ODBOJ

Odboj

Eirinhaichrchnogh se plahočil lesním terénem již tři dny. Za tu dobu nejmíň dvacetkrát ucítil hlídku. Musel vždy reflexivně strnout, aby ho vibrace jeho šesti chapadel neprozradily a doufat, že ho hlídka neucítí. V bezpečných momentech se válel v bahně, nebo se natíral pryskyřicí echeubu, aby přebyl svůj pach. Nejedl dohromady již 17 dní a tak už dostával mírnou chuť na něco k snědku. Nejbližší jedlá skála odtud byla ale dva dny chůze a na to teď neměl čas. Musel na schůzku.

Jsem moc rozežranej, pomyslel si.

Našlapoval jemně a obezřetně. Jedním chapadlem nahmatával opatrně terén před sebou, aby odhalil případné pasti a v jiném chapadle držel pohotově kamenný nůž, aby si případně rychle odřízl zachycené chapadlo a nebyl stržen do jámy. Přišel ve své odbojové činnosti už o tři chapadla, z toho jedno, třetí zadní, už mu asi nikdy nedoroste do původní velikosti. A to měl ještě veliké štěstí, neboť byl premiantem v odbojovém výcviku a v odhalování pastí nemněl mezi vrstevníky konkurenta. Gheochiangha už dostali. Uvařili mu lektvar z jedovaté houby a prozradil i to co nevěděl. Jeho druha Lymeshoinfrtghra zabili, stejně jako jeho otce Gfatstoinhika. Ten přitom o žádném odboji ani nevěděl. Byl už starý a nervové centrum mu vynechávalo.

Pozor! Něco se děje. Ucítil malé vibrace. Může to být voják ale hodně daleko, nebo ... Strnul a nehýbal se. Vibrace zesilovala. Teď už bylo jasné že to není voják. Šest chapadel obtěžkaných výzbrojí jsou mnohem silnější. Byl to běžící kámen. Uklidnil se, ale zůstal ve strnulé pozici. Že by se tedy přece jen najedl? Běžící kameny jsou hloupé. Dají se chytit na to tata, jenom to chce důvtip a trpělivost. Čekal. Kámen přiběhl na dosah. Chvilku se vrtěl a hrabal v zemi. Eirinhaichrchnogh chvíli dešifroval jeho přesnou polohu. Nebyl moc velký, ale na pět šest dní by ho mohl zbavit hladu. Teď nebo nikdy! Vyrazil bleskově z hlavy chapadlo s kusadly směrem k tvorovi. K sakru! Minul!! Tvor okamžitě cupital pryč. Netrefil ho jen o malý nepatrný kousek. Bodejť, když ta mrcha pořád poskakovala sem a tam. To je potom lokalizování na houby! Vyrazil směrem, kudy tvor zřejmě utíkal. Na chvíli se zastavil, strnul aby lépe lokalizoval a... Jak to? Měl by ještě cítit jeho vibrace. Nemohl přece utéct tak daleko! Leda že... že by ten tvor strnul! No jistě, takže to nebyl běžící kámen, byla to veverka! Vítr se obrátil proti němu a náhle ucítil veverčin pach. Hmm, vevrky mu moc nechutnaly. Jsou v ústech hrozně vlhké a teče z nich jakási divná tekutina, která páchne a zamaže ti kožich. Ale na druhou stranu věděl, že by si teď neměl moc vybírat. Kdo ví, kdy bude mít příležitost se pořádně najíst. Severní planiny jsou již obsazeny vojskem. Brzy zřejmě odříznou i skálu Cheifrghor a odboj bude v potravní nouzi. Jenže čekat tady na blbou veverku? Veverka dokáže zůstat strnulá i půl dne, když jí jde o kejhák. Jak se pohneš  vyrazí prudce na strom a hledej si ji ve větvích, když jsou tady stromy plné pastí. Ne čekat na ni nebude! Vyplaší ji a buď ji hned chytne, nebo jde od toho. Není čas honit se tady půl dne za veverkou. A nebylo by to ani bezpečné. Při pomyšlení na pasti se mu ježila srst na zádech. Vzduch hrál pro něho. Zřetelně ji cítil. Snad by se dala lokalizovat podle pachu, ale to je vždy značně nepřesné. Teď kdyby tu měl prototyp! S prototypem dokázal veverku ulovit behem šesti vteřin. Ještě před rokem to předváděl ve výzkumáku, než ho zavřeli. Ale prototyp teď mají Lysí. Zmocnili se celého jeho výzkumu! To ho děsilo nejvíc. Pokud dokáží princip prototypu rozluštit, bude celý odboj ztracen. Pochytají nás jako běžící kameny na mezi! pomyslel si. To byly ale úvahy k ničemu. Musí jednat. Vyrazil za pachem. Veverka vyrazila téměř okamžitě po něm. Její vibrace byly zřetelné. Doháněl ji. Pokud nevyskočí na strom, má ji. Zřejmě tu žádyný v blízkosti nebyl. Veverky vědí vždy přesně, kde je strom, nikdy nenarazí. Dokud neprokázal svoji teorii, byla to jedna z věcí, kterou nemohl pochopit. Vlastně možná vděčí veverkám za objev vlnění a za svůj vynález. Chňap! A mám tě mrcho! Rozžvýkal ji a spolkl. Její chuť ho jako vždy překvapila. Jako by ani nepocházela z tohoto světa. Veverky jsou nejzáhadnější žijící tvor na světě. Žijí tu zřejmě už od dob dávných dvounohých tvorů. Ti byli ovšem ještě záhadnější. Jednou v dětství byl tajně s bratrem ve starobylém městě dvounohých. Jejich šílené stavby! Vysoké a propletené úzkými chodbami a hladkými místnostmi. Všechno hladké a studené! Všechno rovné a pravidelné. Jak to dokázali? Byli to bohové? Tomu nevěřil. Byli zřejmě vysoce vzdělaní. Kdyby tak mohli své znalosti předat nám! Alespoň jeden z nich, kdyby přetrval do dnešních dob! Vysunul chapadlo s čelistí a drsným jazykem olizoval z kožichu tekutinu z veverky.

Chvíli vyčkával zda neucítí nějakého lysého. Nic. Zdá se že je tu bezpečno. Lysí nikdy nemohou získat vrch nad chlupatými. Tedy dokud nezačnou používat jeho prototyp. Jsou příliš těžkopádní. V našem podnebí je jim chladno a musejí se navlékat do tkaných obleků. I tak se stále klepou, nebo musejí rozdělat oheň což je vždy spolehlivě prozradí.

Pokusil se zorientovat v terénu, vzpomenout si kudy šel a kam se vydat. Nastavil hřbet a chvíli zkoušel odhadnout odkud jde zezhora teplo. Byly tu však stromy a ty teplo zastiňovaly. Teplo bylo další záhadou, která ho od malička dráždila. Když nastoupil do výzkumu, nikdo z bratrů nedokázal pochopit, jak se může někdo zabývat něčím tak banálním jako je putující teplo ze zhora. Je tu a basta, co na tom chceš zkoumat? divili se. On však přišel na to, že s teplem, jde ruku v ruce i vlnění a to je velice přesné. Odráží se od předmětů a je dokonalým lokalizátorem. Žádné vibrace ho nedokáží ani zdaleka nahradit. Pokud si to uvědomí i lysí, bude se svobodou chlupatých navždy konec. S prototypem teplo poznal. Bylo vůbec nejsilnějším zdrojem vlnění. Zkoumal ho dlouho a zjistil, že je kulaté. Žádný čtverec nebo trojúhelník. Koule je to! Teplá, či spíše horká, ostrá koule putující někde nahoře, aby v noci neznámo kam - snad na samý konec světa - zmizela. Je jako oheň. Ten také vydává silné vlnění.

Dal se nejpravděpodobnějším směrem. Brzy pocítil, že se nemýlí. Terén byl stále více zarostlý travou. Ucítil teplý vzduch předznamenávající konec lesa. Konečně! Vstoupil na louku, do volného prostoru. V dětství měl vize celé krajiny. Ve snu se mu zjevovaly skály a rokliny, řeky, meze a kopce. Věděl tak jistě jak vypadají, kam sahají! Dnes si uvědomoval, že to byly vize věštce. S prototypem ucítil totéž. Malý složitý přístroj  připevněný na prsou drobnými vibracemi upozorňoval na každou věc před ním. Věděl o věcech vzdálených neuvěřitelně daleko, dokonce poznával i hory, které od něj byly několik dní chůze. Poznával i ty ve kterých nikdy nebyl a poznal i město dvounohých s vysokými domy.Kolegové mu nechtěli věřit. On si však byl jist. To co funguje na kratkou vzdálenost, fungovalo i na neuvěřitelnou dálku. Kdyby ho zrádci nedali zavřít, mohl by to býval jednoduše prokázat. Čert ví, co by ta mašinka znamenala, kdy se dostala do chapadel všech. Nebyl si jist, zda nevytvořil vynález zkázy. Náboženští pohlaváři o něm prohlašovali, že je ďábel a že se rouhá. Nedal na to. Jeho touha po poznání i jeho srdce ho vedly cestou, ze které nemohl ustoupit. Teď to ale znamená možná zkázu jeho rasy. To nechápali a nechtěli pochopit ani odbojáři, když je kontaktoval po zdárném útěku. Všichni jsou to zabedněnci! Chlupatí i lysí!

Nedlouho bloudil po louce, než nalezl "vodicí čáru" Pozůstatek dvounoých. Měli to zřejmě dobře vymyšlené. A hlavně museli žít v míru, když mohli postavit trasu, která tě navede až do jejich města. Jako by nic. Jako by si každý mohl chodit, kudy chtěl.Možná že na tohle právě dojeli.

Jedním chapadlem to dlouhé zábradlí z chladného materiálu lehounce hladil a putoval.  Chvílemi se tráva pod ním i vrstva zeminy ztrácela a objevovala se mu pod chapadly trasa dvounohých. Hladká a neuvěřitelně dlouhá. Z tvrdého materiálu, který jen ve velikých vedrech, které jsou tu jen zřídkakdy měknul a a byl lepkavý. Jak mohli postavit něco tak netušeného! To nedokázal pochopit. Kolik jich na tom muselo pracovat, když měli jen dvě horní chapadla!  Tomu se vždy divil i jeho profesor na fakultě, Hiujijasgfrch. Toho už taky zabili. Svině!

Náhle ucítil vibraci! Strnul. Může to být Ferchgrtzunijan, ale mohl by to být také průzkumný voják lysých. Nerad by obdržel některý ze tří šípů jejich hnusné zbraně. Po vteřině už byl klidnější. Buď o něm voják neví, protože jinak už by dávno pálil, nebo to není voják. Čekal ho jeden z nejnepříjemnějších úkolů odbojáře. Vyťukal chapadlem do země smluvený rytmický kód. To byl vždy nejhorší okamžik. Odhalit se a čekat, jak to dopadne. Okamžitě ucítil rytmickou odpověď. No hurá! Je to Ferchgrtzunijan! Rozběhl se radostně v před. Ucítil vibraci blížící se k němu. Už cítil i jeho pach, ano byl toFerchgrtzunijan! Jeho milý dávný přítel. Brzy do sebe šťastně narazili.

"To jsme rád že tě vidím" vyťukal mu tykadly na hlavu.

"Já taky, ty vole, neviděl jsem, kurva, odbojáře už tejden!" vyťukal Ferchgrtzunijan.

"Les je obsazenej" sdělil mu.

"Jo, víme o tom, ale je tu něco horšího... Měl si pravdu" vyťukal smutně Ferchgrtzunijan.

"S čím jsem měl pravdu, s prototypem?" zděsil se Eirinhaichrchnogh

"Jo, vyrobily nové kusy a začali je používat!"

Eirinhaichrchnogh nešťastně povolil chapadla a sedl si na zem. "Tak je to tady! A co,... co se stalo? "

"Chytli Heichtyuhuhuna, Arnratihia, Uteiasrtritra a další. Někoho zatřelili, někoho odvlekli do kobek. Z dvou set dvaceti nás zbylo čtyřicet dva! Chytnou každýho v blízkosti planin. Stačí být třeba u kamenné stanice a  vyšlou za tebou komando, který tě přesně lokalizuje, je to úplně v hajzlu!"

Eirinhaichrchnogh mlčel. Zdálo se mu, že je vinen, neboť to byl on který, ač nechtě, dal lysým takovou zbraň!

"Hele, vím co si myslíš" uklidňoval ho Ferchgrtzunijan, "ale nemůžeš za to. Zneužili tvůj objev, to je všechno"

"Měl jsem to vědět!" vyťukal plačky do hebké srsti na Ferchgrtzunijanově čele Eirinhaichrchnogh. Pocítil, že i Ferchgrtzunijan je smutný.

Ferchgrtzunijan ho objal čtyřmi chapadly. "Musíme se soustředit na to, jak z toho ven. Odboj ty přístroje potřebuje taky!"

"Pche!" vyťukal rezignovaně  Eirinhaichrchnogh. "Na to nemáme materiál, kovy, drátky, součástky. Nemáme ani kovárnu..."

"Poslouchej" zaťukal mu na hlavu Ferchgrtzunijan a odstrčil jeho tykadla "už se na tom pracuje, ale potřebujeme tvoje vedení. Potřebujeme vědět co máme dělat. Sehnali jsme i několik destiček s vyrytými postupy, ale všichni, kdo uměli číst, zemřeli. Je to na tobě a na našich potomcích"

"Potomcích?" nechápal Eirinhaichrchnogh

"Ano, potomcích, potřebujeme rozmnožit řady. Udělá to polovina odboje, odbojářů je málo a z obsazených území se k nám už asi nikdo nedostane, musíme se množit Eirinhaichrchnoghu!"

"Ale... i já?"

"Ano... " vyťukal nejistě Ferchgrtzunijan "...myslel jsem že bys mohl se mnou..."

"Snad ještě nejsme tak staří, Ferchgrtzunijane!"

"Nikdo z odboje není starý, ale je to zapotřebí. Rodit budu já, jestli ti jde o tohle, tebe bude ještě zapotřebí"

"Ale já nechci, abys zemřel, mám tě rád!"

"Jestli mě miluješ, tak rád zemřu... Chceš to?" zeptal se Ferchgrtzunijan

"Ale co děti, v týhle době? Jak je uživím."

"Všechno je zřízeno. Den cesty odtud je vyhloubená jáma. Jsou tam zásoby na půl roku. Tam je vychováš a naučíš je svým znalostem i obraně."

***

Večer se pomilovali. Objímali se chapadly, váleli sudy po vlhké trávě a úplně zapomněli na vojáky lysých, na pasti a jiná nebezpečí. Ráno se společně vydali k jámě. Během cesty nevyťukali jediné slovo. Když vpodvečer dorazili, usadili se znaveně v jámě. Naposledy se objali a chvíli vyčkávali a přemýšleli o osudové chvíli.

"Je čas" vyťukall Ferchgrtzunijan nakonec. Naposledy se objali. Eirinhaichrchnogh vytáhl z opasku kamenný nůž a bodl ležícího Ferchgrtzunijana do srdce. Ucítil jeho smrtelnou křeč. Tohle lysí nedělají. Nechávají své rodiče trpět až do posledního dechu. Potom nožem rozřízl Ferchgrtzunijanovi břicho a čekal. Čekal mlčky celý týden, než nahmatal vajíčka Bylo jich dvanáct. Po dalších třech týdnech samoty se z vajíček vyklubali noví jedinci. Byli malí a neobratní. Vydávali jemné veselé vibrace, lezli po sobě a škádlili se chapadly. Olizovali Eirinhaichrchnogha a choulili se k němu. Když jim narostla srst, s údivem zjistil, že jeden z nich je lysý! Někdo z předků musel být lysý! To je tedy věc!

"Vychovám z tebe špičkovýho špióna" vyťukal Eirinhaichrchnogh na maličké čelo nechápavému lysému mláděti. Nerozumělo ani slovu a olízlo mu čumák.