Posedlá

Před velkým zrcadlem,

 

sklání se kozel,

 

plné žalu tváře bledé,

 

v jeho odrazu,

 

křičí,

 

avšak bez úst,

 

které dávno ztratily,

 

na dně mořském.

 

 

 

Je mi zima,

 

a objímám stromy,

 

jako svou matku,

 

kterou již dávno,

 

ztratil jsem,

 

pro nic a za všechno. 

 

 

Nechcete někdo mé ruce?

 

Dořezané,

 

znetvořené,

 

jako popraskaná pavučina,

 

jako když prší a svítí slunce,

 

jako pláč s úsměvem na tváři,

 

jako Leviathan bez větru,

 

cítím se,

 

já,

 

a mrskám hlavou do stěn,

 

jako pomatenec,

 

který stejně jsem.

 

 

Uhořte,

 

všichni,

 

do jednoho...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---