Systémová láska II.

Toto je pokračování k již načatému příběhu Systémová láska a vězte, že není poslední.

 

„Máš ještě zájem o ten ostrov s nafoukanou modelkou?“ začala rozhovor s šibalským úsměvem Erika, zvířený prach zvolna usedal na trosky budovy.

Pohlédl na ni trochu nedůvěřivě, nečekal, že má smysl pro humor. „Vlastně nemám rád tropické ostrovy, je tam moc horko,“ rozhlédl se kolem a uviděl zavaleného generála. Již dodýchal. Voják sice jevil nějaké známky života, ale už mu stejně nebylo možno pomoci. Nakonec sjel očima na Eriku, generál měl dobrý vkus.

„Máš vždy rozpuštěné vlasy?“

„Ano, psychologové říkají, že je to sexy,“ trochu se zarazila, „tobě se to nelíbí?“

„Já nejsem psycholog,“ trochu se pousmál a zvedl ze země přeřízlá pouta, „svaž si vlasy, budeš i tak sexy a nepozná tě mnoho lidí.“

„Budu tě muset představit mým rodičům, určitě tě rádi poznají,“ poznamenala s ženským smyslem pro rodinu, „víš, že mám přítele?“

„Já věděl, že se k sobě budeme hodit,“ cítil, že by ji neměl říkat vše najednou, „já mám také přítelkyni, ale nejdřív bychom měli něco zařídit, pak až přijde na řadu rodina.“

Podal ji ruku a zvedl ji ze špinavé podlahy, pokryté troskami, a vedl ji směrem ke dvěma autům opodál trosek odletové haly. Místy ji musel pomáhat přelézat zřícené stropní konstrukce, podpatky přece jen byly příliš vysoké, aby zaručily dobrou stabilitu. Prošli okolo vojenského džípu ke světle zelenému kabrioletu. Otevřel ji dveře jako pravý gentleman, nastartoval motor a naladil rádio na státní rozhlas. Hráli obyčejné popové hity a komentovali basketbalový zápas. Vylovil fotku z postranní pří hrádky ve dveřích: „To je moje přítelkyně Erika, líbí se ti?“

„Já na holky nejsem,“ odpověděla s určitou nerozhodností, netušila, jak moc mu může věřit. Sice jí zachránil život, ale podle co slyšela, se měla stát jeho majetkem na pustém ostrově. Proč si tam nevzal svoji přítelkyni. „Kdybych byla tebou, tak bych si nechala říci. Kde je teď?“

„Pracuje,“ ztišil rádio, „asi už ji nikdy neuvidím.“

„Letadlo řízené teroristy zničilo odletovou halu lokálního letiště, kde zemřeli čtyři lidé,“ přerušilo radiové hlášení trapné ticho, „Na místě zemřela modelka a předloňská Miss Universe Elis Harvardová se svým přítelem a dvoučlennou ochrankou. Prezident připravuje mimořádné prohlášení. Zahrajme na její památku hezkou písničku, kterou jistě měla ráda.“

„Proč se směješ?“ zneklidněla, „vždyť si myslí, že jsem mrtvá, ale tam nebylo žádné letadlo.“

„Řekli, že jsem tvůj přítel,“ vzal jí fotografii z rukou a uložil zpět do přihrádky, „chudák Erika, neměl bych jí být nevěrný,“ dodal s notnou nadsázkou.

„Kdyby jenom viděla, jak jsi mě políbila,“ všiml si, jak trochu brečela, ale snažila se nebrečet, „žádné letadlo tam nebylo, máš pravdu.“

„Děláš si ze mě jenom legraci, měli bychom zavolat do médií, že nejsem mrtvá,“ rozčílením se chvěla, pozítří měla být na další prestižní přehlídce a teď sedí s nějakým psancem v kabrioletu a ujíždí vstříc neznámu. „Musím zavolat Michalovi, že jsem v pořádku. Nezapomeň na Eriku.“

Zkontroloval, že je připásána a zatáhl za ruční brzdu. Auto postupně zpomalovalo a zároveň rotovalo na široké silnici. Elis začala brečet, on ji pozoroval, jak je půvabná, když brečí. Bylo mu jí líto. Věděl, že když pláče, tak nebude protestovat a křičet. Auto úplně zastavilo a on vypnul rádio.

„Ta tisková zpráva byla vymyšlená dříve, než se to stalo,“ zdálo se, že Elis pomalu nabývá zpět rozvahy, „četl jsem ji před několika dny.“

„Chtějí mě zabít, vytvořil jsem Systém,“ odmlčel se, vzduchem se nesl rachot malého letadla, „za chvíli do odletové haly narazí letadlo s tvým přítelem na palubě. Nebude o ničem vědět a zemře rychle.“ Už ani nevzlykala, pouze v klidu seděla a tupě zírala před sebe. „Když tě najdou, zabijí tě.“

Usnula. Jimmy se nahnul dozadu a ze zadní sedačky zdvihl velkého plyšového pejska, kterého dostal k narozeninám od Eriky. Co asi dělá? Sedí v betonovém krytu poblíž vládního sídla a hlídá Systém. Chudák, myslí si, že právě ovdověla a asi jí není nejlépe. Okusuje plastovou pentelku a slzy jí stékají na počítačovou klávesnici. Pomalu zastavil, aby ji nevzbudil. Ležela v sedačce otočená zády k němu. Opatrně ji vložil do náručí plyšáka, spala a líbilo se jí to, objala ho. Plynně se rozjel, asi na ní byl dneska moc ošklivý, vždyť ji ani nepochválil, že byla tak statečná.

Ubíhající minuty se snoubily s ubíhajícími kilometry, radio hrálo klidně a zprávy byly pořád jednotvárné. Teroristé a Miss Universe. Už neočekával, že by přidali něco nového. Nebylo ani co přidávat; letištní hala je v troskách, letadlo s náloží udělalo jistě ještě větší neplechu a vzniklý žár spálil všechna lidská těla na popel. Nikdy se nikdo nedozví, kolik lidí tam zahynulo. Ani CIA.

„Právě jsme obdrželi novou zprávu,“ promlouvala moderátorka do éteru, „úspěšná identifikace ostatků mrtvých odhalila i teroristu, který zabil Miss Universe Elis Harvardovou s přítelem a ochrankou. Strůjcem atentátu se stal počítačový odborník Jimmy Ruffler,“ moderátorka zpráv se hluboce nadechla, jakoby dávala čas Jimmymu na vstřebání jeho viny, začaly se mu třást ruce, „důkazy poskytla jeho manželka Erika, jež bohužel nestačila včas upozornit státní bezpečnost.“ Ztratil kontrolu nad vozem, oslepilo ho zapadající slunce a tak trochu slzy. Nechtěl si je připustit, ale byly skutečné. Naštěstí se Elis vzpamatovala dříve než auto stačilo sjet ze silnice a točila volantem, než se auto úplně zastavilo. Zabrzdila kabriolet ruční brzdou a vypnula motor. Chtěla se nabídnout, že bude chvíli řídit, ale neměla dostatek odvahy. Měli štěstí, že ji probudily zrovna zprávy, i když nebyly vůbec příznivé.

„Nic si z toho nedělej,“ Elis pohladila plyšového pejska, „vždyť ji přinutili tě zradit,“ uvažovala o tom, že by místo pejska pohladila Jimmyho, potřebuje to ostatně více než kus vycpané látky, „určitě tě má ráda.“

„Hlouposti,“ pohladila ho po vlasech, „Erice nevyhrožovali, je jediná kromě mě, kdo umí pracovat se Systémem,“ trochu se vzpamatoval, „a je až moc chytrá, aby se nechala zneužít. Může zabít koho chce, nikdy by se neodvážili.“

„Na té fotce vypadala nevinně,“ chtěla mu nechat alespoň malinkatou naději, ale neuspěla, zanechala společenských konvencí, „ale ve skutečnosti je to pěkná ----.“

Usmál se, zjevně se trefila do černého a zároveň použila to správné slovo, vzal ji za ruku.

„Máš hlad?“ obratně odvedl pozornost od vlastní manželky.

Nechtěla lhát, nechtěla říci ne a hlavně nechtěla trpět hlady. Lehce kývla hlavou s půvabným úsměvem, měla na to školu modelky a krásnou tvář.

„Před sebou máš klimatizovanou schránku, neláká tě její obsah?“

„Ale jo,“ otevřela ji, byla v ní kvádrovitá bílá krabice.

„Erika má dneska narozeniny, tak jsem jí to chtěl trochu připomenou,“ bezradně se podíval na Elis, „vezmi to ven, když je tak krásně.“ Rudě zbarvené červánky byly opravdu zamilovaná, vystoupali na nedaleký pahorek, sedli si naproti sobě a krabice se ocitla mezi nimi. Jimmy si začal svlékat košili.

„Co to děláš?“

„Připravuji se na jídlo.“

„Nemůžeš zůstat oblečený,“ odporovala smutně Elis, „je to přece jen ještě dneska, co Michal skončil tam dole.“

„Otevři krabici a pochopíš,“ v bílém kartonu se objevil krásný dort pokrytý ovocem, „zapomněl jsem obstarat lžičky a nechci si umazat jedinou košili.“

Obličejem se jí mihl lehký úsměv, avšak brzo zase zesmutněla: „Je tam moc kalorií.“

„Ale chutná dobře a jahůdky jsou opravdu sladké,“ všude po tváři mu stékala náplň dortu.

„Já mám přece pozítří módní p,“ uvědomila si, že se na ní Jimmy usmívá, jako kdyby ji ignoroval, ona tam přece musí být. Přítele sice ztratila, ale to nic neznamená. Lépe řečeno netýká se to módní přehlídky. Potom ji nějak došlo, že v nejbližší době neexistuje žádný program. Je mrtvá a nechtěla být mrtvolou.

„Ale přece nemám až tak velký hlad,“ ztrapnila se, „snad se najím později.“ Pěkně ji kručelo v břiše, nechtěla se umazat, a proto se nechtěla ani svlékat ze šatů, byť byly roztrhané. On byl přece ještě cizí, i když ho už důvěrně znala.

„Nevadí, kousek ti nechám,“ dort měl všude, výdobytek jménem lžička by byl užitečný, „dojdu pro nějaké ubrousky na utření.“

Pozorovalo ho, jak se otáčí. Nějaké svaly přece měl. Hned po prvním kroku směrem k auto si sundala jedno ramínko. Druhý krok, druhé ramínko. Třetí krok, stáhla si šaty ještě níže. Na dort už se opravdu těšila, čtvrtý krok, podařilo se jí úplně se zbavit šatů, ještě že měla spodní prádlo. Šestý krok, zakousla se do dortu a obdivovala, jak čerstvé ovoce chutná. Klimatizovaná skříňka je dobrá věc, to se musí nechat. Úplně se zabrala do konzumace dortu, že si ani nevšimla, že už stojí vedle ní a skoro hlasitě se směje.

„Koukám, že chutná,“ právě dovylízala poslední drobek z kartonu, „ukaž, já tě očistím.“

„Já sama,“ styděla se, „raději se očistím sama.“

Zamračil se, jedna nula pro Elis, uznal svou porážku.

„Začínáš se chovat nemožně,“ smál se, mátlo ji to, „nesmíme spolu jíst ani dort.“ Nečekal na odpověď. Klekl si vedle ní a začal jí otírat papírovým ubrouskem. Nějak se nebránila, nepřiznala by, že jí to bylo příjemné. Otíral ji s citem.

„Tak dost,“ snažila se tvářit přísně, ale smála se. Vyrvala mu ubrousek z ruky a začala ho sama otírat. Nejdříve však snědla velkou borůvku, co mu zůstala nepovšimnuta přilepena na rameni. Když se dočistili, byla už noc. Teplota zůstala příjemně vysoko, a tak se intuitivně uložili na zem vedle bílé krabice. Přikryla ho košilí a sama se uložila pod zbytek šatů. Polibek si nedali, měli alespoň o čem snít.

---