Králíček Eduard

Kapitola I. Byl, žil jednou jeden králíček, který se jmenoval Eduard. Bydlel v malé noře poblíž mořského pobřeží. Byl to velmi spokojený králíček. Neměl žádné starosti a žil si svůj spokojený život. Četl knížky, poslouchal hudbu a nic ho nemohlo jentak vyvést z rovnováhy. Jednoho dne ráno, když si stavěl vodu na kafe, mu už konečně došlo, že takový život vlastně vůbec nemá smysl. Uvědomil si, že je důležité život opravdu žít a ne pořád dělat ty samé věci. Byl z toho najednu stranu šťasten, že přišel na tak důležitou věc,ale na druhou stranu zase ne, protože nevěděl, co má dělat, aby žil. Přemýšlel nad tím opravdu hodně dlouho, až se rozhodl, že se půjde zeptat medvěda Karla, jestli by mu nemohl poradit, jak žít. Rychle na sebe hodil kabát a běžel za Karlem. Medvěd Karel zrovna luštil hodně těžkou křížovku, když za ním přiběhl králíček a zeptal se ho, co má dělat, aby žil život. Medvěd Karel se jen poškrábal na hlavě a řekl, že to tedy opravdu neví, že nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlel a zeptal se králíčka, jestli náhodou on neví, jak se řekne tůra na pět. - Cesta, odpověděl Eduard. -No jasně, CESTA!, zajásal králíček. Musím se vydat na cestu, abych poznal, jaký je život všude okolo a třeba i v jiných zemích a vůbec na celém světě. A potom budu vědět, jam mám žít já! Děkuju ti Karle. Opravdu jsi mi moc pomohl. - Neni zač, opáčil Karel. -A víš co?! Až se vrátím z cest, přivezu ti soudek toho nejlepšího medu. -To je fajn, zaradoval se medvěd. -Tak ahoj chlupáči, vrátím se asi za hodně dlouho. -Ahoj, rozloučil se medvěd. Králíček měl najednou takovou radost, že byl doma v cuku letu. Když ale stanul ve dveřích, napadlo ho, že vlastně vůbec netuší, co by si na takovou dlouhou cestu měl vzít. Chvíli přemýšlel, a pak se rozhodl, že zavolá moudré sově Amálii. Vytočil na svém mobilním telefonu číslo Amálčina bytu a už jen čekal, než sova zvedne sluchátko. -Haló, tady Amálie. -Ahoj sovo, tady Eduard. -Ahoj Édo, co by sis přál? -Víš, chtěl bych vědět, co bych si měl vzít na hodně dalekou cestu. -No, to záleží na tom, kam pocestuješ. -Když to já ještě nevím. -Hmm, tak já ti po bráchovi pošlu příručku mladých svišťů. Tam je spousta zajímavejch věcí, který se ti určitě budou hodit. -Tak dík sovo. Vrátim ti jí v pořádku. -Není zač a brzy se nám vrať králíčku. Za chvíli na okno zaťukal kolibřík. -Ahoj Édo, tak ti nesu tu příručku. -Tak fajn a díky moc. -Čau Édo. Králíček si poctivě pročetl příručku a ihned si začal balit ruksak. Když měl všechno sbaleno, zamkl dům a vydal se už konečně za svým novým snem-za poznáním. Kapitola II. Cestování bylo obtížnější než čekal. Sluníčko mu pařilo do zad, která měl už pěkně spocená a v žaludku mu už taky hodnou dobu kručelo. Na chvíli se tedy posadil pod strom a snědl jednu mrkvičku. Chvíli tak odpočíval, a pak se vydal znovu na cestu. Jak tak šel, krajina se mu přímo před očima měnila. Už tu nebyly žádné zelené lesíky, žádné rozkvetlé louky, ale samá suchá tráva, a cesta byla hrozně prašná. Začalo se stmívat a velmi se ochladilo, králíček už toho měl plné zuby, a tak se rozhodl, že se poohlédne po nějakém noclehu. Ale kde nic tu nic. Éda si už málem začínal zoufat, když tu před sebou uviděl schátralou vesnici. Nasadil ostřejší tempo a brzy se ocitl u prvního baráčku. Nesměle zaklepal na dveře a čekal, ale nikdo se neozýval. Vstoupil proto dovnitř. Nejdříve nic neviděl, protože byla tma a dokonce to tam dost zapáchalo. Teď se králíčkovi zdálo, jako by se v rohu něco hýbalo. Popošel k tomu a poznal, že je to člověčí mládě. Nejprve se lekl, ale pak si uvědomil, že je menší než on sám a že mu tedy asi nehrozí žádné nebezpečí. -Neboj se malý, promluvil třesoucím se hlasem, já ti neublížím. Vzal človíčka za ruku a opatrně ho vyvedl ven. Ten tvor byl kost a kůže a koukal tak vyplašeně, že se ho zželelo i Eduardovi, který si na dojemné scény rozhodně nepotrpěl. Králíček mu otřel obličej kapesníkem a vytáhl z batohu chleba. Človíček se nejprve ostýchal, ale pak si chleba přece jen vzal. Eduard byl potěšen, že tvorečkovi chleba tak chutná a nabídl mu další krajíc. Pak ještě další a ještě další a nakonec mu nezbylo nic. Byl z toho trochu roztrpčený, protože na takové móresy nebyl zvyklý. Začal přemýšlet, co bude dál dělat. Moc toho nevymyslel a ten ubohý tvoreček převzal velení do svých rukou a Édu rychle dotáhl zpátky na cestu. Eduard se začal obávat nejhoršího, že už se toho hubeného a špinavého tvora nezbaví a bude s ním snad i muset cestovat po světě, ve kterém chtěl konečně něco dokázat a vydobýt si pověst ušlechtilého a moudrého králíka. Jak tak přemýšlel o těch nepříjemných věcech, tvoreček ho dovedl až k dubu, u kterého se na louce pásl osel. Tvoreček na osla pořád ukazoval, ale Éda nechápal, co tím míní a když pak ukázal na osla, a pak hned na Eduarda, tak se Eda hrozně urazil, protože si myslel, že tím snad chce naznačit, že on, ten brzy známý králík po celém světě, je osel neboli hlupák. -BLBČE! Copak nevíš, jak se má mluvit se světoznámým králíkem?! Tvoreček kýval vehementně hlavou a ukazoval na sebe. -Já blbec, ano, já blbec. -No tak to vidíš blbečku, takle sem to dopracoval. Vybavuju se tady s člověčím mláďetem, který mě nazývá oslem a nakonec se ještě samo přizná, že je blbec. Aspoň, že nejsi samolibej a dokážeš přiznat svý chyby. Snad tě časem naučím i něco víc. Totiž co to povídám, jak časem, to sem samozřejmě nemyslel vážně, to já jen tak obrazně, víš?! Hmm, tak to je dobrý, s tebou si koukám budu rozumět. Ale ne, nebudu, proč bych si s tebou měl rozumět. S takovým malým hloupým stvořením. Prostě tě tu nechám a odejdu si po svým, abych byl už konečně známý králík. Já s tebou! Kdepak, ty tu pěkně zůstaneš a budeš hlídat oslíka. -Oslík, oslík, pro tebe. A co já s nim asi tak budu dělat. Na to blbeček předvedl pohyb, který měl znamenat jízdu na oslovi. -COŽE!!! Ty snad chceš, abych jezdil na oslovi, jako lidi a ještě si zlámal vaz. Ne, tak s tim teda nepočítej. Mě stačí, že si se na mě nalepil, jako kdybych byl někdo z tvý rodiny. A to samozřejmě nejsem . Protože já, já jsem králík. A ještě ke všemu světoznámej! Blbeček se na něj chvíli blbě koukal, až Eduard neodolal a přiblížil se k oslovi. Osel se tvářil celkem nevšímavě možná spíš tupě, tak na něj Eduard zkusil nasednout. -Čert to vem, když už se vybavuju s člověkem, tak se rovnou můžu svést na oslovi. Celkem snadno vyskočil na osla a když zjistil, že je to docela pohodlné, i když osel udělal pár kroků, vybídl blbečka, ať si vyskočí za něj, že ho teda sveze do nejbližší vesnice a tam nechá u nějakých lidí. Blbeček se zasmál. A byla to asi jeho nejšťastnější chvíle od té doby, co mu zabili rodiče. Kapitola III. Králíček Eduard se s blbečkem raději nesnažil navazovat další hovor, aby se moc nesblížili. Takové sblížení bývá totiž často velmi nebezpečné. Mohlo by se snadno stát, že by si Eduard na blbečka rychle zvykl, vytvořil by si k němu citový vztah, a pak by neměl tu sílu, vyhnat ho od sebe. Pevně se rozhodl, že se to nestane. Nebude se přece kamarádit s člověčím mládětem, když on bude za chvíli světoznámý králík. Byla temná noc a nikde ani živáček. Blbeček už zimou drkotal zuby. Měl na sobě jen cáry hadrů. Eduard se tedy obětoval a půjčil mu svojí flanelovou košili. Králíčka už od toho věčného pohupování a nadskakování bolelo celé tělo. Byl z toho značně rozmrzelý a pořád si něco brumlal pod fousky. -No, esi já mám tohle za potřebí. Moh sem zůstat pěkně doma v teploučku, uvařil bych si kafíčko a teď bych ještě ležel ve svym pelíšku. Jak je ten život mrzutý. -Králík se jednou odhodlá k tomu, že chce žít život, a proto se vydá na cestu a dopadne to takle. Kdybych s sebou neměl aspoň toho mamlase. - Mamlas!He, he! -Ježkovy voči! Neopakuj pořád to, co říkám já! Máš snad svůj mozek ne?! -Mám snad svůj mozek ne? Ne! Slunce se vyhouplo na oblohu, ale na obzoru nebylo vidět jediné město ani vesnice. Králíček by nepohrdl ani nějakou chudinskou chýší, hlavně aby se co nejdřív zbavil blbečka a mohl se pak věnovat rozvíjení svých znalostí o světě, kterých zatím moc nenabral. Jak Édovi bylo ještě před pár hodinami nepříjemné, když mu pražilo do zad slunce, tak si nyní přál, aby vyšlo a zahřálo mu jeho skřehlé údy. Osel se spíše belhal než šel a vůbec to všechno stálo za starou belu. Králíčkovi se najednou udělalo mdlo, zaplavilo ho nesnesitelné vedro a viděl před sebou všechno rudě. Měl pocit, že se propadá do propasti. Hlava se mu točila a rozum jakoby se vytratil. Najednou nevěděl nic, ale vůbec nic. Mha před ním mha za ním. Ostrá bolest mu projela celým trupem, měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Nedokázal ani rozpoznat, jestli se hýbe nebo leží. Obával se nejhoršího. Je mrtev?! Pod sebou ucítil horkou zem. Byla tak horká, že se z ní ,kouřilo. Všude kolem plápolaly ohně a ve vzduch byla cítit síra. Eduard si pomyslel, že se asi octnul v jeskyni, protože obloha vidět nebyla. Pomalu se zvedal, ale šlo to těžko, celé tělo měl zdřevěnělé, jakoby ležel několik hodin. Nic zlomeného neměl, ale do skoku mu rozhodně nebylo. -TAK CO, PRĎOLO, UŽ SES PROSPAL? S králíčkem to trhlo, škublo, ale jinak nic víc. -NEUMÍŠ MLUVIT, POZEMSKÝ ČERVE?! -Ale ano, já umím mluvit, velmi dobře a dokonce třemi jazyky. -TO JSEM RÁD. -A proč ? -O TO SE NESTAREJ, TO NENÍ TVOJE VĚC. -Jakto, že to není moje věc?! Sem někde a vůbec nevim kde. Mluvim s někym a nevim s kym, protože ho nevidim. -Bolí mě celý tělo a nevim proč, tak jak to, že mi do toho nic není! -KOUKÁM, ŽE MÁŠ KURÁŽ, PRĎOLO. -A nechte už si toho prďolu, tak říkejte svý babičce a ne mně! -NO , NO, TAK SE NEROZČILUJ, PRĎOLO. Možná to vypadalo, že Eduard měl kuráže na rozdávání, ale nebyla to pravda. Králíček se klepal po celém těle a měl naděláno až za ušima, jak se lidově říká. Nebo snad v kalhotech? -JESTLI TĚ TO TOLIK ZAJÍMÁ, SEŠ V PEKLE. -V pekle?! Já a v pekle a proč? To bude asi nějaký omyl, že?! -OMYL TO NENÍ. -Jakto, že to neni omyl. Dyť já sem nic neprovedl. Copak sem někomu něco udělal? Nelžu, nekradu, nezabíjim, tak proč sem tady? -TO SI MUSÍŠ PROBRAT SÁM. -Já si budu stěžovat, já za nic nemůžu. To je nesperavedlivý! Panebože, co teď budu dělat? Kam se poděju? Králíček byl vskutku v šoku. Nevěděl, co si počít, natož, aby byl schopen myslet. Kdyby jen chudáček věděl, že Lucifer se prostě jednoduše nudil, tak si nechal od Pána Boha povolit jednu oběť navíc, aby měl nějaké to rozptýlení. To víte, v pekle žádné kabarety ani divadlo nemají. Po chvíli se odhodlal jít na průzkum. Všude se šířil zápach síry a na zdech se mihotaly barevné stíny od hořících ohňů. Po chvíli uslyšel nějaké hlasy. Bylo to spíše sténání, úpění a skřehotání, ale naděje, že zde potká alespoň nějakého živého tvora mu dodávala odvahu. Prošel pod skalním převisem a vešel do veliké místnosti. Uprostřed se tyčily železné dvouramenné váhy a na nich seděl jezevec. Usedavě plakal, bědoval a dovolával se spravedlnosti. Do jezevce šťouchali čerti vidlema vesele při tom povykovali a měli z toho bůhvíjakou zábavu. Králíček se pro jistotu schoval za železný kotel a vyčkával, co se bude dít dál. Čerti výskali a občas na jezevce plivli ohnivou slinu. Bylo vidět, že jezevec nemá daleko ke zhroucení. -Co sem komu udělal! Pro Boha..čerti si s nechutí odplivli..já ubožák! To mám za všechnu svojí dobrotu! -Čerti se uchechtli. A za jakoupak, pane Jezevec?! -No....eh..za všechnu. Co já sem pro zvířata obětoval, co dobrejch skutků jsem se nadělal. -My víme, tys toho nadělal, ale trochu jinak. Spíš podělal! HA HA HA! Eduard byl vskutku rozhořčen. Teď teprve si uvědomil, že jezevec houpající se na vahách pravdy je bývalý starosta, který okradl a ošidil koho mohl. Všechno se to v něm bouřilo proti jezevcovi. Vyskočil ze svého úkrytu a ječel z plných plic: -Pánové, to je čuňas! Vůbec mu nevěřte! Okradl koho moh a teď lže do očí i vám! -Tak co, jezevče! Má ten ušák pravdu? -Ne, ne, to ne. Jak by moh mít. Dyť je taky v pekle. Jak jinak by se sem dostal, než že by taky lhal a kradl, či dokonce zabíjel! To králíčka zarazilo. Na to vůbec nepomyslel, že by mohl být také ten špatný. -Tak ho šoupnem na váhy a uvidí se! Chumel čertů se vrhl na králíčka, ale ten se dlouho nerozmýšlel a utíkal pryč, seč mu jeho králičí tlapky stačily. Peláší, razí si cestu mezi odsouzenci k věčnému bloumání peklem až vběhne do rudě osvětlené místnosti. Přímo proti němu sedí nejvyšší. LUCIFER! Eduard zkameněl. Po chvíli ale začal vyjednávat diplomaticky. -Vážený soudce. Jsem tu, abych Vám nabídl své cenné služby. Pokud mne přijmete, budu Vám ku prospěchu. Nemusíte chvátat, dám Vám čas na rozmyšlenou a mezitím Vám přednesu některé ze svých mnoha předností. Jsem čistokrevný krátkosrstý králík a jmenuji se Eduard III. (to si králíček nečestně vymyslel). Svého času jsem zastupoval obec Hrabívku jako advokát a soukromý právník. Eduard nechápal rozdíl mezi těmito dvěma slovy, tak projistotu uvedl obojí, aby něco nevynechal. Bylo to od něj velmi vychytralé. -Ze své dlouhodobé a pestré praxe s advokátní a právní kanceláří mám mnoho zkušeností o obhajobě, žalobě a mé znalosti práva a zákoníků jsou dokonalé. Nevím sice, jak to funguje tady u vás, ale rád a rychle se přizpůsobím a naučím všemu novému. -A K ČEMU BYS NÁM JAKO MOH BEJT DOBREJ? -Nuže. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu vše narovinu. Jakožto králík znalý poměrů na Zemi a i jejích obyvatel Vám můžu být nápomocen při souzení a odsuzování příslušníků pozemské rasy. -JSEM UDIVEN TVOU ODVAHOU. A DÁVÁM TI ZA PRAVDU. NECHÁM TĚ V PEKLE PO DOBU JEDNOHO MĚSÍCE, A POKUD SE OSVĚDČÍŠ, JMENUJI TĚ VRCHNÍM PEKELNÝM ADVOKÁTEM. -Jsem rád, že jste tak blahosklonně přijal můj nápad a věřte, že nebudete litovat. Kdy se tedy mohu pustit do práce? -TŘEBA HNED. Králíček si ani nestačil uvědomit, co vlastně udělal. Byl sám na sebe pyšný, jak to všechno dobře vymyslel, a jak se mu podařilo obalamutit samotného Ďábla. A radoval se z toho, že by se mohl stát dokonce vrchním pekelným advokátem. -To se jentak obyčejnýmu králíkovi nepovede, udělat takovou kariéru. Je vidět, že sem přece jenom vyjímečnej králík. Eduard se tedy vrhl do práce. Nelenil a ihned se pustil do prvního případu. -Vdovo Housková, víte, proč jste tady? -Ne, nevím, já jsem přece nic neudělala! -Hmm, nu dobrá. Kopyto, čím se provinila vdova Housková? -Hodila manžela do studny. -Opravdu? To je ale velký hřích. Taková vražda, to není jen tak. -Vdovo Housková, plánovala jste tento čin dopředu nebo jste ho spáchala v nepříčetnosti. -Já bych řekla.....spíš asi ta nepříčetnost. -Vaše důvody? -No, von mi prostě lezl strašně na nervy. Vám by snad nevadilo, kdyby Vám manžel tejden, co tejden chrápal s jinou? -Vyjadřujte se prosím spisovně, jste v soudní síni. -Prostě už mě to dožralo, tak sem mu řekla, ať jde nabrat vodu ze studně, a pak sem do něj strčila a von do tý studně jednoduše spadl. Ale měl to rychlý, to mi můžete věřit. -Nu, nepotěšila jste mě, ani já Vás nepotěším, vdovo Housková. V tomto případě jsou polehčující okolnosti zanedbatelné , já to vidím na kotel s horkým olejem. Vdova Housková se nezmohla ani na slovo. Kopyto ji odvedl do místnosti bolesti a králíček byl spokojen, jak zvládl svůj první případ. Tak se Eduard činil seč mohl celý měsíc. Odsoudil mnoho lidí i zvířat, ale nezapomínal také na to, aby občas někoho sprostil obvinění. Na Zemi se to tak koneckonců také dělá. Ostatní potom mají pocit, že je alespoň nějaká ta spravedlnost a o pekle by to mělo platit obzvláště. Je to jedna z nejvyšších institucí a je proto třeba, aby se řídila alespoň nějakými zákony, to už potom nezáleží na tom, že jsou povrchní. Králíček si toho ani nevšiml, jak pilně pracoval, ale uběhl měsíc a nadešel čas, aby bylo rozhodnuto, zda je schopen zastávat funkci vrchního pekelného advokáta. -TAK KRÁLÍČKU? VIDÍM, ŽE JSI SE NECHVÁSTAL, A PROTO, ŽE SIS VEDL OBSTOJNĚ, MYSLÍM, ŽE BUDEŠ PEKLU OPRAVDU PROSPĚSŇÝ, A TAK TĚ TEDY JMENUJI VRCHNÍM PEKELNÝM ADVOKÁTEM. Chumlem čertů proběhla vlna radosti. Králíček se totiž za dobu, co v pekle pracoval, stal velmi oblíbeným. Vyprávěl každý večer čertům před spaním příběhy z pozemského života. Samozřejmě si je trochu přibásnil, aby získaly trochu dramatičnosti, ale to mu nemůžeme mít za zlé. -Veličenstvo! Já Vám velmi děkuji. Ani nevíte, jak jsem touto nabídkou poctěn. Věřte, že nebudete zklamán. A tímto slavnostním jmenováním započala králíčkova úspěšná kariéra. Ve volném čase dokonce hrával karty se samotným Luciferem, který se při tom ale rozčiloval, protože neustále prohrával. Králíček ho chlácholil a nechal ho alespoň jednou vyhrát. Ani byste nevěřili, jakou z toho měl Lucifer dětinskou radost. Tak Eduardovi léta plynula a plynula a on si už ani pořádně nepamatoval, jaké to na Zemi vlastně je. Sám už začínal věřit svým vyprávěním, a tak vlastně žil až do smrti v pohádkách a snění. Myslím, že na králíka měl krásný a šťastný život. Možná nechápete, jak něco takového mohu říci, když žil v pekle, ale jemu to tak nepřipadalo, protože v pekle měl více přátel než dříve na Zemi. Nestal se sice zrovna světoznámým králíkem, ale je fakt, že v pekle ho znal každý. Takže by se dalo říci, že byl „pekelně-známý“ králík. A tak tato pohádka končí šťastným koncem. Lidi to tak mají rádi. FAMÓZNÍ KRÁLÍČEK