Vlad (2.část)

IV.

Po pár dnech ho studenti začali nesmírně rozčilovat. Většina dívek nedělala nic jiného, než že na něj bezduše civěla a chlapci za to Vlada nenáviděli. Teda skoro všichni, až na Iana a pár jeho přátel. Navíc měl dozor na chodbách. To ho štvalo ze všeho nejvíc. Musel se procházet po chodbě  a hlídat studenty. Jakoby snad byli nesvéprávní (i když mu tak někteří připadali). Hlavně ti mladší mu vadili, byli jako švábi. Pořád, všude kolem něj! Asi je nějak záhadně přitahoval k sobě, nebo si s ním chtěli hrát. Kdoví, v těch příšerkách se nikdo nevyzná.

Usadil se na lavičce a zapálil si cigaretu. Už ho několikrát napomínali, ale on si nemohl pomoct. Povzdechl si a zahodil cigaretu do odpadkového koše. Ten vzplanul. Vlad se málem udusil, jak se lekl. Teď přemýšlel, jak koš uhasit. Nic kloudného ho nenapadlo, a tak radši z té chodby utekl. Když se pak školou rozléhala siréna, začal se nezvladatelně chechtat. Kolemjdoucí profesoři se ho ptali, co je na hořícím odpadkovém koši tak směšného. On odpovídal jen bezmocným zavrtěním hlavy. Nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.

Když se trochu uklidnil, pohlédl na nástěnné hodiny a zděsil se. Už dávno měl být na další hodině. Rozběhl se rychle chodbou a přímo před třídou si uvědomil, že ještě nezvonilo. Zaklel a vstoupil do třídy. Jen co se usadil za katedrou, ozval se zvonek. Třída si ho nevšímala a hlučela dál, neberouc Vlada na vědomí.

„Tak dost!“ zařval. Všichni okamžitě zmlkli a otočili se k němu čelem. Vlad se pro sebe usmál a zapsal do třídnice. Pak začal vykládat látku. Najednou se někdo vřítil do třídy. Byla to Jillian.

„Tak teď si na tobě smlsne…“ ozvalo se zašeptání ze zadní řady. Vlad si šeptání nevšímal.

„Tak, slečno, mohu se zeptat, co jste dělala, že jdete pozdě na mou hodinu?!“ zasyčel. Tyhle pozdní příchody upřímně nenáviděl. Rušily ho ve výkladu. Vždycky mu přetrhly nit a on si nemohl vzpomenout, kde zkončil. Jillian zrudla. Pak na něj vzdorně pohlédla.

„Dělala jsem si váš strašně dlouhý úkol,“ odvětila nasupeně. Vlad věděl, že lže, ale bylo mu to jedno, stejně by jí tahle výmluva nepomohla.

„Budete po škole, milá dámo,“ oznámil jí a pokračoval ve výkladu. Ten úkol vúbec nebyl dlouhý. Zadával vůbec nějaký?

Jillian se naštvaně usadila na své místo a po celý zbytek hodiny ho ignorovala. Jako kdyby byla nějaké malé děcko. Bylo naprosto neuvěřitelné, že se tak chová studentka posledního ročníku.

Konečně zazvonilo na konec hodiny. Vlad si oddechl, pohodlně se usadil do křesla a dal si nohy na stůl.

„To tady jen tak budem sedět?“ zeptala se Jillian znudeně. Vlad sebou trhl.

„Omlouvám se, zapomněl jsem na tebe,“ sundal nohy ze stolu. Jillian obrátila oči vsloup.

„Napiš mi esej o Čarodějnických procesech. Ať má minimálně pět set slov,“ zadal jí práci a znovu se ponořil do sebe. Škrábání Jillianina pera a obracení stránek v knihách ho uspávalo. Když mu odevzdala práci, byla už venku tma. Vlad zívl a propustil ji.

„Známku ti řeknu zítra,“ zavolal za ní. Jillian přikývla a mnouc si bolavou ruku, odkráčela ze třídy. Vlad si povzdechl, naprosto neuvěřitelně ho bolela hlava. Připadalo mu, jako by se mu v ní usadili trpaslíci a neustále mu kladívky klepali do spánků. Pohlédl z okna a zhluboka se nadechl. Venku už byla úplná tma a on najednou dostal strach.

Co blbnu? Pomyslel si a promnul si bolavé oči. Byl vyčerpaný, sledovat, jak Jillian píše bylo sice zajímavé, ale stejně ho to hrozně uspávalo. Zničehonic začalo sněžit. Vlad zavrtěl hlavou, byl přeci teprve říjen. Radši se tím nijak netrápil, i když ho to rozčilovalo. Předpokládal, že se zase nějaký student připravuje na hodinu. Bouřky na chodbách a létající krávy se tady obvykle vyskytovaly a nikdo si s tím příliš nedělal hlavu.

Na nebi zazářil úplněk. Vlad zalapal po dechu a zhroutil se na zem. Hrozný hlad a nesnesitelná bolest ho zcela ochromily. Bolest však nebyla od hladu. Někdo mu nějakou tyčí přerazil ruku. Zatmělo se mu před očima. Ještě ale neomdlel. Náhle se za ním ozvaly kroky. Do hlavy ho udeřil nějaký těžký předmět. Teď konečně ztratil vědomí.

Ráno se probral s bolavou hlavou a pachutí krve v ústech. Opatrně si ohmatal bouli na hlavě a začal pomalu vstávat ze země. Uzdravil si zlomenou ruku a náhle si uvědomil, že je ve svém pokoji. Na podlaze v místě, kde ještě před chvílí ležel, byla kaluž krve. Vlad pohlédl na své zápěstí a zjistil, že má podřezané žíly. Dodatečně se mu zamotala hlava. Povzdechl si. Jaký blbec si myslel, že ho tak zničí? Akorát docílil toho, že má hrozný hlad. Vytřel kaluž krve a šel si sehnat něco k jídlu. Navštívil pár, ještě spících obyvatel města a pořádně se najedl. Pak se vrátil zpět do školy. Přečetl si Jillianinu esej a po dlouhých úvahách se rozhodl, že jí dá za jedna. Tak dobrou esej již dlouho nečetl. Vydal se do koupelny, aby si vyčistil zuby. Pohlédl na sebe do zrcadla a rozhodl se se oholit. Spokojen s výsledkem si ještě rozcuchal vlasy a podmaloval si oči. Dnes měl temnou náladu. Stejně už  si většina studentů myslí, že je upír, tak ať jsou si aspoň na sto procent jistí.  Oblékl si černé triko, které obepínalo, jeho štíhlé tělo a natáhl si kožené kalhoty. Po té se vydal na hodinu. Dnes byl sám se sebou maximálně spokojený. Když vstoupil do třídu, veškerý hovor utichl. Všichni na něj jen vyděšeně hleděli. Všichni kromě Iana. Ten se usmíval. Otočil se na Jillian a něco jí řekl. Ta na sobě nedala znát žádné pocity. Vlad k ní přistoupil a podal ji její esej. Překvapeně se zahleděla na svou známku.

„Děkuji, pane profesore,“ řekla. Dnes mu poprvé za celý měsíc prokázala úctu. Vlad se ušklíbl a přikázal, ať někdo pověsí na zeď mapu. Dnešní hodina probíhala v naprosté tichosti, byla rušena jen Vladovým kočičím krokem, když přecházel po třídě a vykládal látku. Ian poznamenal k Jillian něco v tom smyslu, že už se Vlad konečně nepotácí jako opilý. Jillian se zasmála. Celou dobu ze svého profesora nespustila oči. Napadlo jí, že už asi ví, kým je. I když ji zahanbilo, že jí to napadlo až dnes, když to všem tak okatě naznačil. Doufala jen, že mu něco neudělají ti fanatici z ostatních tříd. Ti také chodili do nejstaršího ročníku, jen byli jiní, než tato třída.

O dost jiní. Promnula si pálící oči a zahleděla se z okna. Stále ještě sněžilo. Celá škola byla skrytá pod sněhovou pokrývkou, zahalená v bělostném tichu.

 Po chvíli Jillian došlo, že už zvonilo. Začala si skládat věci, celou tu dobu na sobě cítila Vladův chladný pohled. Necítila se kvůli tomu dobře, ale přesto ji to nějakým způsobem vzrušovalo. V duchu si nadávala, je to přeci její profesor! Rychle, musí co nejrychleji zmizet ze třídy, než vyvede nějakou hloupost. I když vycházela ze dveří, jeho pohled ji stále pálil v zádech. Rozběhla se studenou chodbou na další hodinu.

Vlad se usmál a pohodlně se usadil za stolem. Ta dívka se mu líbila. Hlavně její ladný krček. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek na jídlo a radši se soustředil na vyučování.

Když vešel do jídelny, všechny pohledy se stočily na něj, jak ty které patřily studnetům, tak ty ostatních profesorů. Na tváři se mu objevil nepěkný úsměv. Nechápal, proč se najednou takhle chová, bylo to nejspíš tímto místem, to ono jej tak změnilo.

Spokojeně se usadil na své místo a dal se do jídla. V jídelně panovalo naprosté ticho, přerušované jen cinkáním příborů. Konečně si ho někdo vážil a měl z něj strach. Že by po tomhle celý život toužil? Teď si konečně získal respekt, který mu zde chyběl. Ostatní profesoři na něj jen mlčky hleděli, neměli odvahu něco říci, protestovat proti jeho vzhledu.

Vlad odkráčel na další hodinu s úšklebkem na rtech.

 

V.

Čas zkoušek se blížil. Všichni včetně Vlada byli nervózní. Přecházeli po chodbách se zamyšlenými výrazy na tvářích a se spoustou knih v rukou.   

Vlad seděl ve své pracovně, v křesle za stolem a spal. Posledních pár nocí ho trápil nesnesitelný hlad a on nezamhouřil oka. Když pil krev, nedával si teď dost často pozor a ve městě se tím pádem množila náhlá umrtí. Policie to považovala za nějakou epidemii, protože oběti na sobě neměli žádná zranění ani se v nich nenašel žádný jed. jenom prostě neměli krev.

Vlad byl hrozně roztržitý, nemohl se na nic soustředit. Navíc se v něm objevil i nový pocit, který již dlouho nezakusil. Strach. Někdo se pokoušel zničit a nevzdal to ani po několika neúspěšných pokusech.

Když konečně usnul, pronásledovaly ho jen samé nepříjemné noční můry. Zdálo se mu o jeho bývalých přátelích. Někteří z nich už dávno zemřeli a další prostě jen zmizeli neznámo kam.

Už dlouho měl tušení, že stane něco špatného, stále ho něco odrazovalo od toho, aby se zůčastnil té zkoušky. Jenže jejich čas již nastal. Dnes měl poslední možnost se vyspat ve své posteli.

Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Pak se vydal do Velkého sálu. Většina studentů tam již postávala a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Konečně zaznely zvony. Vlad se postavil doprostřed pentagramu a zavřel oči. Ozvala se strašidelná hudba jako z laciného horroru. To bylo ze všeho nejděsivější. On totiž k smrti nesnáší špatné levné horrory. Otřásl se a ztratil vědomí.

 

Probral se v mokré trávě. První, co si uvědomil bylo, že je mu zima a bolí ho ruka, kterou si přeležel. Navíc se nutně potřeboval vysmrkat. Začal se přehrabovat v kapsách a hledat kapesník. Konečně ho našel. Bylo na něm pár krvavých skvrn, ale těch si nevšímal. Opravdu totiž potřeboval smrkat, navíc předpokládal, že je to jeho krev. Vstal z trávy a jakž takž si upravil oblečení. Měl na sobě totéž oblečení, ve kterém poslední dobou normálně chodil po škole – černokožené kalhoty, černou košili a černé kožené boty. Přibyl mu akorát dlouhý černý plášť. Najednou se ozval dusot kopyt. Kolem něj se prohnal jezdec na koni, černém jako havraní křídla. Vlad se ušklíbl a rozběhl se za koněm. Byl neuvěřitelně rychlý. Věděl to, ale vžycky byl líný nějak svou schopnost využitý. Tedy kromě dob, kdy ho pronásledovali rozzuření vesničané. Brzy koně dohnal. Strhl z něj jezdce a pomalu ho uklidňoval. Po chvíli byl vraník klidný jako beránek. Zato jezdec ležel na zemi se zlomenou nohou a snažil se nějak odplazit pryč. Vlad se nad ním sklonil a zakousl se mu do krku. Měl strašný hlad. Vychutnal si jeho krev a pak se vyšvihl na koně. Pojmenoval ho Shadow. To jméno se k němu hodilo, protože kůň se nyní, zbaven svého těžkého předchozího jezdce, pohyboval rychle jako stín.

Tak a máme to. Pomyslel si Vlad spokojeně. Začalo to dobře, když si hned na začátku obstaral koně. Navíc tak výjmečného. Upřel zrak na obzor a spatřil spirálu kouře zvedající se k nebi. Pobídl Shadowa a ten vyrazil tím směrem. K večeru dorazili do malé chudé vesnice. Na jejím okraji se nacházela hospoda, ke které Vlad okamžitě zamířil. Hodil Shadowovy otěže a malou měděnou minci štolbovi a vydal se do hospody. Ještě, že okradl toho tlusťocha, jinak by dnes neměl na jídlo. Sice se mohl živit jen krví, ale normálnímu jídlu již tak přivykl, že se bez něj jen těžko obešel. Usadil se blízko k ohni a objednal si víno a vepřovou pečeni, která se otáčela nad ohněm a velice lákavě voněla. Hostinský ho obsloužil jako nějakého velkého pána, ale neustále se nervózně díval ke dveřím.

„Proč se pořád díváte na ty dveře?“ otázal se ho Vlad konečně. Strašně ho to rozčilovalo. Hostinský se zhluboka nadechl k odpovědi.

„To víte, pán, poslední mesíc se to tady nějak mele, víte, vona tady vobjíždí ňájaká banda lupičů a vede je ňáký prej čaroděj,“ naklonil se k němu, tak že Vlad cítil jeho nakyslý páchnoucí dech a pot. Vlad se od něj odvrátil a nadechl se o trochu čerstvějšího vzduchu, pak se zase obrátil zpět k tomu tlustému muži.

„Víte, jak se jmenuje?“ Věděl, že je to někdo ze školy a musel mu v tom zabránit.

„No pán…jaksi nevíme, ale říkáme mu čarodějný kníže.“

„Aha. Tak to mi fakt pomohlo!“ zabručel Vlad naštvaně. Co když je to Ian? Poslední dobou byl nějaký divný, ale to nejspíš bylo tím, jak se Jillian dívala na Vlada.

„Ještě něco, pán?“ zasyčel hostinský, jakoby ho náhle něco napadlo.

„Ne,“ odvětil Vlad.

„Proč ne? Pán snad pocestuje v noci?!“ Zeptal se vyděšeně.

„Ne, už mám zařízeno, kde přenocuji,“ odsekl Vlad naštvaně. To by ho zajímalo, kde přespí, když tohle nakecal tomu pitomci. Hostinský přikývl a odbelhal se obloužit další hosty, povětšinou místní ožraly.

„Měl byste si dávat pozor, pane,“ ozval se za ním povědomý hlas. Vlad se otočil a překvapeně vyvalil oči. Byla to Jillian, skrytá do této doby v hlubinách tmavozelené kápě.

„Bože můj,“ vydechl skoro vyděšeně. Jillian se usmála.

„Každý pocestný, který přijede po setmění je podezřelý. Nedávno tady upálili jednoho z nás. Chudák, až se probudí ve škole, dostane pěkně vynadáno od profesorů.“

Vlad přikývl. „Vůbec jsem tě tady něčekal,“ řekl popravdě.

„I já jsem překvapená, že vás vidím, myslela jsem, že jsem tady v tom kraji sama, ale jak je vidět sešlo se nás tady víc,“ mluvila tiše, tak aby ji zaslechl jen Vlad. „Ten vůdce těch banditů je někdo, koho znám. Jeho jednání je mi povědomé,“ řekla. „Měli bychom ho zastavit.“

„Souhlasím, je to někdo z tvé třídy?“

„Asi ano, ty ostatní moc neznám.“

„Možná bychom měli opustit tuhle hospodu. Ten hostinský se mi nelíbí.“ Jillian přikývla a vstala ze židle. Vlad hodil hostinskému tři měďáky a vyšel z hostince.

„Je to Ian,“ řekl náhle Vlad.

„Taky jsem si to myslela, ale tohle mi na něj nesedí. On by stál za něčím větším. Tohle je pod jeho úroveň,“ odvětila Jillian.

Vlad pokrčil rameny a šel si vyzvednout Shadowa ze stájí. Využil příležitosti, že tam nikdo nebyl a zabavil ještě jednoho koně pro Jillian. Vyvedli koně za uzdu z vesnice.

„Neměli bychom cestovat v noci,“ namítla Jillian.

„Kašlu na to. Umíme se o sebe postarat,“ zabručel a zakopl o drn. Málem si zlomil palec na noze. Svalil se na zem a vztekle nadával, držíc se za bolavou nohu, jako malé dítě. Jillian vyvalila oči, protože takové nadávky ještě nikdy neslyšela a pak se rozesmála.

„Jistě, umíme se o sebe postarat,“ řekla s úsměvem na rtech.

„Mam furt děsnou smůlu,“ zabrblal Vlad a vstal ze země. Rozhodl se, že radši pojedou na koni. Jillian si také myslela, že to tak bude bezpečnější, hlavně pro Vlada.

Cestovali celou noc a k ránu již byla Jillian unavená. Vlad ale asi ne, protože stále hleděl před sebe a hledal cestu v neproniknutelné mlze, které se usadila v lesích, které je obklopvali ze všech stran.

Vladovi ale bylo špatně. Motala se mu hlava a nejspíš měl horečku. Asi nastydl, když se válel v té mokré trávě než se probral. Kdovíjak tam ležel dlouho. Vysmrkal se do svého špinavého kapesníku. Chvíli na to spadl z koně.

„Ježišmarjá!“ vykřikla Jillian, seskočila ze svého koně, odchytla Shadowa a pak se sklonila Vladovi. Nic se mu naštěstí nestalo, jen usnul. Jillian mu položila ruku na čelo a zjistila, že má horečku. Začala se přehrabovat v jeho sedlových prašnách a konečně našla to, co hledala, malou lahvičku, která v sobě ukrývala rudou, kovově páchnoucí tekutinu. Jillian Vladovi nalila pár kapek krve do hrdla. Ten se rozkašlal a probudil.

„Co je?“ zeptal se překvapeně a zmateně se rozhlédl kolem sebe.

„Usnul jsi a spadls z koně,“ odpověděla Jillian.

„Aha.“ Vydrápal se zpět na Shadowa, který se vyloženě dobře bavil. Jestli si myslíte, že není možné, aby se kůň dobře bavil, tak jste na omylu, protože Shadow se opravdu velice dobře bavil. Zkuste být Vladovým koněm, pak zjistíte, že cesta s ním je opravdu zábavná. A nejen cesta.

„Měli bychom tu přespat,“ navrhla Jillian.

„Na cestě?“

„Tohle není cesta, ta je o kus dál.“

„A co je tohle? Vypadá to jako cesta.“ Ukázal na pruh vyrvané trávy.

„To jsi udělal ty, když tě Shadow vláčel za sebou.“

„Hm, zajímavé.“ Začal si pečlivě oprašovat oblečení.

Jillian si povzdechla. Tak tahle cesta bude naprosto neuvěřitelná. Buď je co nejdříve někdo zabije nebo se z Vlada zblázní. Obojí bylo velice pravděpodobné.

„Nemáš chuť na třešně?“ zeptal se jí Vlad.

„Cože?“ Nevěřícně na něj vytřeštila oči. „Proboha, jak teď můžeš mít chuť na třešně?!“

Pokrčil rameny. „Kdysi jsem četl životopis Andyho Warhola a on tam psal něco o třešních. Na okraji té stránky bylo napsáno něco v tom smyslu, jako že jsou třešně hrozně dobrý…“

Jillian si založila ruce vbok. „Ty jsi blázen!“ oznámila mu. Udiveně se na ni zadíval.

„Co tě vede k takovému přesvědčení?“ vydechl překvapeně.

„TY SÁM!“

„Aha.“ Zakroutil hlavou. Nejspíš si to samé myslel o ní. „Nejsem blázen,“ pokusil se chabě protestovat.

„Ale jsi! Ta tvoje samota ti vlezla na mozek! Nechápu, jak je možné, že nás učí takový cvok, jako jsi ty!“ Vykřikla rozzuřeně.

„Já nejsem cvok. Jsem úplně normální. To vy jste divný!“

„To je možný. Jenže ty jediný si musíš dávat pozor, aby tě nezavřeli do blázince!“

Vlad znovu zakroutil hlavou a zapálil si jednu z posledních tří cigaret. Nedokázal si představit, jak se bez nich obejde až mu dojdou.

„Měli bysme jet,“ řekl už podruhý.

„Přespíme tady,“ odporovala Jillian

„Ne.“

„Ale jo, celou noc jsme se hnali lesem a já jsem pořádně unavená. Přesto ale nejsem ten, kdo usnul v sedle a spadl z koně.“

„Tak to tady pořád nemusíš opakovat. Navíc už jsem vzhůru.“

„Ale já chci spát!“

„Tak jdi, kdo ti v tom brání?“

Jillian už radši nic neříkala a rozložila si na zem deku. Vlad rozdělal oheň a uložil se nedaleko od ní.

„Stejně nejsem blázen,“ zamumlal ještě. Jillian po něm hodila starý omlácený hrnec. Vlad zabručel nějakou nadávku, když hrnec prosvištěl těsně kolem jeho hlavy a přetáhl si pokrývku přes hlavu. Konečně usnul.

 

VI.

Z nebe se vytrvale snášel déšť, který si vždy nalezl způsob, jak zatéct někomu za krk, a tam nepříjemně studit. Vlad se pořád ošíval a snažil se nějak výhodně zabalit do pláště, tak aby se alespoň trochu uchránil před tím vlezlým deštěm. Bohužel nic nepomáhalo. Bylo to jen čím dál tím horší. Navíc začal od severu vát studený vítr.

Proč ti pitomci ze školy nemohou nějak zařídit, aby se ty zkoušky odehrávaly v létě a ne na podzim nebo v zimě?! Pomyslel si Vlad naštvaně. Navíc v normálním světě léto bylo. Zdálo se mu, že ho zima záměrně pronásleduje, aby ho mohla mučit. Dříve měl zimu rád, ale teď ji k smrti nenáviděl. Kdyby zima byla nějaká osoba, (určitě je to ženská, kdo jiný…), něco hnusného by ji jistojistě udělal!

Jillian svého profesora pozorovala se stále větší nedůvěrou, jak v něho samotného, tak v jeho duševní zdraví. Když cesta byla příliš nebezpečná na to, aby jeli na koni, tak šli pěšky a Vlad se motal jako nějaký opilec. Trochu se ovládal jen, když jeli nějakou vesnicí, či menším městem. To pak seděl vzpřímeně na Shadowovi a vrhal na lidi kolem sebe chladné pohledy. Už zase vypadal tak, jak ho viděla ve škole poprvé, akorát s tím rozdílem, že měl neuvěřitelně dlouhé vlasy. Skoro až do pasu. Jillian nechápala, jak je možné, že mu roztou tak rychle. Nejvíc ji štvalo, že Vlad má na tvářích strniště a odmítá se oholit. Rozohodla se, že dnes v noci, až usne, na něj použije menší kouzlo, aby jej dala trochu do pořádku.

Když Vlad začal večer klidně oddychovat, vyslovila Jillian krátké kouzlo. Vousy na Vladově tváři zmizely a Vlasy se mu zkrátily tak, že mu končili těsně pod dolní čelistí. Konečně vypadal jako, když jenou přišel do třídy a všechny je málem vyděsil k smrti.

Další kouzlo použila na jeho oblečení. Ona se nepotřebovala převléknou, protože byla čistá. Změnila otrhané plátěné kalhoty na černokožené a špinavou halenu na pěknou černou košili. I jeho plášť dala do pořádku. Konečně byla se svým dílem spokojena. Věděla, že až se upír probudí, vyděsí se k smrti, ale to jí nezajímalo. Nemínila cestovat s někým tak špinavým jako byl před chvílí on.

Lehla si na svou deku a hlavou ji znovu začalo vrtat, kam že to vlastně jedou. Vlad jí nikdy nic neřekl, asi jí nevěřil nebo co. Jillian si povzdechla a zavřela oči. Po chvíli usnula.

Konečně dorazili na místo, které Vlad hledal. Byl to kruh obrovských kamenů, který připomínal Stonehenge. Tento však byl daleko větší. Kamny se tyčily tak vysoko, že se zdálo, že se dotýkají samotných nebes. Jillian ohromeně hleděla před sebe a na mysli ji vytanula myšlenka, jak o něm Vlad věděl. Chtěla se ho na to zeptat, ale on někam zmizel. Zase začalo pršet. Kapky se snášely na menhiry. Jakmile se kapka dotkla jeho povrchu, zrudla. Tak déšť na kamenech vytvářel podivné ornamenty. Někdo se začal smát. Byl to Vlad, který stál před největším kamenem a dotýkal se jeho rudých ornamentů. Když pohlédl na Jillian, oči mu strašidelně zářily z bílé tváře. Kolem něj se stahovala temnota. Myslela si, že ho zná, že není zlý, ale nyní o tom začala pochybovat. Kdyby byl hodný, neobklopovala ho temnota! Znovu na něj pohlédla. V koutku úst měl kapku krve. Jillian od něj začala pomalu ustupovat. Vlad se však nehýbal z místa, jen na ni hleděl. Mladá čarodějka se vyděšeně rozběhla ke svému koni. Vyskočila na jeho hřbet a zmizela za dešťovou clonou.

 Vlad se otočil zpět ke kameni. Potěšeně se dotýkal krvavých obrazů a usmíval se. Něco tak úžasného ještě v životě neviděl. Místo, které by bylo tak mocné. Nedokázal pochopit, jaktože se mu sem podařilo dostat. Asi byla Jillian opravdu nevinná panna. To mu také přišlo dost podivné, obzvláště v 21. století. No nic. Pokrčil rameny, zapečetil toto místo kouzlem a vydal se hledat Jillian. Dohnal ji po pár minutách. Žádný kůň se totiž nemohl rovnat se Shadowem. Zajímalo ho, jak pak Dracovi vysvětlí, proč smrdí koňmi, které jeho drahý kocour nemá moc v lásce.

„Jdi ode mě!“ vykřikla Jillian a vytáhla z boty stříbrnou dýku. Vlad si povzdechl. Ti lidé jsou nepoučitelní.

„Myslím, že jsem vás učil, že na mě stříbro neplatí,“ řekl trpělivě. Vytáhl zpod košile stříbrný řetízek s malým ankhem, aby jí to dokázal.

„Vidíš?“ zatřepal řetízkem ve vzduchu. Jillian zklopila dýku, ale neschovala ji.

„Přiblížíš se ke mně a já tě zabiju!“ vyhrožovala mu. Vlad vyvrátil oči vsloup.

„Já ti nechci nic udělat,“ řekl. „Potřeboval jsem to místo najít, abychom mohli zastavit toho čaroděje, který se to tady snaží ovládnout. To místo v sobě skrývá neuvěřitelné množství magie. Proto jsem vypadal…tak jak jsem vypadal.“

Ať to zabere. Ať to zabere. Říkal si v duchu. Jillian schovala dýku zpět do boty.

„Myslela jsem, že mě chceš zabít,“ zamumlala zahanbeně.

„Já?“ zeptal se překvapeně. Mňam, mňam. Dodal v duchu. Byl naštvaný sám na sebe.

Takhle ji vyděsit!

Najednou si Jillian na něco vzpomněla: „Když jsem tě tam tak viděla, spatřila jsem temnotu, která tě obklopovala…“ řekla tiše. Vlad sebou trhnul a v duchu zaklel.

„Je to má přirozenost,“ odpověděl. „Dokážu ale černou magii používat, tak abych konal dobro. Za ta léta jsem se to naučil.“ Doufal, že je to pravda. A i kdyby ne, že na to nepřijde.

„Doufám, že nelžeš,“ řekla Jillian v očích se jí však stále zračily pochyby. Vlad se zhluboka nadechl a zkusil svůj oblíbený trik, který mu již tolikrát vyšel. I když ho později dostal většinou do maléru. Přistoupil k Jillian chytil jí za ruce.

„Přeci bych ti nelhal,“ zašeptal a naklonil se k ní. Jillian zavřela oči. Vlad se zaradoval. Jeho trik vyšel. Radši jí ještě políbil.

Co když tohle jako důkaz nestačilo? Pomyslel si. Políbil ji ještě jednou. Tak tohle už snad stačí. Vyskočil na koně a vydali se dál. Vlad celou dobu dumal nad tím, jestli mu uvěřila. Nechtěl by si ji poštvat proti sobě. Byla docela dost nadaná čarodějka. Obzvláště její kletby fungovaly obdivuhodně dobře. A rychle. Strčil si palec levé ruky do pusy a začal si ho nervózně okusovat. Sice už našel ty menhiry, ale nevěděl, jak najít toho studenta, který tady tak blbne. Určitě to je Ian. Kdo jiný? Chce těmi přepadením odlákat jejich pozornost, aby mohl začít něco většího. Vlad sdědlil svou domněknu Jillian. Ta souhlasila. Vlad si znovu oddychl. Už je určitě na jeho straně. Neměl se na ní dívat, když se dotýkal toho kamene. Vytáhl si palec z pusy. Najednou si uvědomil, že nemá vousy a že jeho vlasy se nějak podezřele zkrátily. A kam zmizelo oblečení, které měl ještě včera na sobě?! Naštvaně se podíval na Jillian.

„Co se na mě tak koukáš?! Vypadals hrozně,“ řekla nevinně. Vlad zabručel nějaké divné slovo a radši si jí dál nevšímal. I když díky jejímu zásahu na jeho image zabral ten jeho trik. Radši si našel předposlední cigaretu a zapálil si jí. Zhluboka vdechl kouř a vychutnával si to.

„Neměl bys kouřit,“ ozvala se Jillian.

„Neměla by ses chovat jako moje matka,“ opáčil Vlad příšerným hlasem.

„Zabiješ se tím. Dostaneš rakovinu.“

„Jsem proti takovým pitomostem imunní.“

Bohužel. Aspoň bys dostal na chvíli rozum. Pomyslela si Jillian, ale nahlas řekla: „Chováš se jako malé dítě a ne jako muž, kterému je už skoro 502 let!“

„To už je senilita.“

„Kecáš. Ty nejsi senilní ani náhodou. Spíš jsi ještě nedospěl.“

„To je taky možný.“ Tímhle jí Vlad málem vyrazil dech. Čekala, že se s ní bude dál hádat a on klidně řekne něco takového! Vlad se usmál.

„Máš hrozně žlutý zuby,“ prohlásila, když zahlédla jeho úsměv. Najednou jí Vlad strašně moc chtěl zabít. Místo toho se pak na ní radši znovu usmál.

„Spokojená?“

„Kristepane! Ne.“

Jeho zuby zářily jako dálková světla od super drahého auta. Znovu použil to samé kouzlo. Jen ubral na intenzitě.

„Už?“

„Jo, teď je to skvělý.“

Vlad zase upadl v mlčení. Přetáhl si kápi přes hlavu a zavřel oči. Zase ho bolela hlava. Přoč vždycky všechny ženský mají tu snahu se o něj starat. Jako by to nedokázal sám! Vztekle popohnal Shadowa do klusu. Zase začalo pršet. Tentokrát byl déšť ještě prudčí než obvykle. Vladovi došlo, že ten déšť není přirozený. Nejspíš došlo k přetížení magického zdroje. To nevěstí nic dobrého. Měli by si pospíšit, aby Iana zastavili. Zahřmělo. Cestu před nimi osvítil blesk a ukázal jim vysokou horu tyčící se před nimi. Země se otřásla a sopka v dáli vybuchla.

„Doprdele!“ zaklel Vlad a zastavil koně. Země se znovu otřásla. Ze sopky vylétl sloup jisker a kouře. Naštěstí se zatím nevylévala láva. Ozval se křik vyděšených lidí, žijících ve městě pod horou.

„Musíme to nějak zastavit!“ vykřikl Vlad a pokoušel se zkrotit vyděšeného Shadowa. „Ten blázen chce pohřbít celé město!“ Pohlédl na Jillian. Ta jen přikývla. Seskočili z koní a chytili se za ruce. Vlad zavřel oči a nechal Jillian pronést kouzlo. Sopka se naposledy otřásla a pak navždy zhasla. Jillian se v bezvědomí zhroutila k zemi. Vlad ztěžka dosedl vedle ní. Když se trochu vzpamatoval z následků kouzla, začal ji ošetřovat. Naštěstí byla jen vyčerpaná. Vlad ji odnesl hlouběji do lesa, kde později rozdělal oheň a rozbil tábor.

K ránu se Jillian konečně probudila. Když však pohlédla na Vláda, vyděsila ho téměř k smrti. V očích ji planul podivný oheň.

„To jsi nečekal, že?!“ z úst jí vyšel chraplavý mužský hlas. Ianův.

„Vypadni z ní!“ zasyčel Vlad. Jillianino tělo se zhroutilo zpět na zem. Vedle ní se zhmotnila Ianova štíhlá postava.

„Proč jsi to udělal?“ otázal se ho Vlad. Nic lepšího ho prozatím nenapadlo.

„Nesnáším tuhle školu a všechny kolem!“ Ian se usmál a odhalil tak dlouhé zašpičatělé zuby.

„To jsi nečekal, že?!“ zopakoval.

„A co?“ zeptal se Vlad. Ian si povzdechl a začal se měnit. Na rukou a nohou mu narostly dlouhé drápy, tělo porostlo hustou kožešinou. Teď bylo na Vladovi, aby si povzdechl.

„Vlkodlaky nemám odjakživa rád. Jsou to nízká stvoření. Nevzdělaná. Navíc smrdí.“ Pokrčil nos. Odhodil plášť a v ruce se mu zhmotnila slouhá štíhlá šavle. V měsíčním světle se její stříbrná čepel strašidelně leskla. Vlad lehce mávl šavlí ze strany na stranu.

„Tak jsem to ještě nezapomněl,“ zamumlal a udělal krok k Ianovi. „Pověz, jak se ti to stalo?“ zeptal se ho. Ian zavrčel.

„Aha, zapomněl jsem, že v této podobě nemůžeš mluvit, pse!“ Znovu máchl šavlí. Ian se promněnil zpátky. I on si vyčaroval meč.

Když se Jillian po půl hodině probrala, stále kolem sebe kroužili. Dva Nesmrtelní v neuvěřitelném souboji.

Konečně to Ian nevydržel a zaútočil na Vlada. Ten mu lehce uhnul a kopancem ho srazil k zemi. Jillian zadržela dech a uhnula jim z cesty. Ian poznal, že mu Vlad bude těžkým soupeřem. Nečekal to, myslel si, že je tak neschopný, jak ukazuje při svém normálním životě ve škole.

„Podívej, Jillian, čekala bys to? Náš drahý profesor nás celý ten čas vodil za nos. Ukazoval se jako neschopný blázen a teď najednou nás chce zničit!“ Ian věděl, že Jillian neslyšela jeho předchozí slova. Ta nic neřekla, paralyzována strachem hleděla na tento souboj.

Vlad se otočil v bleskové piruetě a vyrazil proti Ianovi. Ani jeden ještě nebyl udýchaný ani zraněný. Ian se snažil přesvědčit Jillian o své nevině a při tom se vyhýbal Vladovým výpadům, normálním okem téměř nezachytitelným. Upír tentokrát mlčel, plně soustředěn na svého protivníka.

„Byl jsem zásadně proti tomu, abychom na školu příjímali upíra, věděl jsem, jak to dopadne,“ vydechl Ian. Jillian stále nereagovala.

Čepele Nesmrtelných se konečně střetly v záplavě jisker a silných výbojů magie. Země se otřásla. Kolem bojující dvojce se zhmotnil kruh menhirů. Ian zasyčel. V tomhle měl prsty Vlad. Díky Jillian ten upír ovládl největší místo moci. Čepele znovu zadrnčely o sebe. Kruh vybuchl v záplavě modrého světla. Jillian si zakryla oči a vykřikla. Myslela si, že jsou oba mrtví. Oni však přežili. Jejich oči a meče zářily magickými světly, tráva pod jejich kroky černala.

Ian provedl další výpad a Vlad znovu bez problémů uhnul.

„Mohli bychom tak bojovat navždy!“ Vykřikl Ian.

„Jednou uděláš chybu,“ zasyčel Vlad. Levou rukou se dotkl obrovského menhiru s rudými ornamenty. Obklopilo ho zelené světlo, které pomalu přecházelo v temnotu. Tak tohle byla pro Iana novinka. Jaktože Vlad ovládl sílu nočního kamene! Vykřikl kletbu. Vlad se sehnul a ona se neškodně roztříštila o jeden z kamenů.

„No tak, proč taky nepoužiješ kletbu?!“ provokoval vlkodlak Vlada. Ten nic neříkal. Uděla úkrok dopředu a švihl šavlí. Ta jen o vlas minula Ianův krk a zasáhla ho do ramene. Vlad před krví uskočil a znovu se připravil do střehu. Oči mu zářily touhou po krvi. Věděl však, že ta vlkodlakova se ho nesmí ani dotknout.

Protivníci se zase začali obcházet. Z nebe sjel blesk a zasáhl nedaleký strom, který se s praskotem zřítil k zemi. Jillian uskočila z jeho dosahu.

Déšť byl čím dál tím prudčí a zčernalá tráva začala klouzat. Konečně se Vlad dostal k Ianovi tak blízko, aby ho mohl srazit k zemi. Ian si nárazem vyrazil dech. Upír odkopl jeho meč stranou a sklonil se nad ním.

„Věděl jsem, že uděláš chybu chlapče,“ zašeptal mu do ucha. Ian ho odkopl stranou a vrhl se pro svou zbraň. Vlad se lehce vyšvihl na nohy a vzápětí jeho šavle vyletěla do vzduchu sražena kouzlem.

„Tak, teď jsi bezmocný,“ usmál se Ian svým vlčím úsměvem a dotkl se čepelí jeho krku.

„To se teda pleteš,“ řekl Vlad a než se Ian nadál, Vlad mu vystřelil mozek z hlavy pistolí. Stříbrná kulka se odrazila kamene a dopadla do trávy vedle mrtvého vlkodlaka, jehož tělo začalo pomalu mizet. Vlad mávl rukou a Jillian se zhmotnila vedle něj.

„Nebojuješ moc čestně,“ řekla mu.

Vlad pokrčil rameny. „Kdysi jsem byl pirát.“

„Aha, tak to všechno vysvětluje.“

---