Záhon růží

Každá žena, slečna či jen dívka je jako záhon růží. Hodně velký záhon růží, skoro bych řekl že spíš sad, Každá ta růže má svoje kouzlo., svoje místo. Představuje nějakou její myšlenku, cit nebo něco podobného coprožívá. Všechno je to ukryto v těchtajemných a krásnych květinách. Potom jspu tu muži, chlapci a třena i malí kluci. Ti co mely být zahradníky. Ne jen měly být..my jsme snad i byli. Vždy to tak mělo být. Už od počátku věků.
Zahradník ma o růže pečovat. To co ovšem dělá je asi něco jiného. Neříkám že všichni, ale většina z nás růze nejen zě neopečovává ale slíš ničí. Těží z nich jejich energii. Dokud jsem byl malý, jako úplně maličký, tak jsem jen procházel kolem záhonů a netušil jsem co se kolem dějě a co ostatní dělají. Pak přišel zvrat. Našel jsem prázdný záhon a začal o něj pečovat. Jak dlouho??? Dokovad mě to bavilo. Potom jsem začal květinám ubližovat. Zpočátku jen othávat lokvětní lístky, které padaly na zem. Ve skutečnosti je to pláč. Kapičky slz se lévají do vetších kapek a ty pak stékají po tváři a studí. Když jsem povyrostl a spatřil krásnější záhony a tak jsem si šel hrát na ně. A ten starý záhon? Zůstane naprosto zpustošený a opuštěný a dlouho mu trvá než se zahojí, jestli se zahojí. Postupem času rostu a ničím čím dál víc záhonů. Už to není jen pouhé otrhávání květů a listů. Škubeme uz celé růze nebo dokonce trsy růží a ženy kvůli nám pláčí. Uvědomoval jsem si že to takhle chodí, a nechtěl jsem se dále zúčastnit téhle zkázy. Ale neúspěšně. Když se ohlédnu zpět za sebe tak to je jako bych tam projel kombajnem. A co je ještě daleko horší? Neníčím jen jeden záhon jako ostatní ale ničim dva najednou. Ale to pořád nemá na to když růže vadnou samy od sebe jen pro to ze nechtějí aby jim bylo ublížováno mnou nebo někym jiným.
Odešel jsem. A dostal další šanci. Teď stojím zase mezi záhony a doufám ze jsem se ponaučil ze svých chyb natolik abych je již neopaknal.
Děkui za pozornost kterou jste věnovali čtením této mé úvahy přeji příjemné ztráveni zbytku dne.