitánově tváři probleskl náznak úsměvu, který rychle potlačil, aby to náhodou neubralo na jeho pověsti, kamenné tváře.

  Na podobné žertíky tu ale nebylo místo a ani čas, a tak muselo kapitánovi stačit nevrlé zavrčení některých z členů realizačního týmu a několik né příliš laskavých pohledů.

  -Promiňte, já se jen ptal!; omluvil se kapitán, napodobil vojenské čelem vzad a rychle se dal k ústupu, než přijde k ujmě.

  -Tak se podiv sám!; zastavil ho sám vedoucí celého projektu, tudíž člověk s největšími pravomocemi, co se období stavby na  3-PX týkalo. Byl to sám Asimov, který celou dobu stál u vchodu do celkem velké plánovací místnosti. Ukázal na stěny na kterých se začaly objevovat plány.

  Jindy bílé stěny byly náhle pokryty nespočtem nákresů různých barev, kterým Rio Tor nerozuměl ani v nejmenším, aby také rozuměl plánům na více jak 120-ti metrech čtverečních, když je

nikdy v životě neviděl, jeho starost také byla pouze dostat ocelový kolos napříč hyperprostorem, což na druhou stranu také nebyla žádná hračka.

  -Víš Petere, mě ty plány nějak nic moc neříkají.; Rio mluvil s Peterem Asimovem, jako s dlouholetým známým, což nebylo daleko od pravdy.

  -Tak se na to podiv asi takhle: To co je na plánech červené, to už je zcela hotové.

  Rio se zadíval na plány, pozoroval je několik minut a marně hledal červenou barvu.

  -Petere, ale já tam žádnou červenou nevidím.

  -No to bude, Rio, asi tím, že tam prozatím žádná není. Nejsme na tom nejlíp, ale nejhůř taky ne.

  -Můžeš mi to trochu blíž vysvětlit? Přece jenom jde i o můj kejhák.; Rio se podíval na Petera trochu vyčítavým a trochu dětinským pohledem, nevnímaje, že se stane něco s jeho image.

  -To můžu, ale jelikož nejsi až tak technickej typ, tak to asi budu muset hodně zjednodušit?!; odpověděl Asimov bez váhání a pousmál se nad svou přesně mířenou narážkou.

  -Pokud by si byl tak hodnej, tak mi můžeš interpretovat jen fakta.; Rio dělal, jako by narážku přeslechl, to byla další věc, kterou uměl mistrně, čímž některé lidi neskonale vytáčel.

  Asimov už se nechtěl nadále pouštět hlouběji do nějaké slovní přestřelky i on si byl vědom, že jeho šance na výhru v takovémto boji byla čistě teoretická, tudíž prakticky nemožná.

  -No, Rio, asi takhle...jsme s prací měsíc pozadu.

  -Cože?!

  -Nepřerušuj mě a dozvíš se všechno.

  -No dobrá tak mluv.

  -To bych rád ani já nemám příliš mnoho času.; Asimov si odkašlal, jestli ho nechce Rio opět přerušit a po té pokračoval.

-Jsme sice měsíc pozadu, ale to ještě nic neznamená, protože máme takovou malou rezervu, čítající asi dva roky.

  -A kdybyste náhodou nestihli termín ani s rezervou?; vyptával se nadále Rio, protože katastrofické vize, to bylo jeho téma.

  -Kdyby, kdyby, samá kdyby, pak by nejdříve zemřeli čtyři milióny lidí ve stázi a asi dva měsíce na to i my, ale to jsou jen kdyby a my máme ještě spoustu času.

  -No jen aby?!; poznamenal Rio a podával Peterovi ruku na rozloučenou.

  Ten ji uchopil, ale než se s Riem rozloučil ještě se pořádně zazubil, jakožto odpověď na Riovu podle něj nemístnou poznámku. Po té se otočil ke stolu, u kterého čekali jeho kolegové, kteří spíše než debetovat potřebovali Asimova, aby schválil nové postupy. Rio ještě chvíli pozoroval plány na stěnách, které Peter zapomněl vypnout, ale jelikož jim opravdu nerozumněl ani za mák odešel do své kajuty.

  Pomalu došel až ke své kajutě, dveře se automaticky otevřeli.

  -Á, takže už zase funguje identifikační systém!; zvolal Rio

pokud jste si s ním nechtěli povídat, což znamenalo většinou pěkné zdržení.

  -No jo, mysleli na všechno, když nás sem posílali.; liboval si kapitán nad fantastickým filmem ze středověké Anglie. Sledoval propracované počítačové efekty, kterése téměř nedaly rozpoznat od skutečnosti, i když ve skutečnosti by si v Anglii asi nepoletoval rudý drak a nesvačil rytíře jako jednohubky.

  Obrazovka zablikala a film se přerušil, na obrazovce se objevila velmi známá postava Petera Asimova.

  -Proč mě rušíš? Právě si vychutnávám trochu kultury.; kapitán se z přinucení pousmál.

  -To si dovedu živě představit.; Peter mu vrátil úsměv, který vystřídalo promnutí si jeho husté černé bradky.

  -No tak co potřebuješ?

  -Kam chvátáš, Rio?

  -Ke kultuře samozřejmě, ke kultuře.; Rio se opět zasmál, ale tentokrát šlo o nenucený smích, kterého si tu zrovna moc nedopřával.

  -Tak to tě teda budu muset zklamat, protože si tu kulturu budeš muset nechat na pozdějc. Přišla nám zpráva z astrofyzky, že se Kolonista vychyluje z dráhy.

  -Už chápu, takže tam musím neprodleně odletět.

  -Bohužel. Je mi líto tý kultury, ale tý si ještě užiješ.; Peter se opět zasmál, jakoby měl radost, že se Ria konečně zbaví a i Rio to postřehl, což mu zrovna dvakrát náladu nezvedlo.

  Vypnul počítač, aniž by se s Asimovem rozloučil. Rio byl jeden z posledních, kdo to mohl takto jednoduše udělat, protože byl také poslední, kdo stále používal pro komunikaci počítač a né nástěnou projekci, jaká byla v plánovací místnosti. Dveře se za kapitánem opět zavřeli a on se šouravým krokem ploužil k přechodové komoře, kde už na něj určitě čekala přeprvní kapsle.

  Omyl nebyla tam kapsle nýbrž raketoplán pro více než dvěstě osob. Vstoupil do přechodové komory, kde ho čekala dokonce i dezinfekce, což mu připadalo docela zbytečné, ale opatření byla opatření a patřila i pro kapitána.

  -To pro mně posíláte tuhle limuzínu?; pronesl vtipem kapitán, když vstoupil na palubu Kentaura, ale vlastně ho docela zajímalo proč tak plýtvat pro převoz jedné osoby.

  -No to víte kapitáne, nejste jen tak někdo!; ozvalo se z pilotního křesla.

  -Tenhle hlas znám!; ozval se kapitán a moc dobře věděl o koho jde.

  Pilotní křeslo se otočilo o stoosmdesát stupňů a pilot se díval kapitánovi přímo do očí.

  -Tím jsem si jist, že ten hlas znáte, kapitáne! Týral jsem vás jím dlouhá léta.

  -Jak dlouho jsme se neviděli, Lenny, ty jeden flákači?

  -Dlouho pane a jakýpak flákač? Já se sem táhnu s touhle kupou šrotu a vy si ještě na mne budete stěžovat.; Lenny Rock se smál a ani sám nevěděl čemu, ale nemohlo ho to pustit.  -No to by mne zajímalo proč Kentaur, nezvládl bych snad cestu přepravní kapslí?

  -Nezvládl, pane.

  Kapitánova tvář náhle zvážněla, nikdo ať už je to kamarád či né si nesmí dovolit poukazovat na kapitánovu neschopnost ať už je to pravda či né. Lenny si rychle uvědomil, co provedl, a co způsobilo náhlou změnu kapitánova výrazu.

  -No víte kapitáne, on by to nyní nezvládl tak nějak asi nikdo.

  -A to jako proč?!; Ria ještě nijak nepřešla vážnost, která ke kapitánovi patřila.

  -No víte, hmm, no víš, Kolonista začal rotovat, což zazpůsobi-lo, no...

  -Já vím, co to zazpůsobilo. Přerušení magnetické dráhy pro kapsle!; přerušil ho kapitán, když viděl, jak se Lenny trápí s vyjádřením oněch důsledků.

  -Ano přesně tak! Pane!

  -No tak už s tím krámem pohni, ať se na to můžu podívat. Kapitán si stoupl k postranímu průzoru a sledoval, co se děje na stavbě. Byl vidět pouze obry ohromné konstrukce, která vyrůstala na orbitu PX trojky a na nespočtu míst tohoto kolosu svítila malá rudá světýlka laserových hořáků, jimiž byli konstruktéři vybaveni. Kapitána pohled uchvátil. Už o něco méně ho uchvátil pohled čelním průzorem. Viděl Kolonistu zvenčí, což jak si nakonec uvědomil ještě neviděl, ale více ho znepokojovalo jak se pomalu otáčel.

  Kentaur dosedl na rotujícího kolonistu a přechodové komory do sebe bez větších potížích zapadly. Bylo slyšet jen nepatrné zasyčení, protože obě komory měli téměř stejný tlak. Nejdříve vešli dva řádoví členové posádky, jakožto jakýsi živý štít, což bylo už jakési zažité pravidlo, po té kapitán a za ním pilot a navigátor a nakonec zbytek posádky.

  Posádka si šla po své práci, zatímco kapitán doprovázen Lennym Rockem kráčeli dlouhou chodbou až k výtahu, který je měl dovézt až na můstek Kolonisty.

  Kapitán vstoupil na můstek, což pro posádku znamenalo přerušení činnosti a zasalutování kapitánovi, jakožto nejvyššímu důstojníkovi na lodi.

  -No tak hoši, co se tady děje?

  -Kolonista se vychyluje ze své dráhy, kapitáne, a...

  -Tohle vynechte, to už jsem slyšel. Spíše by mne zajímalo, proč prostě neprovedete korekturu dráhy letu, neustálí te rotaci a musíte mě táhnout až sem?

  První důstojník sklopil hlavu, na znak studu jeho neschopnosti provést rozkazy, které byly dostatečně jasné z kapitánovi otázky.

  -No tak to proveďte alespoň teď!; rozkázal kapitán a shlédl reakci posádky. Nikdo se ani nepohnul, jen první důstojník Orca pohlédl na kapitána a po té opět sklonil hlavu. Kapitána reakce dostatečně rozzuřila.

  -No tak, neslyšeli jste snad rozkazy?! Mám vám to dát písemně?!; kapitánův hlas poprvé hřměl jako opravdová bouře. Teprve nyní se Orca odhodlal k odpovědi, ale i ta mu činila potíže, protože se strachoval kapitánova hněvu.

  -Víte, kapitáne, ono to nejde!

  -To si ze mě děláte legraci, co vás tam na zemi učili?!; bouře rychle přecházela v uragán, který div že neserval služební čepice ISI (International Space Institute), přítomných na můstku.

  -Kapitáne, my prostě nemůžeme dělat nic!

  -Co to tady melete!; kapitán si vytáhl kapesník, aby si otřel zpocené čelo a mohl nasadit na další vlnu krupobití.

  -Zkoušeli jsme vše, kapitáne, boční pohon, hlavní pohon, ale Kolonista se ani nepohnul, pouze pokračuje ve vychylování.; odpověděl Orca a bezmocně opět sklopil hlavu a zrak k zemi.

  -Orco, dívejte se mi do očí, když se s vámi bavím!

  -Ano pane!; Orca neměl na výběr, a tak se zděšením v očích pozoroval kapitánův výraz, který konečně nabral zpáteční cestu přes bouři až k mrholení.

  -Udělali jste analýzu okolí?

  -Ano pane!

  -No a co jste zjistili?! A nemůžete mluvit trochu sami, abych se nemusel vyptávat na každou pitomost?!

  -Zajisté pane!; odpověděl Orca; No a nezjistili jsme nic, pane.

  -Mohli byste si ze mě utahovat, pomalu mě to přestává bavit!; vykřikl náhle Rio.

  -My si z vás neutahujeme, pane.; Orca už byl téměř na dně ne-věděl, co dál a vypadalo to, že se nejspíš složí.

  -Tak mi ukažte výsledky analýzy prostředí!

  -Ano pane, nyní už probíhá druhá kontrolní analýza.

  Průzory se zatemněly a namísto hvězd se na nich zobrazily snímky všech různých spekter, grafy, tabulky, ale výsledkem všeho bylo pouze normální prostředí, které za žádnou cenu nemohlo způsobit takovéto problémy.

  -Takže se jedná o sabotáž?; kapitán jako vždy přemýšlel nahlas.

  -V žádném případě, pane, to by bylo daleko jednodušeji zjistitelné, než cokoli zvenčí a navíc vše funguje, jak má.

  -V žádném případě?! A jak je tedy možné, že nemůžete pohnout s lodí?!; kapitán už opět hromoval, ale rychle se uklidnil.

  -Tak to prosím nevíme, kapitáne.; odpověděl mu Orca a přelétl pohledem výsledky zobrazené na místě průzorů.

  Kapitán přemýšlel, co s nadálou situací dělat, jak jen bojovat s nepřítelem, který je neviditelný, a pokud je to vůbec nepřítel. Dosedl do kapitánského křesla a mnul si oholenou bradu. Bez hnutí tam seděl několik desítek minut, přemýšlel a jen si občas otřel čelo.

  -Něco musíme zkusit!

  Zbytek posádky na můstku se otočila ke kapitánovi, který zčistajasna promluvil.

  -Zavolejte sem Wanga!

  -Myslíte toho astrofyzika, pane?

  -Samozřejmě.

  Kapitán postřehl jak Orca komunikuje s Wangem přes interkom, rychle zase odvrátil pohled a dal se do dalšího přemýšlení, protože měl ještě dost času, než se Wang dostaví a než počítač zpracuje data, kterými byl nyní bombardován. Ono se to dost špatně dá pochopit, že se něco děje, a to bezdůvodně.

Dveře výtahu se rychle otevřely a menší chlapík, tak okolo čtyřicítky vstoupil na můstek.

  -Dobrý den, kapitáne!

  -No já bych neřekl, že může být dobrý v této situaci.

  -Já se omlouvám kapitáne, už jsem byl s části informován o naší situaci, ale ani v nejmenším mne, pane, nenapadá, jak by vám mohl pomoct někdo jako já?; Wang domluvil a pomalu pohledem přejížděl celý můstek, bylo to vlastně poprvé, co tu byl. Můstek obsahoval různé geometrické tvary. Nadchla ho ta pestrost, né ta laboratoř připomínající barevnou krabici, málem by dokonce zapomněl, proč tu vlastně je.

  -Vlastně, doktore Wangu, ani já sám nevím, proč jsem si sem pozval právě vás, ale je tomu, tak a nějaký ten důvod určitě taky časem najdeme. Například, jak z toho ven?

  -A z čeho, pane?; opáčil se Wang, který právě spadl z onoho snění o podobné laboratoři a vrátil se do reality.

  -No přece z naší situace!; kapitán si odkašlal a čekal na Wangovu reakci.

  -No víte pane, nerad vás zklamu, ale ani já nevím, jak z toho ven, navíc mám jen omezené množství informací, které můžou být zkreslené.; Wang sklopil pohled ke kapitánovým nablýskaným botám, naznačil tím kapitánovi, že ho jeho neschopnost opravdu mrzí.

  -Informace samozřejmě dostanete, jaké jen budete chtít!; kapitán se odmlčel; Nyní patříte do týmu, který se bude zabývat tímto problémem a po tuto dobu se také vaše pracoviště přesouvá sem na můstek!; kapitán se opět odmlčel a čekal, jestli náhodou nebude Wang něco namítat, ale ten stál na místě bez hnutí a jediné hlásky; Pokud teda nic nenamítáte, tak se pustíme ihned do práce, ještě ani nevíme, co se může ještě stát a kolik máme času na naší korekci dráhy.

  Kapitán i Wang si to namířili doprostřed nemalého můstku, kde se nacházelo místo kapitána a prvního důstojníka, které Orca astrofyzikovi dočasně vyklidil.

  -Kapitáne, mohu se vás zeptat na jedno?

  -A na co, týká se to naší situace?; odpověděl kapitán a pohlédl Wangovi přímo do očí, což mu umožnilo to, že stál o stupínek níže než astrofyzik. Wang jen pokrčil rameny. Oba se posadili a kapitán se opět ujal slova.

  -Tak se ptejte, Wangu.

  -Proč právě, vy?

  -Moc vám nerozumím, Wangu.; odpověděl Rio a pokrčil rameny podobně jako Wang. Tak trochu lhal, protože Wangovi rozumněl až moc dobře.

  -Proč jste si vybral ze všech možností cest životem právě tuto?

  -Zajímavá otázka, ale mám ten pocit, že se tak trochu netýká našeho problému, a jak jsem vám již řekl, tak nevíme kolik máme času, proto bych vás poprosil, abyste se zaměřil spíše na astrofyziku.; kapitán mluvil velmi rychle, jako kdyby opravdu měli pár posledních minut. Po té se podíval na průzory zakryté grafy a snímky a pokynul Wangovi, aby se spíše než jemu věnoval jim.

  Wang chvíli pozoroval materiál, který mu byl prozatím k dispozici, velmi nervózně si přitom okusoval palec.

  -No kapitáne, času asi budeme mít asi relativně dost, řekl bych tak několik pozemských dní či spíše týdnů.

  Kapitán se na Wanga podíval tak trochu nechápavým, a tak trochu vyčítavým pohledem.

  -No vysvětlím vám to asi takto, pokud chcete kapitáne?; kapitán přikývl a poslouchal Wanga, který po té pokračoval; Je to asi takhle na devadesát procent se naše dráha stáčí k pětce, kam stávající rychlostí i s možným zrychlením dorazíme tak za pět, možná šest týdnů.

  Kapitán pozoroval Wanga, jako žák, který absolutně nepochopil vysvětlovanou látku. Přitom hltal každé jeho slovo a nevěřícně kroutil hlavou.

  -Jak jste na to přišel?

  -Je to jednoduché, prostě jsem vyhodnotil všechna fakta a vyšlo mi to, a to úplně jednoduše, ale myslím, že astrofyziku jste bral pouze obecnou, a proto se vám to ani nebudu snažit vysvětlit.; odpověděl Wang sebevědomě a nechal na sobě znát trochu hrdosti, kterou si uchovával díky svým vynikajícím schopnostem.

  -Jste si tím jist a nebo mne jen vodíte za nos.

  -Jsem si tím jistý pane.; odpověděl Wang bez váhání a pokýval přitom opravdu sebevědomě hlavou.

  -A co byste teda navrhoval jako další postup, abychom se z této situace dostali?; zeptal se kapitán a hleděl opět Wangovi do očí, tentokrát už však ze svého křesla, které bylo na stejné úrovni jako to Wangovo, v sedě se však tolik neprojevila jejich výšková nerovnost.

  -Nyní bychom si mohli promluvit.

  -S tím s vámi nesouhlasím, měli bychom něco podniknout!; vrhl směrem k Wangovi velmi vyčítavý pohled, který Wang odrazil absolutně nemístnou lhostejností a opětovným pokrčením rameny.

  -Pokud kapitáne, víte co bychom měli udělat, tak prosím, ale já bych raději počkal, až se dostaneme blíže k péiks pětce a budeme to moci lépe prozkoumat.

  Kapitán vytřeštil oči jako by nikdy takovou nehorázost neslyšel.

  -Tím mi chcete naznačit, že máme riskovat čtyři milióny lidských životů, abychom něco prozkoumali?; kapitán se na chvíli odmlčel, jestli se k tomu Wang nějak vyjádří, ten však jen pokynul hlavou, čímž naznačil, že přesně to by udělal; To nemůžu dovolit!; kapitánův hlas málem opět propukl v bouři, ale nakonec ji zkrotil v pouhý poryv větru.

  -Nemáme jinou možnost, kapitáne!; Wangova slova kapitána zamrazila, tak že na chvíli ztratil vědomí a jen bezduše hleděl na Wangova již zavřená ústa.

  Když se Rio alespoň trochu vzpamatoval, odvrátil pohled směrem k výsledkům, kterým téměř nerozuměl, neviděl na nich nic než snímky Newtonovi soustavy a ono tam vlastně ani nic jiného nebylo.

  -Počítači! Simulaci naší dráhy!; zakřičel nakonec kapitán.

  -V jakém časovém úseku byste si to přál pane?; otázal se počítač.

  -Šest týdnů!

  -Ano pane, chvíli to bude trvat.

  Kapitán čekal na vyhodnocení úkolu, který zadal počítači, mezitím nervózně poklepával prsty o panel před sebou. Něco se dělo a všichni na můstku to poznali. Rozblikala se červená alarmní světla.

  -Lodní počítač, rotace lodi se zrychlila, vyrovnáváme umělou gravitaci!

  Nyní znervózněl i Wang, stalo se něco, co ani on nečekal. Přemýšlel nad tím, co mu řekl kapitán o riskování, o tom co mohlo zapříčinit tak náhlou změnu, a jak nad tím vyzrát.

  -Kapitáne!; zvolal najednou a vyrušil tak muže strnule pozorujícího výsledky v průzorech. Kapitán se okamžitě otočil k Wangovi a zpozoroval přitom, že mu na monitoru umístěného na jeho panelu bliká zpráva. ta počká pomyslel si kapitán a čekal, co mu Wang chce zdělit.

  -Kapitáne, mám jeden návrh.

  -Tak rychle s ním!; vykřikl kapitán dychtivě, čekaje na nějaký nový nápad o něco méně šílený než ten minulý.

  -Kentaur!; to bylo jediné Wangovo slovo, i to však kapitánovi

stačilo, aby pochopil oč Wangovi jde. Proč ho to jen nenapadlo, vyslat směrem kam míří Kolonista Kentaura s vědeckým týmem, aby to prozkoumali. Jeho přemýšlení přerušilo zablikání v průzorech, proto zpozorněl a sledoval, co je způsobilo. Nyní už v průzorech nebyly žádné výsledky. Promítal se tam obraz z jedné z postraních kamer, která ukazovala jednou za vteřinu vzdalujícího se Kentaura a jakési úlomky kovu a skla. Až nyní si kapitán vzpomněl na zprávu, která mu přišla. Moc dobře věděl čeho se týká, ale i přesto ji otevřel.

  -Kapitáne, prosím omluvte, že vás vyrušuji, ale přechodové komory nevydržely a Kentaur se odtrhl, nezpůsobil však žádné vážné škody.

  -Nezpůsobil žádné vážné škody?!; kapitán se chytil za hlavu a neustále si opakoval onu větu.

  Ani Wang nebyl připraven na tento obrázek, a proto se na vše díval, jako když malému dítěti seberete jeho oblíbenou hračku, jen se rozbrečet.

  -Tak teď už nám zbývá jen plán A.; opáčil Wang a s notnou dávkou cynismu se pousmál naznak alespoň nějaké naděje.

  Kapitán nebyl schopen slova a ani Wang s ním právě v tuto chvíli nechtěl rozvíjet případnou debatu. Přemýšlel ještě nad nějakou jinou variantou, ale nic ho nenapadlo, ostatní lodě právě byly na orbitu trojky a stejně by nemohli na Kolonistovi přistát. Ocitli jsme se ve slepé uličce, ale jak z ní ven, přece to nějak jít musí a nebo né, a co když doletíme až k pětce a na nic nepřijdeme, co potom. Né to nebyla myšlenka pro Wangův žaludek, na chvíli záviděl lidem ve stázi, kteří o ničem nevěděli.

  Následovaly dlouhé minuty ticha, snad i hodiny, kdy oba muži bezradně seděli a přemýšleli. Nutno podotknout, že bezvýsledně, dokonce ani oni nečekali, že by snad na něco přišli, ale neustále se drželi pravidla, že se vzdávají pouze slabí.

  Po několika hodinách za nimi přišla dívka od navigace, přinesla jim něco k jídlu a neskrývala přitom beznaděj, která jí zářila na tváři, jako za jasné noci na Zemi Severka.

  Jídlo stálo před oboumi ještě hodnou chvíli, než se rozhodli, že hladovkou nejspíš nic nevyřeší. Oba se pustili do jídla, nevnímali však chuť jídla, jedli spíše z povinosti.