Pominutý v dešti

Mokrá tragédie během veselého dne.

Obloha byla celá bez lesku. Zataženo protkáno chmurným závojem čisté šedi. Žíznivě jsem očekával kapky deště. A počasí mě nezklamalo. Naopak. Bylo ten den velice štědré. Obdarovalo mě pořádnou průtrží mračen. Provazy vody se zmítaly ve vzduchu, bičovaly chodníky, vlhkost prostoupila každou myslitelnou částečkou vzduchu. Byla to nádhera a já to všechno pozoroval. Nejdřív z pohodlí bytu, pak jsem ale neodolal, vzal starý deštník po pradědečkovi a celou tu nádheru si užil, tak říkajíc, z první ruky. Už to takhle dělám dlouho. Nevím ani kdy to začalo.
Přecházel jsem, motal jsem se, klopýtal jsem. Vyzkoušel jsem snad všechny druhy pohybu možné v ulicích šedivého maloměsta. Točil jsem se, poskakoval, místy se vlekl a šoupal nohama. A to vše za vydatného, sytého deště. Ulice byly takřka bez života. Míhal jsem se v nich sám, jak osamělý pominutý tanečník. Nepřipadal jsem si osamělý. Často jsem vídal svou siluetu, nebo odraz obličeje v kalužích, ve výkladních skříních, v oknech aut. Byl jsem naprosto všudypřítomný a samojediný. A v důsledku svých divokých pohybů také poměrně všudymokrý.
Často nadávám své lehkovážnosti. Nechala mě ve štychu snad už tisíckrát. Často, když jsem vyrážel vstříc obdobným mokrým dobrodružstvím, byl jsem konfrontován s tíhou reality a mírou vlastního nedostatku štěstí. Kolikrát jsem už nadával, třeba když jsem si vymkl kotník, nebo upadl do bláta. V dešti není snadné potkat ochotného člověka, který by vám pomohl odbelhat se do bezpečí a milosrdné náruče vašeho domova. „Haló, pane, tady jsem.“ Musím potupně žebrat o zájem zamračených suchomilců. Tentokráte se mi ale stala věc ze všech nejhorší.
Kolíbaje se na vlnách deště, váben vůní mokra a napájen energií blesků, nadobro jsem ztratil pojem o čase. Tančil jsem jak smyslů zbavený, přeskakoval nejen kaluže, ale i jednotlivé kapky. Bylo to vyčerpávající běsnění, ale já si nemohl pomoci. Vždyť pršelo tak vydatně. Sebejistě jsem se vzdaloval od svého domu. Dovolil jsem si zajít do zákoutí vzdálených natolik, že jsem ve své paměti jen ztěží hledal jejich dříve uložený obraz. Stal jsem se objevitelem ulic svého vlastního města. Prolézal jsem průchody starých činžovních domů, čenichal kolem jejich dřevěných dveří, leštil mokré kočičí hlavy svými podrážkami. Nejenže jsem naprosto ztratil pojem o čase, ztratil jsem se tak nějak úplně. A tak jsem v tom neznámém časoprostoru dál vychutnával serenády deště a houpal se jako gumová kachnička na rozbouřené hladině fontány.
Občas, během nočního reje, opiti vínem či pouhou atmosférou příjemné společnosti, dopouštíme se skutků, kterých později litujeme. Utratíme dvakrát více peněz než jsme čekali, nebo i přesto, že příští den musíme časně vstávat, vrátíme se až v pokročilých ranních hodinách. Nejčastěji zkombinujeme oba tyto prohřešky. A stejně tak i já, opilý vodou z mračen, přetáhl jsem dnešní rej. Kromě proudů vody mě už hladily i sluneční paprsky. Jaký to byl krásný pocit, nastavovat tvář dešti za slunného dne. Leč, všeho moc škodí. V nekonečném, živočišném reji opomněl jsem myslet na návrat zpátky. Z burácivého lijáku se postupně stal štědrý déšť, z něj letmá přeháňka až nakonec jsem byl zavlažován pouhým mrholením. Byla to krajně nepříjemná situace. Hrozilo, že se nestihnu vrátit do pohodlí domova před koncem deště.

* * *

Neštěstí nechodí po horách ale po lidech. A nikomu se nevyhýbá. Po mě se prošlo ve velice těžkých botách Teď stojím se staženým deštníkem po pradědečkovi ve vchodě jednoho z těch starých činžovních domů. V ulicích a uličkách, plných sympatických kaluží, jsem… zkrátka jsem se ztratil. A než jsem se stihl vymotat z jejich útrob, přestalo pršet. Jakoby ta obrovská masa vody, která byla nashromážděna v mohutných oblačných pevnostech vysoko nade mnou, všechna spadla na zem. Nebo že by prostě odtáhla někam jinam? Žárlím při pomyšlení, že teď zbytek vody z oblaků, vyprší někde jinde, na hlavu někomu jinému.
Z principu odmítám odejít z úkrytu za slunného dne. Bez kapky deště. Víte, člověk v mokrém oděvu, ještě k tomu s deštníkem v ruce, by mohl vypadat jako blázen. Jako zmoklá slepice, jako někdo, kdo nedokázal uniknout dešti. A málokterý ze suchozemců, kteří se začínali rychle rojit zpět na usychající ulice, by byl schopen pochopit můj úděl, úděl milovníka deště. Nehodlám riskovat to, že bych snad na někoho působil jako nešťastník, který nedopatřením zmokl. Já zmokl dobrovolně, z vlastní vůle a s noblesou, bez bázně z trochy vody. A teď bych se měl proplétat mezi suchomilci, mezi jejich zakaboněnými tvářemi.
Stejně jako já mám připravený deštník a odmítám chodit bez jeho použití, oni mají připravený všudypřítomný škleb na svých tvářích. Odmítám pohybovat se mezi nimi a předstírat, že mám hlavu plnou starostí. Když prší, jen málo suchomilců vylézá ven. A to je má chvíle, kdy se s rozzářeným úsměvem vydávám vstříc mokrému dobrodružství. Všechno kolem mě je plné radosti, prší a asfalt ožívá zvukem dopadajících kapek. Nepotkávám nikoho, kdo by se na mě mohl šklebit. Společně s kapkami deště si zpívám ódu na radost.
Tak se schovávám a čekám na déšť. S deštníkem připraveným v ruce se snažím ukrýt před vysychajícím vzduchem. Když už jsem si vzal deštník, odmítám vyrazit bez jeho použití. Jsem zarputilý jako suchomilci. Když se umí mračit, odmítají se usmívat. A s takovými já nechci mít nic společného.

---