jak jsme hledali poklad

My tři, co spolu kamarádíme, jsme se jednou rozhodli, že najdeme poklad. Bylo nám jasný, že to nebude nic lehkýho. Především jsme potřebovali zjistit, jestli tady v okolí nějakej poklad být může. Shodli jsme se s Čudlou, že poklady po sobě zanechávají piráti, a proto je nutný zjistit stopy po pirátským působení v našem městě. Namítl jsem, že to bude těžký, protože naše město nesousedí s mořem, které podle mýho s piráty nevyhnutelně souvisí. Čudla však prohlásil, že máme šanci jako kterejkoliv přístav, nebo možná i větší, protože prý každej očekává poklad někde na pobřeží a tudíž ho každej jenom trochu lstivej pirát ukryje do vnitrozemí. Hanys si klepal prstem na čelo a o Čudlovi prohlásil, že je idiot. Potom nám tvrdil, že musíme najít zříceninu, kde bude určitě zakopanej poklad po nějakým loupeživým rytíři. Čudla se okamžitě přidal, že to je dobrej nápad, protože piráti se mohli s loupeživým rytířem na úkrytu pokladu domluvit. Hanys potom ještě tvrdil, že taky můžeme zkusit nějakej starej kostel, nebo klášter, protože mniši prý jsou bohatí.

„Táta vždycky říká, když je v televizi něco o mnichách: černoprdelníci, co by ještě chtěli? Vždyť za ty roky mají nakradený!“ řekl Hanys zasvěceně.

Tu větu říká Hanysův táta často, já si jí si pamatuju, jelikož můj vzdálený strýček Venca, kterej je farář, se s Hanysovým tátou kvůli tomu pohádal. Řekl mu, že co kdysi církev měla, to jim sebrali komunisti a ať jde Hanysův táta s takovýma kecama do háje. Hanysův táta pak stýčkovi Vencovi nadával, že je to strýčkovi líto, protože by chtěl víc a že je nenažranej pambíčkář, a strýček mu řekl, že víc nepotřebuje, protože církev už dneska nefunguje tak jako ve středověku, což ale Hanysův táta nemůže vědět, protože měl problémy vůbec dostudovat  základku a z Novy se nic o světě nedozví. Hanysův táta potom zařval: „Chceš do držky ty kreténe?“ a nečekal na odpověď a strýčkovi dal pěstí. Strýček Venca je velikej a silnej chlap, viděl jsem ho, když za farou štípal dřevo, a tak jsem tehdy čekal, že Hanysův táta dostane strašnou nakládačku. Jenže strýček se jen zasmál a řekl, že je mu Hanysův táta pro srandu. Ptal jsem se ho potom, proč mu tu ránu nevrátil a strýček mi jenom řekl, že Bůh učí, abysme se k tomu, kdo nás udeří obrátili druhou tváří. Nebo tak nějak. Není mi to moc jasný, proč to tak Bůh učí, ale vím, že kdyby mě praštil třeba Hanys nebo Čudla, tak jim zmydlím každýmu obě tváře, protože si to nemůžu nechat líbit.

Hanys potom říkal, že i Židi jsou bohatí a tak že by taky mohl být poklad v židovským kostele, kterýmu se říká nějak na S. Čudla okamžitě prohlásil, že se to senogoga, protože tam mají na podlahách seno, ale my s Hanysem jsme ho okřikli, že nemusí pořád dělat nejchytřejšího a jestli si myslí, že jsme blbečci, tak že mu rozbijeme ten sebevědomej úsměv.

Potom mě napadlo, že když někdo schová poklad, tak k němu vždycky pořídí mapu. Takže musíme zjistit, kde by poklad mohl být a pak o tom místu, nebo hradu, nebo kostelu, nebo židovském kostelu najít co nejvíc informací a hlavně mapu. Čudla navrhl, že se můžeme zeptat dějepisáře. Hanys mu řekl, že je vůl, protože kdyby dějepisář věděl o pokladu, tak ho dávno vykope a neučí za ty mizerný prachy.

„Hanys, ty ucho, dyť se ho nikdo nebude ptát,  jestli je tady někde poklad. Jen se ho zeptáme, jestli na Braničné zřícenině nebydleli nějaký loupežníci a taky se ho můžem zeptat na Vypálenej Kostel. Třeba to dřív patřilo k nějakýmu klášteru, ne?“ řekl Čudla. Připadalo mi, že v tom momentu se zaskvěly možnosti jeho mozku, kterým jinak nedával moc prostoru. Ten u něj měla trvale předplacenej fantazie.

„Má recht,“ pronesl jsem směrem k Hanysovi.

Hanyse štvalo, že na to nepřišel on, vždycky chtěl být tím, kdo navrhne tu správnou věc, která se bude dělat. Ale nebylo vyhnutí, tohle byl nápad, kterej nám mohl hodně pomoct.

Dějepisář byl starší pán, takovej moudrej džentlmen a my ho měli všichni rádi. Ve třídě napínavě vyprávěl a když jsme nezlobili, nedával špatné známky. Protože byla sobota, šli jsme k němu domů. Byl na zahradě, na žebříku a byl očividně nerad, když na něj jeho manželka uječeně volala: „Pepíííí, máááš tadýýý nějakou nááávštěvůůů!“ Jenže nevraživost vystřídal pobavenej úsměv, když jsme se k němu přiřítili a zasypali ho otázkama o Braničné a o Vypáleným Kostelu. Poslouchal, neodpovídal, pak nám řekl něco málo a hlavně se ptal, proč to chceme vědět. Jeho obezřetnost byla na místě. Bylo krajně podezřelý, když tři flákači, kteří si stěží vzpomněli na datum vzniku ČSR, a to i přestože pro ně tohle datum znamenalo školní volno, se najednou zajímali o místní historii.

„Budeme asi psát divadlo,“ řekl jsem nejistě, když moji kumpáni mlčeli,

„Divadlo? Ale Jiříku, vždyť ty máš problémy s vlastním podpisem, jak chceš  t y  p s á t  divadlo?“ utřel mě dějepisář. Byla to zlá urážka a já si snažil vštípit do paměti, že ho za to musí stihnout těžká msta.

„Jura nebude psát, on je silnej a blbej, bude hrát hlavní roli – rytíře!“ prohlásil autoritativně Hanys. Dějepisář se zasmál a vydal se k domu. Než jsme se vydali za ním, vrazil jsem Hanysovi loket mezi žebra a zasyčel jsem mu do ucha: „Já jsem silnej a blbej a ty seš mrtvej!“

„Neser Juro,“ odstrkoval mě Hanys. „Musel jsem něco říct, děláme to pro poklad!“

„Mrtvej,“ trval jsem na svým a znova mu loktem vyspravil levou plíci.

Čudla už zatím vykročil za dějepisářem a bombardoval ho otázkama o Braničné. Bez oklik se ptal, jestli tam někdy žili lapkové, jak bohatej byl zdejší kraj a kolik by si asi mohli nakrást. Ještě než jsme byli pozváni za práh učitelova domu Čudla věděl, že Braničná je pasé. Pozdějc to komentoval slovy: „V chudým kraji žije na hradě ten nejčestnější feudál, kterej radši rozdá ze svýho, než by něco šlohl a zakopal. A hrad prej byl těžko přístupnej a tak ho nechali bejt až zpustnul. Pak tam lidi chodili krást šutry na základy baráků, takže tam je to, pánové, prokopaný a přerytý. Kdyby tam poklad byl, už by ho někdo našel.“

Naše snažení ovšem nebylo úplně marný. Dějepisář nám vyprávěl pověst o tajemným bývalým poutním kostelu Svatého Jakuba, kterýmu se dnes normálně říká Vypálenej Kostel. Prý se tam staly zázraky, ve stráni kousek pod kostelem býval pramen, jehož voda jednou za rok zlatě zářila a celej týden potom uzdravovala. Prý ho navštěvoval Svatý Jakub a vodu vysvětil, ten večer pak zlatě zářila. Když pramen vyschl, lidi to brali jako trest za to, že v kraji upadala víra a kostel přestal být poutní. Nakonec byl vypálenej během první světový. A protože v tý době už stál novej kostel dole ve městě, nikdo se o trosky nestaral. Zato my ano. Poslouchali jsme dějepisářovo vyprávění bez dechu a všichni jsme nadskočili v momentě, kdy povídal, že podle některých pověstí pramen zářil zlatě, protože pod pramenem byl ukrytej zlatej poklad! Významně jsme na sebe sykli a Čudla sebral tolik odvahy, že prohlásil, že by si o kostelu připravil do dějepisu krátkej referát, kdyby mu učitel půjčil kroniku a nějaký knížky.

„S tím referátem mi pomůžete, volové,  nejsem debil, abych to dělal sám, zatímco vy si budete akorát užívat pokladu,“ řekl potom a my nemohli odmítnout. Kroniku obce a pár brožurek o kostelu nám totiž dějepisář opravdu půjčil a Čudla byl za svou prozíravost chvilku králem.

Nic moc jsme se z kroniky nedozvěděli, zato v jedný útlý knížce byla celá ta pověst o Svatém Jakubovi. Včetně popisu místa, kde byl pramen a taky důležitá zmínka o tom, že pramen vytékal nejen ven do stráně, ale že taky plnil studnu ve sklepě kostela.

Hanys na stránku, kde byla tato informace důležitě klepal prstem a hlásil:

„Tak to je ono, pánové, to je ono!“ Nevěděli jsme přesně co, ale Hanys hned pokračoval.

„Jestliže voda tekla i do kostela,  musí tam být nějaká štola. A jestli je tam štola...“ tajemně se odmlčel, „tak tam někde může být taky poklad. Jak jinak by mohla voda zlatě zářit, co?“

„Já jen nevím, jestli by tam někdo jen tak vysypal zlato,“ přemýšlel  jsem. „Čekal bych truhlu nebo něco.“

„Třeba spěchali,“ řekl Čudla.

„Kdo?“ ptal se Hanys.

„Ti co tam schovali ten poklad.“

„A jak víš, kolik jich bylo, ty chytráku, co když byl jen jeden?“

„Kluci, tak tohle je fakt jedno,“ umlčel jsem je. „Musíme prozkoumat sklep kostela a zjistit, jestli tam je nějaká štola. Třeba tam byla a někdo jí mohl zavalit. A nebo se mohla zničit, když kostel vyhořel.“

Čudla, kterej předtím listoval kronikou, lačně prohlásil: „Když tam byli v první světový vojáci, tak by tam taky mohly být nějaký zbraně!“

„A výbušniny,“ přidal se Hanys, vůbec ne lačně. „Budem muset dávat bacha jak prase.“

„Zítra s lopatou, lanem a baterkama sraz v devět ráno u křížku, a já už teď jdu dom, protože jinak chcípnu hlady,“ rozloučil jsem se s Čudlou a Hanysem.

Nemohl jsem dlouho usnout, byl jsem nedočkavej a zároveň jsem měl trochu strach, protože jsem nechtěl šlápnout na starou minu a být beznohej na vozíčku. V lepším případě. A taky jsem si vzpomněl, že jsem Hanyse neztrestal za tu jeho hnusnou provokaci u dějepisáře na zahradě. Potom se mi zdál sen, ve kterým jsme já, Čudla a Hanys byli vojáci v první světový. Byli jsme obklíčení v kostele a měli jen málo jídla, ale díky pramenu dostatek vody. Čudla byl na kostelní věži s kulometem a držel nepřátele v šachu, dokud nepřijeli s tankem a vež nerozstřelili. Čudla jen tak tak stihl utéct a už byli nepřátelé u kostelních dveří a začali je vyrážet. Zabarikádovali jsme se ve sklepě, Hanys odkopl nějaký starý necky a našel úzkej vchod do jeskyně. Vlezli jsme tam a vchod za sebou zatarasili kamením a pak jsme našli hromadu zlata. Čudla to začal rvát do báglu a já na něj křičel „ser na zlato, s tím neutečem, dostanou nás a zařvem!“ a Hanys mi řekl do očí „aspoň něco z toho unesem, vždyť ty  seš silnej a blbej!“ a já mu za to rozbil pusu pažbou samopalu a Čudla na mě zaječel „co děláš, ty debile!?“. Pak jsme zjistili, že z jeskyně není další východ a navíc, že v ní je pramen petroleje, nad kterým si Čudla s ledovým klidem zapálil cigaretu. Jak to skončilo nevím, celej zpocenej jsem se probudil a radši už se nepokoušel znova usnout.

Ráno jsem se vypravil ke křížku za vesnicí vcelku brzo, ale už cestou jsem potkal Hanyse. Moc jsme nemluvili, každý jsme si nesli svý vlastní myšlenky na hledání pokladu. Když jsme se dostali k obchodu, vyšla z něj Krista. Okamžitě jsem našel prostor pro svou pomstu. Krista mě tajně miluje, ale já ji ne. Zato Hanys tajně miluje Kristu, ale ona jeho ne. Ale Krista je hezká holka a já si uvědomil, že mi nevadí, že mě tajně miluje a navíc jsem uviděl možnost, jak Hanyse ošklivě potrápit. Já mu dám silnej a blbej, jen ať vidí, co se holkám líbí, intelektuál pošahanej! Hezky jsem se na Kristu usmál a popřál jí dobrý ráno. Krista samozřejmě zastavila a dala se se mnou do řeči. Vzal jsem ji něžně za loket a poodstoupili jsme od Hanyse. Stál tam jak péro na starým divanu a jen se díval, jak se nenuceně bavím s jeho láskou, jak ji rozesmívám a jak ona toká. Zvýšil jsem trošku hlas, jen tak, aby Hanys dobře slyšel, ale nebylo to zase moc nápadný a povídám Kristě:

„A tak bysme mohli třeba někdy jít ven spolu?“

Krista odpověděla, že by si to taky přála. Hanys bledl a drtil v rukách násadu lopaty. Z toho jsem byl trochu nesvůj, měl jsem drobnou obavu, aby lopatu nepoužil jako zbraň.

„Tak třeba někdy po škole?“ přilejval jsem olej do ohně.

„To by bylo super!“

Hanys zaskřípal zubama tak mocně, že to bylo slyšet až k nám. Rozhodl jsem se pro knokaut.

„Mohli bysme zajít do kina...“ navrhl jsem Kristě a začal jsem rudnout. Ne studem, ale obavou, že nakonec doopravdy půjdeme a že to bude dokonalej trapas.

„Jasně!“ vyhrkla nadšeně Krista a chytla se mě pevněji.

„Juro mám  f a k t  silnej pocit, že Čudla na nás už dlouho čeká!“ zařval najednou Hanys. Zvítězil jsem. A aby moje vítězství bylo dokonalý, stačila jen maličkost. Taková, kterou jsem nemohl udělat já, ale která se stala. Rozloučil jsem se s Kristou a ona se nahnula a dala mi pusu. Ty jo, rty na rty! Potom řekla: „Tak nezapomeň vybrat nějakej hezkej film!“ Hanys slyšitelně hekl, praštil lopatou o zem a vyrazil směrem ke křížku. Užil jsem si svůj triumf jako Cézar, když se mu vzdal ten keltskej král Vencyngetorix, jak nám o něm vyprávěl dějepisář, sebral jsem lopatu a vydal se zvolna za Hanysem. Začal jsem si pískat, dost nahlas, aby mě ten prchající skunk slyšel. Tak takhle to mají v životě ti blbí a silní, víš Hanys?

Čudla už u křížku čekal, dokonale vybavenej smyčkou horolezeckýho lana, který ukradl svýmu bráchovi a velikou halogenovou svítilnou, kterou ukradl svýmu tátovi.

„Co je, vole?“ ptal se Hanyse místo pozdravu.

„Hovno,“ odpálil ho zhrzenej mladík, kterej zrovna začal nenávidět Kristu.

„Co mu je, vole?“ otočil se s minimálně změněnou otázkou Čudla na mě.

„Nevím,“ řekl jsem s nejnevinnějším úsměvem, kterej Hanys viděl a jen znechuceně odplivl.

„Tak jděte do prdele,“ poradil nám Čudla.

„Tak jdem?“ zeptal se Hanys, myslel samozřejmě Vypálenej Kostel.

Vyrazili jsme, já a Hanys jsme toho moc nenamluvili, zato Čudla, kterej měl přes noc doma dějepisářovu literaturu nás seznamoval s dalšíma detailama z historie kostela. Byl dokonale přesvědčenej, že si jdeme každej pro pořádnou hroudu zlata a za chvíli nás svým nadšením strhl. Zapomněli jsme s Hanysem na boje a začali plánovat, co všechno se dá za zlato pořídit a jak si to všechno užijeme. V hovoru o superrychlých autech a letadlech jsme došli až k Vypálenýmu kostelu. Zastavili jsme. Celý místo vypadalo docela ponuře, kolem rostly nekontrolovatelně keře a stromy a i když jsme tu všichni byli už mockrát, dneska měl kostel nějakej hrůznej nádech.

„Takže?“ řekl Čudla. Hanys se tvářil, jakože pronese nějaký zásadní moudro, ale já ho předběhl: „Jdem dovnitř!“

Kostel dveře neměl, střechu taky ne, jen obvodový zdi, některý už dost pobořený. Po zdech se plazil břečťan. Na místě, kde býval oltář byl výstupek, vpravo za ním malá místnost, o který vím, že jí babička říká zákristie a že se tam farář převlíká, než jde na mši.

Vůbec jsme nevěděli, kde by asi mohl být vchod do sklepa. Věděli jsme jen, že pramen býval ve svahu pod levou zdí, dodneška je tam ošuntělej kamenej křížek. To znamenalo, že ve sklepě jsme se měli zajímat hlavně o levou stranu, ale jak se do sklepa dostat? Hanys se na to ptal Čudly, jestli náhodou něco nenašel v kronice nebo tý tenký knížce, ale Čudla prohlásil, že pokud si to Hanys náhodou nepamatuje přesně, tak od dějepisáře máme kroniku a ne stavební plánek.

Čudla s Hanysem se dál dohadovali a já se vydal kostelem zase zpátky k místům, kde býval vchod. Kousek od místa bývalých dveří jsem ve zdi zahlídl vchod do jiné místnosti. Byl to malý půloblouk, dospělák by se musel sehnout pořádně, aby prolezl, mě stačilo sklonit hlavu. Nakoukl jsem dovnitř, ale byla tam tma.

„Čudlo, namakej sem s tou lampou!“ zavolal jsem. Kluci přiběhli a hned se ptali, co jsem našel. Odpověděl jsem, že ještě nic. Hanys to bral jako zbabělost a taky možnost zase nabýt pošramocené sebevědomí, tak vyrval Čudlovi halogenku a rázně věšel dovnitř. Byli jsme mu v patách. V místnosti jsme ale nenašli vůbec nic, kromě dalšího vchodu, stejně velikého jako ten předtím, a tentokrát měl dveře. Dřevěný. Hanys se zastavil a svítil na ně.

„Tak co?“ pobízel ho Čudla.

Hanys vzal za masitou kliku. „Zamčený.“

„Tak do nich zkus kopnout!“ naváděl jsem ho. Hanys do dveří kopl, ne moc silně. V zámku klaplo. Hanys se na nás otočil, už nebyl tak hrr jako předtím, ale byl první a v úzký místnůstce musel první zůstat. Vzal znova za kliku a dveře otevřel.

„Ty vole,“ vydechl jsem.

„Ty vole,“ vydechl Čudla taky.

Hanys svítil na schody kamsi pod zem. Kamsi – do sklepa, samozřejmě. Rukou strhl pavučinu, která byla za dveřma a opatrně vykročil na první schod. Pomalu scházel úzkým schodištěm, až najednou zaječel, světlo se zakymácelo a Hanys s rachotem mizel kamsi dolů, baterka zhasla.

„Honzo!“ zařval zoufale Čudla na Hanyse. Já zatím vytahoval svojí baterku.

„Je ti něco?“ ptal se Čudla do tmy.

„Hovno,“ ozvalo se plačtivě.

Rozsvítil jsem baterku a posvítil na schody. Jeden z nich byl vyvrácenej, hned nám doklaplo, proč se Hanys skutálel. Pak jsem posvítil dolů. Hanys klečel pod schodama.

„Seš v pořádku?“ ptal jsem se.

„Nejsem,“ prohlásil nešťastně Hanys. „Spadl jsem přímo do nějakýho hovna. Smrdím jako prase!“

„To je jedno vole, hlavně, že sis nic neudělal,“ řekl Čudla a ukázal mi, ať mu posvítím, aby našel tátovu baterku. Když jí našel, posvítil po místnosti. Nebylo pochyb, byli jsme ve sklepě. Svítil jsem na zem, abych nešlápl do nějakýho dalšího, ale nic tu nebylo. Hanys se zvedl a stál vedle mě. Fakticky smrděl.

„Třeba je to bahno,“ snažil jsem se ho povzbudit, protože celá podlaha byla docela blátivá. Pramen Svatýho Jakuba zřejmě nevyschnul úplně.

„Léčivý ještě, ne?“ podotkl Hanys jízlivě. „Pánové, jestli někomu povíte, že jsem spadl do sraček, tak jsme spolu skončili, je vám to jasný?“ řekl potom.

Čudla dokončil obhlídku místnosti a zjistil, že v ní nic není, jen že se dá pokračovat někam dál, protože v nejvzdálenější stěně byl obloukový průchod do další části. Prošli jsme do ní a našli v ní nějaký starý sudy a zbytek kamenný ohrádky, což asi bývala ta studna. Jinak nic. Ani žádný dveře nebo průchody někam dál. Hanys přišel k jednomu sudu a podíval se dovnitř. „Nic,“ ozvalo se zklamaně.

„Budem muset kopat,“ prohlásil Čudla.

„Jako kde?“ zeptal jsem se ho.

„Tady všude. Jestli chcem poklad, tak to tady musíme celý překopat.“

Hanys nato prohlásil, že možná žádnej poklad ani nechce, protože ani nevíme, jestli tu nějakej je a když si představí, že to tu budem muset celý zrejt a pak to bude zbytečný, že je mu zle. Myslel jsem si něco podobnýho, akorát Čudlovi to ještě nedocházelo. Hanys přešel k druhýmu sudu, podíval se dovnitř a kopl do něj. Sud se okamžitě rozpadl, tak byl ztrouchnivělej.

„Ty vole, to je tady už asi hafo let,“ řekl Hanys a pokračoval k třetímu sudu. Čudla a já jsme jen tak stáli uprostřed sklepa, já myslel na to, že asi budu muset s Kristou do kina a s údivem jsem zjišťoval, že bych vlastně chtěl, aby to vyšlo a Čudla se tvářil kysele, protože zůstal bez pokladu.

Hanys zjistil, že třetí sud je zavřenej. Snažil se dekl vypáčit, ale nešlo mu to. Tak se do sudu pořádně opřel a povalil ho. Sud prasknul a vypadly tři lebky. Strašně jsem zařval. Hanys na nic nečekal a prchal pryč. Já taky. Zastavili jsme se až před kostelem. Čudla vyšel asi za pět minut a informoval nás o tom, že sud byl plnej lebek a i dalších kostí, ale hlavně lebek. Řekl, že hledal ruce nebo něco, že by na nich třeba zůstal prsten, ale že nic nenašel.

„Tys na to šahal?“ zíral na něj nevěřícně Hanys. Čudla jen pokrčil ramenama. Pak si sebral baterku a lano a řekl, že jde domů, protože už ho hledání pokladu s náma nebaví. Že se nám nechce kopat a že máme strach z pár kostí. Šli jsme za ním zahanbeně a mlčky.

V pondělí ráno přišel Čudla do školy úplně rozjařenej. Měl v ruce dvoustovku a vítezně s ní na nás mával.

„Kluci, včera odpoledne jsem zašel za dějepisářem vrátit mu ty knížky a vyvlíknout se z toho referátu. Řekl jsem mu pravdu, že jsme chtěli najít poklad a že jsme ve sklepě pod Vypáleňákem našli akorát sud s lebkama. Dějepisář se hned začal zajímat, protože by to prej mohly být kosti ze zrušený kostnice a že by se něco z toho hodilo do muzea. Tak mě vzal do auta, jeli jsme pro ředitele muzea, pak ke kostelu pro ty lebky, já jim to pomohl naložit a za tu práci a za to, že jsme to našli mi ředitel dal dvě kila!“

Svorně jsme se s Hanysem vyjádřili, že má štěstí. Záviděli jsme mu, ale já věděl, že se Čudla o poklad snažil nejvíc. Jeho nápad byl ptát se učitele, pročetl ty kroniky, a pak byl ochotnej kopat ve sklepě kostela, tak že si ty prachy zaslouží.

„Tak kde to roztočíme, pánové?“ zeptal nás se Čudla.

„RoztočíME?“ divil se Hanys.

„Dvě stovky nejsou poklad, za kterej bysme měli auta a letadla, ale lepší, než nic, ne? Navíc ty lebky´s našel ty, Hanys, mě by ani nenapadlo kopat do těch ztrouchnivělejch sudů!“ řekl Čudla a mě v tý chvilce došlo, že i když v naší trojce pořád já a Hanys soupeříme o to, kdo z nás je lepší a tím pádem „velitel“, Čudla je ten nejlepší z nás. Nenápadně, ale stoprocentně.