Home sweet home 2.

Kapitola II. – Jako vítr

 

Uplynul celý dlouhý měsíc a Johny s Lucy nepromluvil jedno jediné slovo, ale Lucy se tím nijak zvlášť nezabývala. Dostala místo na klinice, kde trávila i většinu času. S Tristanem si rozuměli každým dnem víc a víc, i když mezi nimi nebylo víc než přátelství, prozatím. Jakmile se zabouchla domovní dveře, práce pro ni skončila, chtěla si od toho všeho aspoň trošku odpočinout, a proto jediný, kdo o té práci alespoň něco málo věděl byl Tristan.

Johny zrovna stál opřený o ohradu a sledoval koně, jak odpočívají v skrytu příjemného světla nyní už zapadajícího slunce. Na hlavě jako vždycky kovbojský klobouk a v ruce laso. V očích neproniknutelný chlad. Tristan si stoupl vedle něj, Johny mu věnoval jen letmý pohled.

-          „To že zranila tvou hrdost neznamená, že ji budeš do konce života trestat …“ Řekl klidně Tristan a opřel se o ohradu taky. „Nikdy jsi pro lásku neudělal nic zakázaného?“ Zeptal se a zahleděl se k horizontu.

-          „Tohle není tvoje věc …“

-          „Když budeš kopat kolem sebe nebo mlčet jako hrob, nic tím nevyřešíš Johny.“ Dodal klidně, potom se chystal k odchodu. Johny se s ním neměl chuť dohadovat. Věděl, že by prohrál, protože tenhle mladík měl vždycky pravdu. „Dnes tu je Johny, ale zítra už tu taky být nemusí … volba je jen na tobě. Co je menší zlo, odpustit nebo ji ztratit a pak do konce života litovat jedné nevyřčené věty?“ Zeptal se a odešel. Johny těžce oddechl.

 

Lucy zrovna seděla na gauči v obýváku a četla si nějakou knihu. Frances chystala večeři. Tristan vešel do vůní zalitého domu. Sundal klobouk a zul si boty. Přisedl si k Lucy, bylo poznat, že je unavená.

-          „Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí se starostlivostí a obavami.

-          „Ano, nic mi není. Jsem jen maličko vyčerpaná …“

-          „Měla by sis trochu odpočinout. Upracovat se k smrti není dobrý způsob jak na otce zapůsobit.“ Lucy se zasmála.

-          „Nechci na něj zapůsobit …“ Obořila se a opřela se o jeho hrudník, odložila knihu na stůl a zavřela oči „Mmm … tohle je nejlepší část dne.“ Špitla a zavrněla jako kotě. Tristan ji políbil na čelo. To se rozletěly dveře s Jakeovým hlasitým smíchem v čele. Lucy i Tristan vstali a šli do jídelny.

-          „Ahoj všichni …“ Pozdravil Jake. Všichni si sedli ke stolu. I s Johnym, když v tom někdo zazvonil na dveře, hlasitě, rychle bušil do dveří. Tristan vstal od stolu a šel otevřít, do jídelny po chvilce spolu s ním vběhl zoufalý Shane. Manžel její nejlepší kamarádky ze střední.

-          „Lucy … Lucy, musíš mi pomoct …“ Lucy vstala od stolu a šla k němu.

-          „Uklidni se … co je? Co se děje?“ Shane si zoufale rukou prohrábl vlasy a v očích měl stopy po slzách.

-          „Jamie …“

-          „Co se stalo?“ Vyděsila se Lucy. „Mluv!“ Křikla nedočkavě.

-          „Už … už je to tady.“

-          „Jak to myslíš? Je v osmém měsíci …“

-          „Já vím, ale … ona tam … leží a … do nemocnice to nezvládneme, je to moc daleko.“ Mluvil zoufale.

-          „Dobře … dobře, hlavně se uklidni, nechal jsi ji tam samotnou?“

-          „S jejím otcem …“

-          „Fajn, fajn … skočím si nahoru pro tašku … mami … zavolej do nemocnice, na zjišťování krevní skupiny nemáme čas a ty si to, jak předpokládám nepamatuješ … řekni, ať dovezou hodně krve … O. Ok? Tristane, můžeš jít se mnou? Potřebuju někoho, kdo … to zvládne. Ty se hlavně uklidni! Jamie teď potřebuje hlavně podporu…“ Mluvila spěšně a bleskově donesla ze své ložnice lékařskou brašnu.

-          „Ale Lucy …“ Snažila se její máma.

-          „Teď nemáme čas …“

 

Během chvilky se ocitli v jejich ložnici. Jamie ležela na posteli, byla celá upocená a umírala strachy. V očích bolestné slzy. Její otec ji držel za ruku a snažil se s ní dýchat. Lucy na nic nečekala. Bleskově se ujala situace, klekla si k posteli a pohladila ji po čele.

-          „Klid zlato … klid, neboj se, už jsem tu s tebou …“

-          „L … Lucy …“ Řekla a snažila se usmát, ale marně.

-          „Zvládneme to spolu, slyšíš?!“ Zeptala se jí Lucy přes závoj slz, ale snažila se, co jen to šlo, aby byla silná.

-          „Já umřu, že jo …?“ Zeptala se zoufale Jamie. Lucy jí nedokázala říct ,ne‘ s čistým svědomím, bylo to hodně vážné. Její otec i Shane se zarazili. Čekali na odpověď ,ano‘ se stejnými obavami a se stejnou nadějí jako mladá dívka.

-          „NE!“ Křikla rozhodně, i když hluboko uvnitř tomu už přestávala věřit, když zjistila, jaká je situace. Jamie se zasmála.

-          „Kdo by to řekl … že v tom budu dřív než ty …“ zažertovala Jamie a obě se letmo zasmály.

-          „Jamie, poslouchej mě, ano? My to zvládneme, slyšíš? Musíš teď jen dělat, co ti řeknu, ano? Nedovolím, aby se tobě nebo tomu malýmu něco stalo.“ Řekla rozhodně. Druhou kamarádku nehodlá ztratit. Svlékla si koženou bundu a vhodila ji na sedačku. „Pane Parkere, Shane, bude lepší, když odejdete …“ Dodala směrem k nim. Shane si ji vzal kousek stranou.

-          „Bude v pořádku?“ Ptal se jí nedůvěřivě. Lucy se podívala do země.

-          „Vyskytly se komplikace, bude to hodně složitý …“

-          „Přežije moje žena nebo ne?“ Přecedil přes zuby zuřivě. Zuřil na sebe, na všechny a všechno kolem sebe. Její otec si bolestně promnul obličej dlaněmi, v očích měl slzy.

-          „Teď musíte být všichni silní … jděte pryč, nechejte mě dělat mou práci, až přijede sanitka, tak je hned zaveď nahoru … hlavně teď musí být klidná, co nejvíc to půjde.“

-          „Co … co je?!“ Ptala se vyděšeně Jamie a pak vykřikla bolestí „Á …“ Shane si na chvilku klekl k ní.

-          „To nic lásko, všechno je v pořádku … Lucy jen říkala, že … to bude v pořádku. Já teď půjdu s tvým otcem dolů do obývacího pokoje, ano? S Lucy jsi v těch nejlepších rukou …“ Řekl, pohladil ji po jejím potem zalitém čele a políbil ji na něj. V očích měl slzy „Miluju tě Jamie …“ Jamie se rozplakala, Shane i její otec odešli.

-          „Dobře … dobře zlato. Musíš být teď hodně silná, ano …?“ Řekla Lucy rozhodně a začala chystat věci. Pak si klekla k ní „Dýchej zlato, ano? Dovnitř …“ Lucy se nadechla „A ven …“ vydechla „Dovnitř … a ven. Dovnitř a ven …“ Dýchala spolu s ní. Po půl hodině úmorného snažení Lucy konečně řekla „Dobře zlato, teď naposled, už vidím ramínka … teď to nesmíš vzdát …“ Řekla se vší rozhodností. Jamie naposled zatlačila a Lucy jí pomohla, během vteřinky v rukou držela malinkatého křičícího chlapečka. Do očí jí to vehnalo slzy. Dokázala to, zvládla to. „Je to chlapeček … je to chlapeček zlato …“ Zvolala nadšeně Lucy, Jamie si unaveně oddechla a přes slzy se zasmála. V té chvíli do pokoje přišli záchranáři.

-          „Jak jste na tom?“ Zeptal se doktor, který šel v čele.

-          „Dítě je venku, ale pacientka ztratila velké množství krve. Myslím si, že budou v pořádku …“ Řekla unaveně s úsměvem a slzami štěstí.

-          „Dobře, běžte si odpočinout, my už se tu o to postaráme …“ Řekl doktor klidně. Lucy a Tristan sešli dolů. Lucy s pláčem štěstí objala Tristana. Ten ji pevně držel. Shane a Jamiin otec k nim přiběhli.

-          „Jak je na tom?“ Ptal se horlivě Shane.

-          „Ona i syn budou v pořádku …“ Odpověděla mu s úsměvem.

-          „Já mám syna …“ Řekl Shane šťastně a v očích měl taky slzy štěstí.

-          „Doktorko Dawsonová, chtěl bych vám …“ Spustil starý Parker, ale Lucy ho zarazila.

-          „Pane Parkere, přece teď nezačnete s Doktorkou Dawsonowou …? Znáte mě už od dětství … jsem pořád ta stejná holka, co se proháněla kolem vašeho statku …“ Starý muž ji se slzami objal. Nevěděl, jak jí má poděkovat, věděl moc dobře, že za život své dcery vděčí právě jí.

-          „Děkuju … děkuju dítě …“

 

Když se Lucy doma osprchovala, vešel do ložnice za ní Tristan. Sedl si k ní na postel a políbil ji na obnažené rameno, které se lesklo jako diamant díky kapkám vody, které ještě nestačily oschnout.

-          „Zvládla jsi to …“ Řekl s úsměvem.

-          „My … jsme to zvládli. Bez tvé pomoci bych …“

-          „To zvládla taky.“

-          „Můj Bože Tristane, měla jsem takový strach … tolik jsem se bála, že ji ztratím … že ji ztratím tak, jako všechny …“ Špitla a rozplakala se, Tristan jí zase nabídl útočiště ve svém objetí.

-          „Ale to se nestalo … ty jsi to dokázala. Zachránila jsi ji i toho malého …“ Usmála se na něj.

-          „Čím to, že vždycky víš, jak mě uklidnit …?“ Zeptala se s letmým úsměvem. Tristan sledoval svoje prsty, které pohladily pramínek jejích temných vlasů „Zůstaň tu dneska se mnou … prosím … Při tom všem, co se stalo … nedokážu být dneska v noci sama.“ Tristan ji opatrně položil na postel, objal ji a tichounce jí do ucha pobrukoval melodie nějakých písní. Jakoby byla malé děťátko, které potřebuje vyhnat z hlavy iluze o démonech a nočních stvůrách. Hladil její paže a její hlavu si něžně přitiskl na svou hruď, přikryj ji, aby nenachladla a byl s ní. Přesně tak, jak to v tu chvíli potřebovala. Lucy tam jen tak ležela a v uších slyšela pořád dokola její křik, cítila všechnu tu bolest, co cítila Jamie.

 

-          „Musíte tlačit …“ Křičela na Lucy doktorka. Lucy byla na konci svých sil, už dál nemohla. Spalovala ji bolest. Billy stál vedle ní a držel ji za ruku.

-          „Ty to zvládneš lásko, musíš …“ Slyšela jen v dálce jeho hlas.

 

-          „Kde … kde je moje dítě?!“ Ptala se hned potom, co se v nemocnici probrala. Mladá černoška sklopila zrak.

-          „Je mi to líto paní Hewittová …“ Lucy se chytila za ústa a začala plakat. Byla zoufalá, nevěděla už co má dělat. Jediné, co teď dokázala bylo zoufale plakat.

 

Stála kousek od kavárny a dívala se na to, jak Billy osahává její „nejlepší kamarádku“. Večer, když přišel domů, seděla na gauči a měla připravený batoh s věcmi.

-          „Ty někam jedeš?“ Zeptal se jí opileckým hlasem.

-          „Ano … jedu pryč …“ Řekla klidně, vzala si věci a chystala se odejít

-          „Ale já tě nikam nepustím …“ Křikl neurvale a pevně ji chytil za ruku.

-          „Pusť mě …“

-          „Ještě pořád jsme manželé.“

-          „Už dávno ne. Billy, vždyť ty spíš s půlkou New Yorku … včera v noci, když jsi byl totálně na mol a zfetovanej, jako vždycky … jsi … ty papíry podepsal. Kopie máš v ložnici na stole … já jdu …“ Řekla zoufale a chystala se odejít, ale on vytáhl nůž a bodl ji do břicha.

 

Pak usnula. Na tohle všechno si vzpomněla v jediném zlomku vteřiny. A spolu se slzami ty vzpomínky navždy nechala odtéct pryč. Z mysli, z těla, z duše, odevšad, z každičkého póru jejího těla.

---