Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOtesánek, režie Jan Švankmajer
Autor
Pure
Mám rád staré filmaře. Lidi, kteří sjezdili s filmem celý svět, často si vyvzdorovali svůj tvůrčí osud navzdory komunistické realitě, vytvářeli ve složitých podmínkách a přesto udělali skvělé filmy. Mám rád jejich vztah k filmovému řemeslu, smysl pro svobodu i povinnost, stejně jako radost z věci, na které zrovna dělají. Cítím respekt a někdy i ostych. S několika jsem se setkal. V momentě, kdy tuhle recenzi píšu se mi vybavuje třeba Laco Kraus, slovenský kameraman, podepsaný mj. pod Jakubiskovým filmem Sedím na konári a je mi dobre. Během čtyřdenního kšeftu jsem si uvědomil, jak skvěle se s ním tráví čas. Pamatuji si, že v době, kdy jsme se setkali, jsem právě hltal desítky knih s filmovou tématikou, louskal skripta pro kameru a stříhal cokoliv, co mi přišlo pod ruky, jen abych se naučil skladbu. Měl jsem přečteno snad deset tisíc stran scénářů, synopsí, recenzí, absolventských prací, sekundární literatury, četl jsem na internetu a hádal se s kýmkoliv, kdo byl ochoten se mnou téma filmu sdílet. Přiznám se, že se mi v tu dobu většina kámošů obloukem vyhýbala. S Krausem to bylo jinak. Ten člověk mi dával odpovědi na jakékoliv mé otázky, způsobem, který mě fascinoval. Na každou věc, kterou jsem v té době řešil, měl minimálně jednu zábavnou historku. Během jeho vyprávění se mi otevřel svět dnes už trochu pozapomenuté zašlé slávy československého filmu. Uvědomil jsem si z vyprávěných historek, jakým způsobem ti lidé žili a tvořili. S jakou dětskou radostí a přirozeností natáčeli své filmy. Jak všechny filmaře na světě spojovaly filmové festivaly a další akce, kde bylo běžné povečeřet s Mastroiannim, poklábosit s Fellinim, potkat se s Bardotovou. Kde také většina filmařů věděla o ostatních a kde předkládaná díla byla brána v potaz jako výraz osobního postoje toho kterého režiséra. Samozřejmě, film, stejně jako jakákoliv média byla prošpikovaná estébáky, zákazy a svinstvem. Ale to, co je podstatné a co zbude, jsou okamžiky nefalšované radosti a štěstí, které jsou odměnou, když se film povede a diváci si jej oblíbí. A věcí, na které si vzpomenete i po třiceti letech. Třeba na okamžik kdy v posledním okamžiku, než padne světlo, natočíte na jeden pokus famózní záběr a v daném okamžiku vykouzlíte zázrak a všichni to ví a vy víte, že jste právě uspěl, stejně jako si vybavíte rudý koberec v Cannes, Locarnu, Benátkách, fanoušky, ženské.. a třeba večírky a legraci poté, když u toho samého záběru lidé v kině vydechnou úžasem. A vy se stanete nesmrtelným. Líbil se mi přístup, s jakým přistupoval k tomu, co jsme dělali. Jednoduše jsme si říkali nápady a ty které se nám líbili, jsme zapsali a druhý den jsme celou věc udělali. Líbilo se mi, že ten člověk neřešil nic z mých obvyklých pochyb. Uvědomil jsem si, že o to jde. Vědět, umět a dělat. S instinktem a hravostí dítěte, které samo pozná, co je dobré. Nebo přesněji o možnost tvořit stejně jako když dítě staví na pískovišti svou bábovičku. S radostí, když jej mamka pochválí a s důvěrou v další pokus, když se dílo nepodaří. Možná si v tuhle chvíli říkáte, proč tak dlouhý úvod. Proč se v recenzi na několik let starý film Jana Švankmajera dočítáte o elévských úvahách mladého filmaře. Jan Švankmajer pro mě představuje tento zaniklý svět. Svět starých filmařů, kteří jsou dnes pevně zahnízdění v učebnicích a análech kulturních institucí celého světa, kteří dnes vyučují nové generace filmařů a přebírají ceny za celoživotní výkony. Svět lidí, kteří tvořili a vyráběli filmy v jiných souvislostech, než jaké panují dnes. Jana Švankmajera je možné vnímat i jako úctyhodnou instituci českého filmu. Jeho filmy vyvolávaly pozornost všude ve světě, minimálně pro neobvyklé kombinace filmařských technologií, způsob práce s narrací příběhů, surreálné a fantaskní motivy. Švankmajer si vždy vytrvale a zarputile razil svou vlastní cestu. Dokázal své dílo prezentovat v podrobných, inspiračně cenných vícevrstvých proudech sdělení, v komunikaci, v literárních textech, nebo výtvarnými počiny a sjednat tak pozornost nejen pro sebe, ale i pro další spolutvůrce. Švankmajerův život a tvorba by mohl být předmětem samostané a obsáhlé recenze, nicméně snad pro tuto chvíli postačí odkaz na jeho knihu Síla imaginace, díky níž se pro mne stal respektovaným učitelem a osobností. Jestliže jste začínajícím filmařem, doporučím vaší pozornosti minimálně kapitolu Desatero filmového řemesla, ve které Švankmajer pregnantněji než kdo jiný definoval obecný přístup a východiska pro filmovou tvorbu. O to víc mě mrzí, že musím o Otesánkovi říct, že je propadák.
Recenze
Film Otesánek je inspirován klasickou pohádkou o dřevěném chlapci, kterého muž vytesá z kořene, nalezeného v lese. Muž dřevěného chlapce přinese domů své ženě, která touží po dítěti. Žena dřevěného chlapce přijme za syna a opatruje jako by šlo o pravé dítě. Chlapec se jí za péči odvděčí poměrně netradičním způsobem. Nejprve matce sní veškeré potraviny, později pozře samotnou matku, vzápětí otce a následně se vydá do města, aby se poohlédl po dalším gáblíku. Po cestě sprovodí ze světa několik chovatelů skotu a jeho řádění utne až postarší žena, která nevydrží pohled na zdevastované pole zelí, kterému věnovala celoroční pozornost. Tato rázná důchodkyně jej udeří motykou do oblasti bederní a Otesánek zahyne. K překvapení všech se z Otesánkova břicha postupně vynoří všichni, kdo v něm po celou dobu přebývali, jen v opačném pořadí, než v jakém se do něj dostali. Překvapení je o to větší, že z biologického hlediska se pohádkový Otesánek projevuje jako anakonda, který svou potravu polyká vcelku a osoby, ocitnuvší se v jeho břiše, jen neškodně natráví, než aby je bídně zahubil.
Tolik o inspiračním vzoru filmu a jeho synopsi. Ve filmu jde o to samé.
Neplodností a svíravým pocitem nenaplněné mateřské lásky je ve filmu postižena Veronika Žilková, představitelka Boženky Horákové. Jejího muže, Karla Horáka hraje Jan Hartl. Oba se trápí nemožností zplodit potomka. Bydlí v domě s točitým schodištěm, který obývá několik nájemníků.
Předně jsou to dva sousedé Štádlerovi. Manželku Štádlerovou představuje Jaroslava Kretschmerová, proslulá životní rolí "Evika" z Troškových filmů. Jejího pohodlného, relativizujícího manžela Frantu Štádlera hraje Pavel Nový. Jejich domácnost je opatřena postavou Alžbětky, dcerky ve věku kolem třinácti let, která ve filmu působí jako neformální průvodce tajemných dějů kolem Otesánka.
Ostatní postavy, jako postava pedofílií postiženého důchodce, policistů, gynekologa, či asertivní důchodkyně jsou určeny spíše jen k okrajovým rolím, posunujícím děj v nezbytné míře a nebo jako v případě protivné zaměstnankyně sociálky, či pošťáka slouží jen jako Otesánkova potrava.
Děj filmu se odvíjí podle schématu pohádky. Žena nemůže otěhotnět, chodí po vyšetřeních, pláče a terorizuje svými potřebami a obavami submisivního manžela. Ten vyhrabe na dvorku jejich víkendové chaty při úpravě zahrady kořen, který mu připomene dítě. Ve snaze ženě vyhovět a trochu posunout její neustálé nářky do humorné roviny (absolutně nepovedená herecká pasáž!), vykrouhá z kořene model dítěte a přinese jej s úsměvem ženě. Jenže ouha! Žena hru přijme a se vší vážností se o dítě začne starat. Muž pochopí, že přestřelil, že ranil ženiny city na místě, na kterém ona humor nesnese, takže hru přijme v očekávání, že nejspíš sama brzy odezní.
Hra však naopak nabude na obrátkách. Žena své těhotenství rozhlásí a muž je konfrontován s novou realitou. S gratulujícími sousedy, spolupracovníky, s nepříjemným společenským zájmem okolí, žádostivě dodržujícím konvenci o naplněné podstatě rodiny. Jeho žena zatím maskuje těhotenství čím dál většími polštářky. V okamžiku, kdy se blíží porod a zdá se, že všechno praskne, žena si zažije regulérní porodní bolesti a muž postupem času zjistí, že jeho žena svou láskou a touhou vdechla kusu dřeva život. Psychologizující část příběhu se od tohoto okamžiku změní v nepovedený horor.
Otesánek se nejprve projeví jako malý nenasyta, který nepohrdne ani matčiným vlasovým porostem, když už se mu dostane do spárů.
Varovné znamení matka zaretušuje, převáží v ní touha ochránit potomka. Otec v Otesánkově atavismech tuší problémy, ale energii hysterické manželky nedokáže překonat racionálními argumenty.
Toto schéma se několikrát opakuje. Po ochutnávce vlasového porostu a nezvykle velkých porcích potravy přijde na pořad dne kocour Mikeš, později se na jídelním menu Otesánka objeví pošťák a protivná ženská ze sociálky. Na rozdíl od pohádkové verze se Švankajer blýskl krvavými kostřičkami, ohlodanou lebkou a krvavými šplíchanci na sektorce. Horáková vždy reaguje usmiřovacími tanečky, poplatnými chování ženy, chránícími potomka za každých okolností. To už se okolí o podivné okolnosti rodiny začne zajímat. V reálném světě by hysterka typu paní Horákové byla nápadná kdekomu. Ve světě tohoto filmu se všechno daří tajit, s výjimkou malé Alžběty, která si čte pohádku o Otesánkovi a z příznaků začíná tušit, že se děje něco nekalého.
Po pozření sociální pracovnice a několika nevýznamných peripetiích spěje příběh ke konci.
Otec Horák Otesánka za úpění Horákové sváže a odvleče do sklepa. Tam jej zavře do bedny s úmyslem jej umořit hladem. Otesánek je však poměrně odolný a ne a ne umřít. Nakonec jej ve sklepě objeví Alžběta a ta v něm (jak jinak) rozpozná dítě. Donese mu hračky a přikrmuje ho. Chce po něm jediné, aby nechal na pokoji zelí té staré důchodkyně, které si pěstuje na zahrádce. Otesánek je však hamižný tvor a na výstrahy nedbá. Zelí svými pařátky ze zahrádky vyloupe a sežere a to je jeho konec.
Aktivní bojové komando v podobě útočné důchodkyně seběhne ze schodů a Otesánka zneškodní.
Jo, zapomněl jsem. Před závěrečným soubojem je jeden z nejtrapnějších okamžiků Hartlovy herecké kariéry. Hartl, vyzbrojený motorovou pilou jde Otesánka zneškodnit. Nakonec to s výkřikem "to nemohu... synu" vzdá. Drsné. Kdyby existovalo něco jako trestná lavice, dostal by za tohle Hartl osobní trest na dvě plus deset minut za hrubost v herecké práci. Otesánek naštěstí pochopitelně nezaváhá.
Pozitivem filmu je animovaná pohádka z ruky Aleny Švankmajerové, životní družky režiséra a výtvarnice filmu. Animovaná pohádka je včleněná do příběhu a použita jako vnitřní představa Alžbětky o pohádkovém Otesánkovi. Je bezesporu je nejhezčí pasáží filmu. Funguje jako mapa příběhu. Tam, kde příběh začne uvadat, nebo ztratí přehlednost, Švankmajer jej vtipně nastrčí a pročistí děj.
Také postava Otesánka splňuje požadavek na vidění dosud neviděného. Otesánek, tmavý špalek v bílém povijanku je skutečně roztomilý a jako nositel zla i docela inovativní. Když jej však srovnáme s podobnými filmovými postavami, reprezentující nositele zla, (napadá mě charismatický Damien z filmu Damien Omen, či holčička postiženou zlem ve Vymítači ďábla), přijde nám Otesánek zejména v pozdějším stadiu vývoje jako legrační postavička z Muppet show. Navíc, podobností s dřevěnými nenechavými ručkami se nabízí srovnání s kultovním hororem Evil Death, kde atmosférou, vyhraněností žánru a hereckými výkony se Otesánek propadá až na dno nepovedených pokusů o horor.
Dostáváme se k žánru.
Žánrově je tento film nevyhraněný až běda. Jde o horror? O existenciálně laděné drama, vyprávějící o ženské posedlosti přivést na svět potomka? O dětskou pohádku s přesahy do reálného světa?
Jistě, jde o Švankmajera, můžeme tedy očekávat inovativní přístup k příběhu, k postavám, ke způsobu vyprávění. Tedy můžeme očekávat nějaký ten žánrový experiment. Problémem je, že pokud chcete udělat crossover, musíte bez problému zvládnout všechny žánry, které budete mixovat. Jinak to bude vypadat, že děláte do všeho a vlastně neumíte vůbec nic.
Švankmajer používá řadu symbolů, které revidují realitu filmu do přímočařejšího sdělení. Důchodkyně pěstuje na dvorku zelí. Na začátku filmu vidíme, jak vkládá sazeničky do hlíny, uprostřed filmu rostou malé rostlinky, na konci filmu jsou na malém políčku velké hlávky. Rostoucí zelenina symbolizuje narůstající příběh, narůstající lež a narůstající Otesánkův hlad. Je to banální příměr. Během každého filmu jsou dnes diváci vystavováni neuvěřitelné mase rozličných sdělení. Surreálno, výtvarný či obrazový koncept, posunující děj do abstraktní roviny a zkracující složité myšlenkové pochody do hutného vícevrstvého sdělení je dnes součástí i těch nejzoufalejších filmů, ve kterých se objevují lidé jako Jennifer Lopez. Naposledy jsem viděl něco podobného (a stejně provedeného) ve Smyczkově filmu Krajina s nábytkem z roku 1986. Tehdy šlo o padající jablka... Máme rok 2004, potažmo 2001. V tanečních scénách filmu Moulin Rouge je šestnáct obrazových plánů, které se vzájemně překrývají hereckými akcemi. Kamera mezitím přeostřuje, používá jízdu a celé strhující taneční číslo slouží jen jako druhý plán pro vyjádření emoce hlavního hrdiny, který se tímto pompézním okamžikem nechává utvrdit v pocitu, že dorazil na nejlepší místo svého života.
Nepříjemné, nechutné a hlavně naprosto zbytečné je mlaskání, srkání a jiné zvukové projevy, vztahující se k jednání postav. Možná, že zobrazování nechutnějších částí lidské existence patřilo k bořícím mechanismům zavedených způsobů vyprávění, podobně jako defekace, sebeukájení, močení, či trýznění jiných osob, ale mám pocit, že po South parku se těchto pokusů osvěžit dílko o nový rozměr zobrazování nechutností můžeme v poklidu vzdát. Nic nového to nepřinese, vtipné to také není a divák si uvědomí, že tvůrce je z jiné časové dimenze.
Hartl a Žilková. V obou případech jde o zkušené herce, ale v Otesánkovi předvádějí topornou práci. O herectví v případě Žilkové bych hovořil jen velmi opatrně. Asi v deseti případech skutečně vyloudí ze svého hereckého rejstříku uvěřitelný tón, většinou když představuje drsnou ochránkyni svého potomka, nebo starostlivou a veselou mamku. Tam je doma. Ostatní polohy jejího herectví, jako například plačící zmučená žena, prosící o život svého potomka, psychologizující matka, snažící se dostat svého manžela pod kontrolu, či trpící a plačící žena, která nemůže mít děti, jsou jednoduše směšné. Její partner Jan Hartl v úloze manžela Horáka se snaží srovnat její výrazivo.. ale exaltované vypjaté herectví mu absolutně nesvědčí. Jediný, kdo mi přišel životný, byl Arnošt Goldflam v roli gynekologa. Normální, uměřený, uvěřitelný herecký projev alespoň na okamžik vrátil film do polohy, kdy se přestanete děsit experimentů a můžete se soustředit na příběh.
Kamera Juraje Galvánka nepřispívá náladě filmu takřka ničím. Jde o rutinní práci na záznamu, ze kterého lze složit mozaiku příběhu. Ve filmu jsem našel jediný moment, ve kterém se Žilková vrhá odcházejícímu Hartlovi pod nohy a kamera skutečně podpoří hereččin výkon strhem a několika rychlými švenky.
Film jsem viděl na DVD. DVD obsahuje řadu materiálů, nejcennější mi přišel právě animovaný film o Otesánkovi. Z nějakého důvodu jsou na DVD uvedeny materiály, vztahující se k režisérovi a dalším tvůrcům. Filmografii režiséra pochopím, někoho to zajímat může, ale výčty cen, které za život kde získal mi přijdou legrační. Stejně jako dlouhosáhlé mudrlantské a intelektualizující výklady, co to vlastně Švankmajer točí.
Za jediné štěstí považuju, že Švankmajer nemá tušení o Pinocciovi.
To bychom se také mohli dočkat pokračování. :-)
Warner Home video
Barrandov biografia
Athanor
V originálním znění „Otesánek“
Námět, scénář, režie: Jan Švankmajer
Produkce: Jaromír Karlista
Animovaný film: Eva Švankmajerová
Kamera: Juraj Galvánek
Český zvuk Dolby digital 5.1.
127 min.
Životopis Jana Švankmajera najdete na http://zivotopisyonline.cz/jan-svankmajer.php