Doma

Přišel domů.

Po tolika letech strávených ve válce se opět ocitl v teple domova.

Poručík Fred Hard se vracel z války domů. Byl rád. Pokaždé když němci stříleli a ohrožovali jeho muže, tiše snil o lepším zítřku, kdy se bude moci vrátit domů a obejmout svou ženu Marion a políbit ji na její plné rudé rty. Byla to hezká představa, ovšem realita byla jiná. "Marion!", zavolal Fred a jeho hlas se rozlehl po domě."Marion!!!", křikl znovu a upustil svůj tlumok s věcmi."Marion! Vrátil jsem se! Jsem doma!", volal, ale nikdo se neozýval.Přešel ke schodišti a vystoupal do druhého patra, kde měl s Marion ložnici. Chytl kliku a otevřel dveře. Nic. "Kde jste? Hildo!?", volal na služku, která v domě sloužila.Opět ticho. Fred vyšel z domu a zaklepal na dveře sousedů, kteří bydleli hned vedle. Po chvíli se dveře otevřely a z nich vykoukla hlava staré ženy, paní Foghartové. "Dobrý den paní Foghartová", začal mluvit, "Nevíte co se stalo s Marion?"¨. Stařena si odkašlala a plivla na zem. "Jistě že vím.", zakrákala, "Odjela". Fred se zarazil.

"Ale...kam...kam odjela?"

"Prý někam na Havaj, sháněli sestry na ošetřovny, tak tam jela."

"Ale proč mi nenapsala...proč mi nedala nějak vědět o..."

Jako odpověď se Fredovi ozvalo zabouchnutí dveří. Sedl si na zem a obával se nejhoršího. "Ach Marion...", sténal potichu.

Marion se v té době nestarala téměř o nic. Válka končila a ona se věnovala radosti ze slunných pláží Havaje a z pohledných námořníků, jenž brázdili oceán a na chvíli se zastavili na ostrovech. Ležela na lehátku vedle kamarádek ze sesterny a povídala si s nimi. "A co ten tvůj, jakej je?", vyzvídala sedmnáctiletá Kim Roseova, nejmladší z ošetřovatelek. "Co jakej? Normální...", odvětila Marion.

"A píšeš mu?"

"No, jak kdy."

"Ale to musíš psát!", vyštěkla Kim, "Znám chlapy, pokud sou fakt zamilovaní, tak si dělaj hned starost, co s nama jako je a tak.", řekla dívenka a usadila se pohodlněji na lehátku. "Když já nevím.", řekla pak Marion, "Možná už je mrtvý. A já o něm nic nevím...". "Ale neboj, víš co? Požádej starou Erstreiovou, ať tě pustí domů. Stejně už je konec války, pustí tě, uvidíš.", řekla Kim a zvedla se z lehátka.

Fred ležel ve zvlhlé posteli a zíral ven z okna na noční oblohu. Hlavou se mu honily myšlenky z války. Viděl ty tisíce bolestí zkřivených tváří, jak volají svou matku na pomoc. Obrátil se a snažil se usnout.

"ALARM, ALARM!!!"

Z venku se ozval rozruch. Sedl si na postel. "Schnell, schnell!!!", volal hlas z venku. Byli to zbytky němců. I když byl uzavřen mír, tady se stále bojovalo.

Dokončení jindy. (Nemám teď čas)