Cesta

CESTA

(1. kapitola)

            Ani nevím proč jsem do toho auta sedla. Černé dodávky mě vždycky tak trochu přitahovaly. Zvlášť když pršelo a kapky deště se odrážely na lesklé tmavé karosérii. Tu noc pršelo a hodně. Možná, že jsem věděla, že tam nemůžu moc dlouho stát - mohla bych dostat zápal plic... a v nemocnici by mě určitě našli, asi proto. V televizi jsou v takových autech vždycky násilníci a vrazi, kdyby tam byli i teď bylo by to možná o to jednodušší. I když policajti by mi zrovna taky moc nepomohli, určitě by mě poslali zpět.

"Kam jdeš?" zeptal se po půl hodině jízdy.Chvíli jsem uvažovala, kam vlastně chci?

"Nevím, třeba..." zase jsem se zamyslela, doma teď nikdo alespoň dva dny nebude, snad, tamtamy zas nejdou tak rychle.

"Třeba je pěkná vesnice. Najdi mi ji , ať vím, kdy mám sjet z dálnice!" zasmál se a hodil po mně autoatlas. Listovala jsem v něm a nebyla se schopna rozhodnout, které doma si vyberu. Nakonec bude lepší jet ke mně. Je to na konci města, tam nás nikdo neuvidí. taky jsem tam snad půl roku nebyla, to by nikoho nenapadlo. Zabořila jsem prst do mapy.

"Tady je Třeba!"

"OK" a jeli jsme.

"Jinak to nejde... dosti nešťastné rozhodnutí!" Nevím o čem mluvil, ale jeho tón zněl, jako by sakra dobře věděl v jaké situaci se ocitám.

"Nejde!"

Pokýval hlavou. "Tak to jo!"

Opravdu to nejde přesvědčovala jsem sebe sama. Celý příběh se mi znovu promítal hlavou před očima, až do místa, kdy jsem stopla tuhle černou dodávku. Zastavily mi i dvě auta předtím, ale z nějakého důvodu jsem z toho nakonec vycouvala, ale když jsem z dálky viděla ty dvě kočičí halogenové oči téhle krasavice nemohla jsem odolat. Jako by na mě mluvila, že mi chce pomoct a tím jsem si byla jistá.

Po obličeji mi stékaly kapky, nerozeznávala jsem, která je z vlasů promočených deštěm a která je slza. Ten řidič si toho taky všimnul.

"V přihrádce jsou kapesníky." Ukázal na palubovku. Otevřela jsem ji a kromě papírových kapesníků se na mě vysypala ještě šílená hromada dalších věcí. Přehrabovala jsem se v nich a snažila  se je nacpat zase do zpátky.

"Je tam docela bordel, co?“ zasmál se. Jen jsem kývla  a dál se snažila o úklid.

"Je lepší mít bordel v autě než v hlavě!"

"Právě proto potřebuje člověk na chvíli od všeho vypadnout a v hlavě si uklidit." vysvětlovala jsem spíš sobě než jemu.

Našla jsem pajduláka, co se obvykle věší na zpětné zrcátko, zelená kulička s černými střapečky, upažené ruce a úsměv od ucha k uchu. Krásná blbost, ale byla ještě originál zabalená.

"Proč si ho nepověsíš?"

"Nechci."

"Hm... a proč sis ho teda kupoval?"

"Líbil se mi. Je roztomilý ne?"

"To je." Dál jsem se v tom nešťourala, každý máme svůj život. Já se nepletu do jeho a on zase do mého. A stejně za pár minut si vystoupím a snad už se nikdy nepotkáme.

Vjel do města a vypnul halogeny, vzpomněla jsem si , jak je nepříjemné, když jdete po ulici a nějaký blbec vám zasvítí do očí.

"Tady mi zastav." řekla jsem , když se blížil k odbočce na naší ulici.

"Co chceš dělat?" zeptal se mě.

"Nevím." a nevěděla jsem.