Komenského růžové brýle naruby? Nebo jen jedna z nezbytných věcí... Podívjete se na svět jinak.

Brejláč

 

Káťa

 

12. 1. 2003

… Všimla jsem si, že si Honza z vedlejší třídy pořídil nový brejle. Teda, vypadá v nich příšerně. Jsou hranatý, takže z něj dělají strašnýho tvrďáka. No, ale zase je teď takovej výraznější, dřív jsem pomalu nevěděla, že na škole je. Trochu jsme o přestávce hodili řeč, no, chvílema měl dost ujetý názory. …

 

20. 1. 2003

… Četla jsem si, co jsem napsala před týdnem. Takový kraviny! Ale nechám to tam.

Totiž, začala jsem s Honzou chodit. Jo, přesně tak! Zjistila sem, že je v něm něco… no, nevím jak to říct, ale je úplně jinej, než ostatní.

A ty brejle mu náhodou seknou! Je v nich víc chlapskej, nebo tak něco… Pořád tomu moc nemůžu uvěřit. Dřív byl vždycky takovej nenápadnej, myslím, že by si na mě netroufl ani promluvit. Teď si dodal odvahy a já řekla jo. No, ještě před tejdnem bych tomu nevěřila. …

 

Honza

 

Jo, ty brejle sem lohnul. Normálně sem je votočil. Nikdy předtím jsem nic takovýho neudělal, nechápu to!

Ale možná bych měl začít tam, kde začalo to celý. Jinak to nebude mít smysl.

Šel sem prostě ze školy, bylo před vánocema a všude ty nechutný pestrý výklady… Kejvající se Santové, vločky a zlatý řetězy a takový podobný kraviny, jestli mi rozumíte. Hnus. No a tam, jak má krámek ten ťingťong, tak byly před obchodem na stojanu vyložený brejle. Sluneční i jako dioptrický. Trochu ujetý, v zimě prodávat sluneční brejle, ne? To sem si myslel, jenže mezi všema těma tchajvanskejma šmejdama se ňák tak vyjímaly trochu jiný brejle. Vlastně vypadaly spíš jako vobyčejný, dioptrický. Mírně zabarvený skla. Masivní, takový ty kovový vobroučky co vypadaj hrozně solidně. Prostě jsem vod nich najednou nemoh vodtrhnout voči a věděl jsem, že je musim mít. Úplně jsem viděl, jak mi sedí na nose. Vypadaly tak jako intoušsky, určitě to ale nebylo nic moderního, spíš jako by je nosil ňákej trhlej profesor.

Chtěl jsem zkusit, jestli sou vopravdu kovový, ty vobroučky, mohl to bejt taky ňákej umělohmotnej šmejd, jako nabarvenej, aby to vypadalo jako kov. Přitom jsem už ale přemejšlel, kde vezmu prachy, abych si je moh´ koupit. Protože byly těžký, vopravdu, solidní kov, tak mi bylo jasný, že za pětku je nepořídím. Taky jsem si uvědomil, že u toho úchylnýho brejlatýho stojanu stojím už dost dlouho, že je to trapný. Začalo sněžit. Koukl jsem po cenovce, ale nikde nebyla. Nechtěl jsem chodit dovnitř a ptát se toho ťonga.

Chystal jsem se ty brejle vrátit, vážně jsem to chtěl. Už jsem natáh ruku. Už jsem je tam pokládal. Jenže vtom jsem zahlíd postavu toho ťonga a tak jsem je rychle šoupnul do kapsy a šel jsem pryč.

Že jsem krad, jsem si uvědomil, až když jsem si je kus od toho krámu nasadil. Jenže mě to nějak nesralo. Jindy bych měl asi výčitky, nebo tak něco, ale při tomhle ne. Měl jsem takovej jako pocit, že ty brejle mi patří, rozumíte, že byly moje už předtím, než jsem si je vzal. Já vím, že to zní blbě. Jenže já možná dovopravdy patřím do cvokárny.

Ale na to už je pozdě.

Možná mi to nebudete věřit, ale za celý vánoční prázdniny jsem ty brejle nesundal z nosu, jen když jsem se myl, nebo jsem šel spát. A začaly ty depky. Jenže jsem to nespojoval s těma brejlema, protože o vánocích je to zlý už tak vod mejch desíti let. Vždycky mám pocit, že nejlepší dárek by byl provaz se smyčkou a pevnej trám.

Vlastně jsem byl furt zalezlej u sebe v pokoji, na ňáký matčiny koledy a betlémky jsem zvysoka sral. Možná jí to vadilo. Ale nevotravovala. Tak jsem pařil hry na počítači, ze začátku. Tři dni předtím, než začala školy, jsem ale jen ležel na posteli, měl jsem ty brejle na nose a čuměl jsem z vokna. Napadaly mě takový ty věci, jako jakej je nejlepší způsob smrti.

Vo tom jsem taky začal přemejšlet dost dávno, asi tak ve dvanácti, když mi došlo, co je to tady za sračky, ve kterejch se všichni melem jako hejno hovniválů.

Jenže těma brejlema jsem všechno viděl jiný. Ne, že by měly prostě odstín, kterej všechno zabarvuje, jako nějakej pitomej plast, ale spíš pokřivujou. Nebo ukazujou pravdu? Já nevím… jéžiši!

Podíval jsem se třeba na zeď, pitomá vobyčejná zeď, žlutá tapeta a mě přišlo, že je to špína, něco jako ušní maz a to ještě nestačilo…

Prostě jsem začal přemejšlet vo tom, co vlastně dělám v tomhle blbým malým pokoji, jakej má smysl tu bejt a tak. A bylo to, jako by se ty stěny začaly k sobě přibližovat, prostě schíza. Nenapadlo mě, že za to můžou ty brejle, ještě ne.

No, a pak jsem šel do školy a začal jsem psát ty idiotský říkačky. Vlastně jsem koukal jako blbec, když jsem seděl nad matikou, brejle na nose, a ruka mi psala tyhle slova:

Pád z výšky

Přímo na mě

Čas drápy zatíná

Rád myšky

Život – káně

Mě tiše požírá

Absolutně jsem nevěděl, co jako je. Ale pak jsem se rozhlíd po třídě a viděl jsem, jak všichni koukaj na učitele, jemu tečou z huby slova, pořád jen slova, nekonečnej proud – šedá břečka a kdákání slepic – a všichni koukali tak prázdně, věděl jsem, že to, co se teď naučí, nejpozději do pěti let úplně zapomenou a přišlo mi všechno zbytečný. Byl jsem tam vlastně sám, i když okolo mě byla spousta lidí. Tak jsem si uvědomil, že jsem jinej a že se to stalo nenápadně, ale nejde to vrátit.

Další dny jsem přežíval jako unavenej osel, co táhne moc těžkej náklad. Chtělo se mi chcípnout, přemejšlel jsem vo tom asi tak stokrát za den. Jenže jsem myslel, že to přejde. Myslel jsem, že je to jen taková nálada, nebo něco, že se z toho vyhrabu.

Později se mi začalo zdát, že takovej byl svět vždycky. Už jsem zapoměl, jakej byl, když jsem se nedíval těma lživejma sklama. I když jsem přece už říkal, že ty brejle spíš ukazujou svět, jakej vopravdu je. Brejle pravdy?

Spíš bych dal přednost lži!

Hry jsem rači nechal bejt. Když jsem je hrál, bylo mi zle – ne jen duševně, bolelo mě celý tělo.

Máma se mě jen jednou zeptala, kde jsem ty brejle vzal. Řek jsem jí, že jsem… vlastně už nevím, co jsem jí řek. Ale uvěřila tomu a dala pokoj.

Myslím, že kdybych řek, že jsem vyloupil banku, abych je moh koupit, taky by jen přikývla a dál by čučela na tu svojí televizi. Je k ní přirostlá pupeční šňůrou, nejspíš. Zvedá se mi z ní žaludek. I když já mám tak co řikat. Já jsem přirost k těm brejlím.

Jednou jsem večer nemohl spát. Bádal jsem nad tím, jak jsem sám, zasraně a nevodčinitelně sám, komu by bylo líto, kdybych byl tuhej. A pak jsem si všim, že mám na nočním stolku loveckej tesák, co jsem ho někdy v šestý třídě našel na půdě. Je vostrej jako čert, vlastně jsem si s ním dost vyhrál, když jsem ho tehdy dával do pořádku. Teď bych s ním přesek vlas, pověšenej do vzduchu. No, ale abych neodbíhal. Prostě mě to začalo táhnout, abych ho vzal, vopřel vo hrudník a naleh na něj. Připadalo mi to takový vznešený, podobně se sebevraždili vojevůdci po prohraný bitvě, no, ve starým Římě.

Už jsem ho měl v ruce a chtěl jsem na něj lehnout, ale probudilo se ve mně něco ubohoučkýho, něco, co bylo posraný strachy a to za mě tím tesákem hodilo přes celej pokoj. Pak jsem ležel, udejchanej, jako bych si zrovna zařádil s ňákou kočkou, a voči vyvalný, vejral jsem do tmy. Uvědomil jsem si, že mám furt na nose ty brejle, i když už jsem si na ně tak zvyk, že jsem je skoro necejtil. Najednou byly těžký a vodporný, jako by mi na nose seděla ňáká mořská příšera, co žije v hlubinách, takový ty divný ryby, vždyť je znáte.

Nepřemejšlel jsem vo tom, protože mi bylo jasný, že bych to pak neudělal, a sundal jsem si je z nosu. Strašně mě začala bolet hlava, ale viděl jsem tak nějak jasněji a tak jsem si je nenandal zpátky. V tu chvíli jsem je chtěl rozdupnout, ale na to už jsem byl moc slabej. Takže jsem je jen položil na stolek a celou noc jsem se snažil usnout bez nich.

Ráno jsem vstal, ještě byla tma jak… no, jako v  hloubkách, kde žijou ty divný ryby. Tam, kde je tlak, kterej by z člověka udělal ne deset, ale tisíc malejch kousků.

No, a měl bylo, jako bych takovej tlak měl uvnitř hlavy. Cesta do koupelny byla horší, než projít Saharou (i když to jsem nikdy nezkoušel). Když jsem se viděl v zrcadle, tak mě málem trefilo.

Vypadám jako fetka! Jak ňákej zkurvenej narkoman, něco, co je v posledním stádiu, co chcípne každou chvílí.

Jo, věděl jsem, že bych se možná dal dohromady, kdybych ty brejle vyhodil z vokna, nebo je prostě rozflákal. Za chvíli mi začalo všechno připadat rozmazaný, pískalo mi v uších. To bych ještě vydržel, to jo. Pak mi ale začalo vynechávat myšlení, najednou jsem nevěděl, co je za den a tak. Byl jsem sice zkurveně šťastnej, protože jsem neměl depku, ale taky jsem byl zkurveně vyděšenej, protože jsem neměl vůbec žádný myšlenky. Ani ty hnusný a zlý.

Když jsem se vzpamatoval, už jsem měl brejle na nose. Všechno bylo zase černý a k posrání smutný, ale cejtil jsem, že mám rozum nabroušenej, jasnej.

Den dva potom jsem se seznámil s Káťou. Fajn holka. Už jsem si jí všiml dřív, ale vona mě asi ne. Bylo to, jako potkat v šedým světě někoho, kdo hraje barvama. Jakoby jen vona byla vopravdová, všechno ostatní mrtvý a rozpadající se.

Začali jsme spolu chodit. Spíš to bylo tak, že ona mě táhla, držela mě nad vodou. Byli jsme sami dva živí v prašivý poušti. Viděl jsem, jak se všechno kolem svíjí, chcípá a hnije. Cítil jsem, jak ze všech těch mátoh okolo jde puch, jak jsou uvnitř vyhořelí, místo očí bubliny, místo duší hnis. Ale Káťa byla krásně živá, hebounká a já se jí držel.

Tak to šlo až do dneška. Nechci o tom psát, ale musím.

Protože pak už nejspíš nebudu moct.

Ráno jsem dal ten tesák do tašky. Nevěděl jsem, proč jsem to udělal. Asi to bylo těma brejlema, viděl jsem se jako poslední bojovník ve světě po apokalypse. A potřeboval jsem ňákou zbraň.

Prostě jsem viděl svět jako bojiště a přišlo mi hrozně těžký v tom žít, taky už nemůžu, nemůžu!!!

Ne, musim to dopsat.

Seděl jsem v lavici, byl jsem unavenej a votrávenej. Bylo mi zle. Venku hustě sněžilo, koukal jsem z vokna a v tašce jsem měl tesák. Ty hlavy kolem mě, hnusný prázdný palice, oči jako oči mrtvejch ryb.

Zjistil jsem, že koukají na mě a pak jsem viděl, že mě volá učitelka. Zuby měla vyceněný, vzteklá fena, která chce kousat. To ty brejle, ty…

A viděl jsem, že někde je schovanej klíč ke světu, kde láska je láskou, ničím jinym, kde jsou lidi, ne kreatury s maskama na vobličejích, kde bych moh´ žít! Věděl jsem, že jediný, co mi brání, abych tam prošel, jsou ti idioti kolem. Prostě stáli mezi mnou, a pravdou, kterou jsem hledal, pravdou, bez který jsem chcípal žízní, stáli mezi mnou a mojí poslední záchranou.

Šklebili se, posmívali, hýkali, štěkali a pískali. Učitelka šla ke mně uličkou, slyšel jsem, jak mi říká něco o úkolu, že ho chce, ale současně jsem slyšel, jak syčí hrozný voplzlosti, chtělo se mi blejt a vona se naklonila a já jí viděl kozy, takový scvrklý cecky, bylo to jako dvě hrušky, který zbyly přez zimu na zahradě, kolem se všechno kymácelo, chloupky pod jejím nosem, ne chloupky, veliký, černý štětiny a já sáh do tašky, vytáh tesák a bodnul jsem přímo mezi ty dvě scvrklý hrušky kolem to začalo ječet propad jsem se do pekla a na ruce jsem měl krev viděl jsem jak se z ní kouří jed ta příšera měla v žilách jed a otrávila mě

…pak se pamatuju, že jsem se voháněl tím tesákem, teda, když se mi ho podařilo vytáhnout, protože to skříplo vo kost, někoho jsem ještě pořezal. Slyšel jsem, jak křičím, byl to válečnickej pokřik a šel jsem mezi nima ven ze třídy. Uhejbali, ječeli strachem a zalejzali pod lavice a já se smál. Někde hluboko uvnitř jsem byl vyděšenej a viděl jsem něco jinýho – moje spolužáky, obyčejný kluky a holky – ale ty brejle se mi přisály na voči, jo, to je přesný, sály.

Vidím jen to, co chtějí voni.

Došel jsem až sem, je to půda, na který je školní archív. Všude kolem je prach, rozpadající se papír, na kterým jsou zachycený životy, úryvky ze životů, výseky ze životů. Vlastně takový papírový řeznictví. Když se podívám pořádně, teče z těch stlačenejch, starejch stránek, všech těch spisů, šanonů a archů, krev. Zčernalá, zpuchřelá krev. Raději se tam neohlížím, nemám moc času.

No, stojím teď u vokna a přemejšlím, jestli ty brejle pudou sundat. Možná ne a já zůstanu ďáblem. Pokud to ještě pude…  cokoli bude lepší, než tohle, ježíšikriste!!! Když budu moct, napíšu, jestli se to povedlo. Jdu na to…

 

Sou dole, sou dole!!! Držím je v levý ruce, hluboko pode mnou ulice, policajti, maličký. Takže je pustím já je pustím já je tam hodim já je pus

 

Káťa

 

13. 2. 2003.

Stalo se něco strašnýho!

Chvíli před velkou přestávkou přiběhla jedna holka z Honzovy třídy. Hrozně křičela, úplně hystericky, měla šaty od krve. Já jsem se lekla, že se třeba něco stalo, teď furt na ňákejch školách střílej učitele a tak, ani jsem nečekala, co ta holka řekne a běžela jsem do Honzovy třídy. Dozvěděla jsem se…

Jo, byl to on! Vzal si prej do třídy ňákou kudlu a bodnul učitelku. Viděla jsem jí ležet na lavici a všude bylo plno krve, už volali sanitku a já jsem běžela na záchod, protože mi bylo špatně a musela jsem zvracet; a pak jsem hledala Honzu, bála jsem se ho, ale přitom jsem ho musela vidět.

Našla jsem ho v archivu, když jsem ho viděla u toho okna, chtěla jsem zdrhnout, protože bylo jasný, že se zcvoknul a on tam stál a vůbec se ani nehnul a tak jsem šla k němu. A i když jsem k němu došla, ani se nehnul, díval se z okna, bylo slyšet houkání, někdo tam křičel a Honza nic. Když jsem se ho dotkla, tak se pomalu otočil a já zaječela, protože měl v očích takovej strnulej pohled, jako by byl slepej a usmíval se a ruce měl červený od krve. Jo, a v jedný ruce držel cár papíru, myslim, že na něj něco psal, ale nedalo se to číst, navíc jsem na to neměla náladu.

Zaječela jsem na něj, co dělá, ale ani to s ním nehnulo, bylo to, jako by mu někdo vyndal mozek. Pak jsem odtud utekla a běžela jsem až domů…

Teď jsem si vzpoměla, nevím, jestli je to podstatný, ale našla jsem na chodníku před školou ty Honzovy brejle. Nejspíš je hodil z okna až tam nahoře, ale nebyly ani trochu rozbitý, což je malej zázrak.

Napřed jsem je chtěla vyhodit, ale pak jsem se rozhodla, že si je nechám. To, že sou celý, je nejspíš nějakej vkaz od toho nahoře, že jako nemám na Honzu zapomenout. Jinou památku na něj nemám a myslím, že jsem Honzu opravdu milovala a chci na mít aspoň něco, co by mi připomělo, jakej byl, když byl ještě se mnou a byl normální.…

No, přece je nebudu nosit.

I když se zdá, že mi docela sluší.

 

---