avdij_smokrew_nikiforojevicz

A pak se autobus s cuknutím rozjel, cukat sebou už nepřestal, voda nasáknutá zápachem nesčetných dechů a výdechů cestujících, se srážela na chladném skle a její drobounké kapičky stékaly dolů a nechávaly za sebou čáry, které se vzápětí znova zamlžily, takže nezbylo po steklých kapkách vůbec nic, ale ony se přesto nedaly a stékaly znova a znova se srážely. Takže nebylo z okna nic vidět. Promáčené a zimou prokřehlé město se rozběhlo za zapařeným oknem, vrnělo a cukalo sebou a uhánělo, párkrát zastavilo a zase se rozběhlo, letělo kolem dál.

Na další zastávce už Avdij vystoupil. Zůstal chvíli stát v mastné kaluži a oblaku výfukového kouře z odjíždějícího autobusu, než se vzpamatoval, byl autobus už zase jinde. Přímo před ním se v mlze rýsoval obrovský černý obrys továrny. Široko daleko nestálo nikde nic jiného než ta fabrika na výbušniny. Vydal se k vrátnici a odtud na své pracoviště. Na oddělení „Blok číslo 20“, kde stál devět hodin za pásem a pravidelným pošťuchováním dřevěné páky posouval plechovky kečupu do sběrnice, kde byly baleny po šesti kusech a od tud nakládány na vlak a rozváženy. Výsledek byl vskutku elegantní.

Po půl hodinové polední přestávce šel Avdij tak jak přišel, jen opačným směrem. Opustil továrnu a už stál opět na zastávce autobusu. Den rychle utekl, už byla skoro tma.  A autobus nikde. Nechtělo se mu čekat, vydal se domů pěšky. Vlastně domů se mu taky nechtělo….

Pomalým krokem obcházel kaluže a mrtvolky vran, se zobáky zabořenými ve věčně promáčeném listí. „Havran má černé vlasy,bojím se, že zplesniví…“ Tato stará slova si ulice šeptala, a nyní se nemohla rozpomenout, kde že je slyšela poprvé…. A on šel dál hloubajíce, až jen občas, zcela ponořen ve tmě a jinak na matné záři pouličních lamp, si uvědomil, že ho polkla mlha a že je vlastně ztracen. Byl to starý jazyk.

Ta škodolibá mlha, zase se musela vrátit, vyškrábala se z kanálů, vrátila se zpět z lesů a z moře na své místo, které ji od pradávna náleží. A teď je tu a Avdij neví kde je, i přesto že ulice svého města zná zpaměti. A co teď…. Usedá a opírá se o neviditelnou zeď a pak cítí jak je unášen, jakoby to on se stal mlhou a cítil jak v ní mizí a rozpouští se v mýdlových bublinách.

*

„Až do teď jsem tam stál, a byl to kostel, a nic se vlastně nestalo, nic. Bylo to sen, všechno se mi to zdálo. A bylo toho moc. Bylo toho tolik, že se to stalo skutečností. Chladnou pravdou.

Žijeme v divným světě a ďábel je spoután sám sebou, je nešťastný a zoufalý-opojený vlastní mocí, vlastní nenávistí. Všechna hrůza, která z něj pochází, všechen ten hnus má i on k sobě. Je ubohý, ó jak je ubohý. A on to o sobě ví-pocit moci mu dává zapomenout.

A jestli vůbec záleží na tom, co si myslím, říkám ti-jsi blázen!

Až do teď jsem tam stál a hleděl na ty kraví lebky, hleděl té věci do očí.

Nezáleží ani tak na víře, jako na pravdě, a ni tak na pravdě, jako na víře. Věřit se dá v cokoli, ale pravdu, která je bezpochyby jediná-a každý z ní vidí ten svůj kousek-tu nemusí poznat celou nikdo. A když ji pozná, nemusí ji uvěřit-pochopit-zavrhnout-nenávidět.

Vlastně se nic neděje-jsou to dva světy, je jeden. Chaos a harmonie. A všechny se točí v kruzích, a každý kruh-jsou jich miliardy-se točí kolem jednoho obrovského kruhu, a ten je všem vesmírům společný, a to je světlo, to je Bůh, to je láska, to je krása.

Ten šílený chaos a zmatek co tě válcuje je řád a harmonie-ty tisíce je jedno- Chaos je sjednocený v tichu, a ticho je vším.

Je to cesta.

A jestli to něco znamená, jestli to, co si myslím má nějaký význam, říkám ti, jsi blázen! Protože se všechno zbláznilo a ty mě nazýváš šílencem.

Má slova nejsou blouzněním, jsou celou pravdou. Jsou blouzněním.

Veškerá logika je v paradoxech. To je bezpochyby logické. Když věřím je to pravda.“

*

Když se probral, zvedl se ze země a šel domů. Mlha zmizela.

Na zítří se ve vyhlášce dočetl, že byly vyrobeny obrovské betonové zásobníky a že mlha bude v nich vězněna, aby neohrožovala chod města a bezpečí jeho obyvatel. A bude ohřívána a využívána v průmyslu….

Tak to je její konec, řekl si Avdij cestou do práce a víc se o ni nezajímal. Mlha se objevovala čím dál míň, až z města zmizela úplně. A on chodil dál to továrny na plechovky.