Zatím nedokončeno... Možná je to dlouhý, ale rozhodně to stojí za přečtení... Kdo to dolouská až do konce nebude litovat...

Kvítí

Lukáš Potužník

 

     „Tobě to dnes nějak nechutná, co se děje ?“ probudil Maryla hlas jeho ženy Rud, když mu před očima zakmitala talířem s vejci a slaninou.

     Klimbavě k ní vzhlédl a zašklebil se.

     Její modré oči, které ho na ní tolik zaujaly jej nyní svízelně svazovaly – a nenáviděl je stejně jako Jí a svého přítele Bena z celého svého horoucího srdce.

     „Nemám hlad,“ řekl a vstal ze židle v kuchyni, aby si mohl sednout do obýváku a zapnout si televizi. Když dosedl do měkkého gauče, ze kterého už veškerá pera vyskákala a tak z něj zbyla jen foremná křečovitě zohýbaná kostra, sáhl pod polštář pro ovladač a stiskl tlačítko.

     Televize probleskla a spustila se.

     Maryl několikráte naslepo přepínal kanály, až se zastavil na jednom jediném.

     „Vítejte u našeho teleshoppingu !“ ozval se podmanivý až vlezlý hlas televizního moderátora, který po boku se silikonovou blondýnkou nabízel sadu nerezových nožů, které jsou schopny přeříznout i jinou sadu zcela běžných nerezových nožů.

     Za jiných okolností by se nad tím Maryl plácl do čela a program by okamžitě přepnul, ale dnes ne – dneska se budu dívat – ozvalo se jeho podvědomí – dneska jo.

**

     Bylo to asi před týdnem, co musel odjet na služební cestu k jezeru Okobogee v Iowě. V Sioux City byl sjezd realitních makléřů a on tam rozhodně nemohl chybět. Vrátil se, tak jak se to vypráví ve vtipech o den dřív. Namísto toho, aby doma nalezl rozradostnělou manželku, našel svou drahou polovičku v posteli s jeho nejlepším přítelem Benem. Viděl je sice jen škvírkou mezi nezavřenými dveřmi, ale od té doby oba jakoby ani neznal. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Jeho tělo usurpovaly dvě bytosti a rvaly jej na kusy. Jedna část Rud stále milovala, jiná ji nenáviděla a to samé bylo s Benem. Zažili toho spolu tolik, že jejich přátelství nebylo tak jednoduché skončit.

     Nejhorší na tom bylo to, že nesebral tolik odvahy, aby rozrazil dveře a vletěl do ložnice minimálně se svojí kulovnicí a nenapral to oběma milencům do hlav. Jenže on nesebral dokonce ani tolik odvahy, aby vletěl do ložnice Rud dal pořádnou facku, Bena nezmlátil a oba nakonec nevyhodil z baráku.

     Všeho ale do času, říkávala tetička Mood, boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

     Stále ho napadalo ho, že by možná bylo lepší, kdyby ho viděli i oni, a konečně by mohl skončit s touhle hrou na schovávanou. Určitě by mu teď bylo líp.

     Nevadí, že chrápeš s mojí starou, ne – sme kámoši, klidně přiď zas.

     Bludné myšlenky prosakovaly z jedné části mozku do druhé a stávaly se stále hloupějšími a jejich význam se ztrácel ve tmě, protože jakmile nějaká taková myšlenka vyvstala, okamžitě jí zapudil. Bylo to jako šlapat na nedopalek cigarety, která pořád a pořád hoří.

     To víš, že jo Bene – jen si přijď.  Rud už na tebe čeká – jen se svlékne.

     Vítala Bena jeho matná myšlenka ve dveřích na jejich verandě.

     Jen počkejte Rud a Bene, ještě vám čistě povleču.

     Pro Kristovy rány jak já je oba nenávidím.

     Stále více a více zjišťoval jak se chvěje a jak se mu třesou ruce, a že jeho i niterní hlas se chvěje jako by měl zimnici. Seděl občas pohledem ujel na špičky svých prstů, které vibrovaly v nezastavitelném bolestném rytmu. Mysl mu zalila tmavá šmouha.

     Neopatrná myšlenka ve skloubení s pohledem na televizní obrazovku se stala krkolomným spouštěcím mechanismem pekelného stroje, který šrotoval veškeré myšlenky na padrť a z toho prachu a popela vyvstala nová myšlenka.

     Strašlivá a krkolomná, zato však osvobozující.

     V jednu chvíli už si Maryl ani nevšiml, že na telefonu po své pravici vyťukává telefonní číslo běžící v pruhu pod sadou dlouhých nerezových nožů, které jsou schopný přeříznout i jinou sadu zcela běžných nerezových nožů…

**

     Je zajímavé, jak žena, kterou celý život milujete a muž, kterého jste celou dobu považovali za přítele na život a na smrt, vám dokáží zkazit to čemu jste říkali harmonické manželství.

     Maryl potěžkal velký řeznický nůž, který shlédl v reklamě. Dost vylekaně sledoval svůj vlastní obraz v lesklé čepeli a hleděl na její – ve světle slunce lehce opalizující - střenku. Nůž držel semknutý v obou dlaních jako idol – modlitební sošku nebo magický fetiš.

     Sledoval zvlášť každý otvor pro odlehčení čepele a přivíral oči zábleskům, které vrhala zahnutá místečka na dlouhé chladné oceli. Maryla by vážně za celou dobu manželství s Rud nenapadlo, že se jej kdy zachytí taková myšlenka. Rozvod mu připadal dost neadekvátní tomu co mu udělala. A Ben – toho by teď nejradši pořádně nakopal do zadku. Od ložnice přes jejich dlouhé schodiště až na verandu – bastarda.

     Rud, Rud, Rud – holka, a já tě tolik miloval, pomyslel si Maryl, a dnes – nejradši bych Tě neviděl a sebe jakbysmet. Chvilku ještě hleděl na lesklou čepel a po chvilce ji odložil do nočního stolku mezi několik párů ponožek.

     V myšlenkách už si ale nedokázal vybavit nic jiného než ten lesklý kus oceli.

     Jenže teď přišla na řadu jiná myšlenka. Maryl seděl na manželské posteli, a poněkud znechuceně hleděl na zmuchlané prostěradlo. Měl pocit, jakoby tu stále ještě cítil Bena. Viděl ho, jak se sklání nad Rud a hladí jí ve vlasech, líbá ji po šíji, přejíždí dlaní po jejích křivkách. Když jeho ruka vystřelila prudce do vzduchu, aby zasáhla Benovu imaginární tvář, vzduch se zavířil a ozvalo se táhlé sviiist. Maryl zůstal sedět s rukou nataženou ve výši očí – hleděl a zhluboka dýchal. Naběhlé žíly stále tepající v rytmu jeho srdce pomaličku mizely v kůži.

     Cítil se divně. Najednou jej zalila bezedná hluboká prázdnota. V hrudi jakoby se mu právě zastavilo srdce a vyplnila jej nicotná ozvěna. Opět se roztřásl. Jeho srdce bylo jako zvon, co právě odbíjí poslední hodinu do temného večera.

**

     Padla tma a venku v teple červencového večera se ozývali cvrčci. Přes plot se ještě několikrát štěkotem připomenul sousedův pes Wincenzo - takovej malej černobílej vořech, a co nadělá za randál, pomyslel si Maryl a převalil se na druhý bok. Rud zhluboka oddechovala a jeho to štvalo, ta mrcha místo aby měla výčitky, klidně si spí …

     Maryl ležel pod květovaným přehozem, který jim tu po své smrti zanechala jeho tchýně (mimochodem taky pěkná bestie) Audry – Rud byla zřejmě po matince – celou tu famílii mu byl čert dlužen. Maryl cedil skrze zuby smyšlenou páru jako sípající kotel.

     Pod přehozem bylo v tomhle období pekelné vedro – snad právě proto nemohl usnout a potil se, jak by řekl jeho strýček Lenny, jako vrata vod chlíva.

     Potil se, až ho pot pálil v koutcích očí, ale ležel bez hnutí a se stále více zatínajícími se pěstmi. Nehty už mu v dlaních vybělely nehluboké, ale stále více pálící, půlměsíčky.

     Ten nůž, chladná ocel – rudá krev, bodnu hbitě, pak jen řev…

     Marylova mysl rotovala jako ozubené kolo v mechanickém stroji – naprosto bezchybně ale ne bezcílně. Cíl si vytyčil. Měl jej plné oči, uši i nos. Paže se nekontrolovatelně rozkmitávaly v jedné nekonečné křeči, bezděčně zatínaly prsty v pěst a pěsti loupaly v kloubech.

     Ale kdy to udělám. Kdy zavraždím vlastní manželku – a pak Bena ? Ta myšlenka, už jen to pomyšlení, že na něco takového myslí v něm navozovala ohromně krásný a neznámý pocit.

     Pocit, kterého se nemohl – a zároveň se ho vůbec nechtěl – zbavit. A vlastně ani nepřemýšlel o tom, že by se ho chtěl zbavit.

     Udělám to v pátek. Večer se sousedi chodí bavit, nikdo tu nebude okounět. Prostě jí bodnu a zakopu v jejích záhonech u paty domu, přímo pod ten velkej dub u plotu.

     Venku znovu zaštěkal Wincenzo – Maryl chvilku jakoby okřikl myšlenky v hlavě aby byly zticha – venku se rozhostilo mrtvé ticho. Jen cvrčci si notovaly poslední tóny do noci.

     Doufám, že se nám sem ta malá flekatá vobluda zase hodlá podhrabat…

     Najednou ho ovládla naprosto bláznivá myšlenka. Ten zatracenej vořech čte mý myšlenky.

     Ticho se stávalo nekonečným a Marylovy z toho všeho ticha začalo šumět v uších.

     Noc se věrně pohupovala v přítmí a měsíc jen zlehka půlil ložnici stíny na dvě poloviny. Zvrácené pomyšlení na to, jak půlí manželku nožem podobně jako jí teď půlila stínohra okenního rámu jej skoro rozesmála. Chorá mysl začala nebetyčně kalkulovat.

     Hořká pachuť msty jej začala dráždit ke kašli.

     Uděláš to přesně takhle, oslovil jej niterný šepot. Přesně takhle. Počkáš si, až bude v pátek v podvečer kropit záhon – přikradeš se k ní zezadu a bodneš jí nůž přesně zezadu do plic. Ať se ta mrcha třeba zalkne svojí krví.

     Vážně to chceš udělat ? Není to přílišný trest za smilství ? Opakovaně mu tyhle niterné myšlenky přelétaly před očima jako před okny velkého činžovního domu.

     Táhněte k čertu ! okřikl je a znovu přiměl svou mysl utichnout.

     A co Ben .. ? otázal se svého nitra. Chvíli se myšlenky jen pohupovaly na sklonku snění, ale několik se jich překmitlo, aby tak vydaly své znění.

     Ano, jistě. Pozvu ho třeba jen tak na drink. Vejde přes verandu do domu, tady ho něčím praštím a nakonec ho vykuchám jako prase na jatkách. Stejně si nic jinýho ani nezaslouží.

     Niterné okřiknutí utichlo už ve svém počátku – nahlodaná mysl už se napravit nedá.

     Pak Maryl zavřel oči. Zavřel je a pevně stiskl, takže se mu před nimi dělaly bělavé mžitky, které hltily veškeré jeho černé myšlenky a topily je jako stoka veškeré svinstvo světa.

     Za několik minut se z ložnice ozývalo pouze dvojité, téměř rytmické oddechování.

**

     Pátek začal normálně. Stejně jako každý jiný pátek v roce. Oba manželé se probudily v jedné posteli. Oba přikrytí květovaným přehozem - od tchýně Audry, tý starý megery – oba unavení a vyčerpaní z předešlého týdne. Ale Maryl byl ve skrytu duše natěšen a připraven na zcela něco jiného, než jen na hloupý den, který je každý týden po pátku (což je mimochodem, zase jen nepotřebnej den po čtvrtku – alespoň podle strýčka Lennyho).

     V mysli mu vyvstal pohled na odlehčenou čepel, která dokáže přetnout čepel jiného nože.

     „Půjdeš dnes na zahradu miláčku ?“ zeptal se Maryl a přitom se protáhl, jakoby nic.

     Trochu okatý, okřikl se, z tohohle zlatej Oscar za hlavní mužskou roli ve filmu „Život stojí za starou bačkoru“ asi  nebude.

     „Pročpak, chtěl bys mi pomoct ?“ řekla Rud – ležela stále na zádech a jednou rukou teď hladila Maryla po pravé lopatce – trochu se ošil, div mu nenaskočila husí kůže.

     Jen klid – hlavně nevzbudit podezření.

     „Jen jsem si říkal, že bychom spolu měli trávit trochu více času ne ?“

     „No, proč ne. K večeru zase ta svá děťátka pokropím, můžeš mi pomoct vytrhat plevel.“

     No jo, celej žhavej pudu kopat záhony – kudlu do zad a tebe do penálu, kurvo !

     „Ale jistě miláčku – cokoli si řekneš.“ přikývl s úsměvem Maryl.

     Všechno jde zatím skvěle.

     „Miláčku, nechceš mi udělat snídani do postýlky ?“ zajíkla se v počátku zazívání Rud.

     „Ale to víš, že ano miláčku,“ stejně je to tvoje poslední – odtušil a skoro se začal smát.

     Když o něco později sešel z patra do kuchyně, začal v lednici lovit vejce a slaninu.

     Možná ještě trochu kávy bych mohl udělat své milované Rud, sarkasticky se zasmál a zapotácel u lednice. Letmým průletem kuchyní si povšiml sady nerezových nožů, které objednal v teleshoppingu. Rud z nich měla radost – Maryl jí je koupil jako takový obyčejný dáreček. Měla z nich tenkrát velkou radost – však to brzy  přejde. Jeden otvor pro nůž byl však prázdný. Rud se ani neptala, ani si nevšimla, že chybí jeden jako palec široký dlouhý vykosťovák. Stříbřitá střenka, dlouhá čepel a černá rukojeť. Hrozivě lehký, a tak nějak krásný.

     Netrvalo ani patnáct minut a míchaná vejce i slanina stála na tácu na kruhovém stolku v kuchyni. Maryl zrovna lil vroucí vodu do hrnečku s kávou a čichal k voňavému výtvoru.

     Ještě než se i s tácem vykolébal z kuchyně, několikráte se zhluboka nadechl a setřásl ten okopírovaný kyselý obličej, kterého se za ten týden nemohl zaboha zbavit.

     Divil se jak se stále dokáže tak ovládat. Obličej mu sice už krajně přivykl k té zašklebené nenávistné masce, kterou už pár dní nosí, ale stále byl ještě schopen ji strhnout a tvářit se jako normální – soudně usuzující – člověk (alespoň podle jeho choré mysli).

     Když Maryl nesl tác s míchanými vejci a kávou do druhého patra, tak už dům nádherně voněl po letním ránu a nikdo v okolí nevěděl, ba ani netušil, co se stane večer.

     Maryl se povýšeně zašklebil.

     Kráčel do schodů, těžkými kroky a vířil tak bubny přicházejícím událostem. Tíha kroků přesně ukazovala na tíhu jeho svědomí. Necítil se vinen za své myšlenky a stále se dušoval, že se tak cítit nebude ani potom.

     Vystoupil až na vrch schodiště, kde líně zavrzala ztrouchnivělá prkna.

     „Už se to nese,“ ty zatracená mrcho „Míchaná vejce se slaninou, tak jak to máš ráda.“

     Příbory se stříbřitě leskly na matném podnosu. Zvonivě řinčely a Marylovi zněly jako dětské chóry. Jako smích nebo dětský pláč – jako by lkaly za život, který ještě nebyl skončen.

     Na schodiště doléhaly ostré hranoly světla, které pralo do oken slunce, až  se na zemi jemně tetelily šedavě stinní fantómové.

     Maryl chvíli jen stál. Stál a díval se do oken. Svit jej hřál ve tváři a jemu to alespoň na chvíli vymazalo veškerý ten hnus z paměti.

     Tak Rud, tohle si pořádně vychutnej, v pekle už tolik příležitostí mít nebudeš !

**

     Soumrak padl až kolem půl osmé. Dům zalila červánková červeň. Rozlila se skrze všechna okna na západní straně a vplížila se do předsíně, do haly i obývacího pokoje.

     Maryl seděl v kostrbatém gauči jen ve starých obnošených riflích a černém tričku. Bedlivě se tak připravoval na něco co se mělo stát už během příštích několika minut.

     Tak broučku, teď se připrav – tvé finále se blíží.

     Jeho mysl okamžitě zabloudila pod jeden z velkých polštářů v rohu gauče. Velká čepel byla zastrčená mezi opěradla a zakryta vyšívaným polštářkem s obrázkem holčičky s medvídkem. Pousmál se – holčička s méďou, krásná ukázka bezhlavé nevinnosti, ukrývající smrtonosnou hračičku, která z Marylovy mysli vysekne bolavý trn.

     Dýchal zhluboka a cítil se nad věcí – ale stále prázdnější.

     „Miláčku, jdu zalévat záhonky. Přijdeš zamnou ?“ zazněl hlas Rud z haly.

     Maryl se k ní netečně otočil. V hale stál temný stín podbarvený karmínovou aurou. Hlas jeho manželky zněl neskonale líbezně – na někoho kdo má za chvíli chcípnout, pousmál se.

     „Ale jistě miláčku (jak nepříjemně to brní na jazyku), za chviličku přijdu.“

     Měl hrozivou tendenci říci, že přijdeš až si pořádně naleští tu několika palcovou kudlu, kterou jí celou zabodne někam do plic.

     Maryl ještě nikdy nikoho nezabil, dokonce ani zvíře – připadá mu, že zabít zvíře, je daleko větší zločin než zabít člověka. Snad je to tím, že zvířata nemají svědomí, a tak se nemohou zodpovídat za činy, které spáchají. Ne tak jako lidi – verbež zatracená.

     Tahle vražda bude jeho velká premiéra. A pana Kudly vlastně taky.

     „Dobře, ale nenechej mě dlouho čekat. Mé kytičky nemají plevel příliš v lásce.“ Rud se usmála, otočila se na patě a vyklouzla zadními dvířky. Rudý hábit z červánků jí pohltil a vtáhl do zahrady. Maryl zůstal tiše sedět. Nepřítomně zjistil, že rukou letmo hladí polštář, pod kterým ukrýval stříbřitou čepel – pana Kudlu.

     „Já tě taky láskou zrovna nežeru a nezblázním se z toho !“ řekl dušeně a sáhl pod polštář. Netrvalo dlouho a prsty objímal hladkou rukojeť. Dlouhým tahem vytáhl dýku zpod polštáře a postavil se. Ve svitu červánkového slunce stál proti oknům a díval se dýku. Hrály na ní rudé odrazy a už teď jakoby byla poznamenaná krví.

     Ne, ne – tvá chvíle teprve přijde.

**

     Maryl vyšel ven z domu. Několikráte po očku nakoukl k sousedům přes plot, aby se ujistil, že doma vážně nikdo není. U Burkových byl doma jen Wincenzo. Ležel na dvorku pod schody a vyhříval se na zapadajícím sluníčku. Jeho hrudníček se pomaličku zdvihal a klesal, přičemž neustále kopal jednou nohou do vzduchu, takže to vypadalo, jakoby se mu něco zdálo. Maryl se pousmál a uschoval dýku za zády.

    Vypadalo to jako ve špatné komedii, když se kradl za roh domu s lesklou dýkou, ukrývajíce jí za zády. Něco jako když nesete dívce na rande třímetrovou květinu a snažíte se jí schovat pod sako. Našlapoval pomalu a tiše. Ačkoli teď už to bylo úplně jedno. Stejně jí zkrátka bodne mezi lopatky, zakroutí střenkou a sbohem – ty zkurvená mrcho.

     Ale i tak našlapoval jako komická postavička, krůček po krůčku mezi spadanými větývkami a listy, aby ani jediný nezašustil a aby náhodou Rud nevyrušil od svého obdělávání zahrádky. Stejně jí měla radši než mě – no a Bena měla asi radši něž mě a zahrádku, zasupěl.

     Rud klečela v záhoně. Na rukou zelené gumové rukavice, hlínou ušmudlané kalhoty s laclem a na hlavě vlasy smotané v ohonu pod tmavým šátkem.

**

     První rande skončilo polibky a Maryla zalilo překrásné vnitřní teplo. Takhle nějak si představoval lásku. Objímal dlouhovlasou Rud kolem pasu a hleděl jí do blankytných očí, které jej tolik fascinovaly. Tmavý prsten kolem duhovky se blýskal ve světlech neonů a ty oči říkaly jak moc jej milují. A Marylovy oči říkaly to samé Rud. A oba si perfektně rozuměli a své myšlenky vysílali očima tomu druhému. Občas jí něco lehce pošeptal do ucha a pohladil jí ve vlasech. Celý život se mu nevyvedl zrovna tak jak by si to přál a tak jej teď za srdce chytla ruka vedená tím nejkrásnějším citem.

     OK – střih, klapka, konec – AKCE !

     Další pokračování filmu „Život“ s podtitulkem „Pěkná svině !“ na sebe nedal čekat až tak dlouho. Tři roky života se teď změnily v hromadu smrdícího prachu. Kéž ho vítr rozfouká.

     Co si dát dokumentární filmeček: „Jak si zkurvit život snadno a rychle, aneb jak přijít o všechno během jednoho jediného dne ?“

     To stačí mít přítele a manželku. Musíte odjet z města a vrátit se o den dříve. Stačí přijít domu a jako každej den otevřít dveře, vejít do haly a pak chvilku tiše poslouchat u paty schodiště. Když zaslechnete milostné vzdechy, pak jen vejděte do patra a hleďte přivřenými dveřmi dovnitř. Tak a je to. Život je v hajzlu a ani to moc nestálo. Člověk se třese jako v zimnici a zaťaté pěsti se bělí nabíhajícími klouby…Pak je teprve život v háji.

**

     Maryl ještě chvíli hleděl na Rud – tiše a poněkud zamyšleně. Potom přeletěl očima po zahradě – všiml si rýče opřeného o plot za dubem, kam si ho už předešlého večera připravil. Rud byla stále krásná. Možná, že jí těch několik let soužití přece jen poněkud pozměnilo, ale Marylovi stále připadalo jako nádherná a vzrušující žena. Ale tohle bylo neodpustitelné.

     Krásní andělé vždy strůjcem jsou pohany a hříchu.

     I přes poslední záchvěvy svědomí i přes křik vnitřního hlasu, nedala se jeho ruka zastavit.

     Červeným podvečerem se mihla lesklá čepel a na laclových kalhotách vybarvila rudou kaňku. Rud ostře zalapala po dechu, než však stačila vykřiknout, tmavá ruka jí zacpala ústa.

     „Tímhle jsme spolu skončili miláčku,“ řekl Maryl a škodolibě se usmál. V zápětí nakročil pravou nohou a podrazil Rudiny nohy ostrým kopancem do zadní strany kolen. Maryl držel Rud v pevném sevření, ale ne proto, aby se mu nevysmekla a nezačala křičet o pomoc, ale protože už byla bezvládná jako hadrová panenka. Rudé skvrny na jejích zádech se rozpíjely na Marylově hrudi a tvořily na ní výraz úpěnlivé lebky.

     „Proč si to k sakru udělala ? Proč si se vyspala s mým kámošem ?! Proč vůbec ?!“

     Rud neodpovídala. Ani nemohla. Marylova čepel byla v jejích plicích zaražená až po rukojeť. Přestala dýchat jen několik málo okamžiků potom, co jí čepel proťala tělo skrze bránici. Kdyby si to mohla uvědomit, cítila by jak v ní veškerá krev bublá a jak z ní vyvěrá jako z čerstvě naraženého sudu ven.

**

     Rud zakopal ještě toho večera pod dubem u plotu mezi svou a Burkovic zahradou. Tam byla téměř celoročně rozrytá hlína a žádným z Rudiných květin, ba ani plevelu se tu nedařilo.

     Když bývalo vážně hezky a celá zahrada kvetla, tohle jediné místo bylo plné hlíny bez jediného náznaku zeleně.

     Když byl hotov se zakrýváním Rudiných ostatků, začínalo se téměř rozednívat.

     Stál opřený o rýč a hleděl na rozrytou zem před sebou. Občas si rukou zajel do krátkých potem slepených vlasů a otřel si krůpěje z nosu a čela. Stál a zhluboka rozdýchával události noci. Stál opřený a chvílemi téměř nic nepociťoval. Tmavá šmouha v mysli se rozplývala. Pryč však nebyla – ještě nebylo dokonáno všechno.

     Tak jedna pod zemí – další k tomu nemá daleko.

     Tak Bene, dneska tě ještě nechám vydechnout. Pořádně se prospím, a zítra ti zavolám, smýšlel Maryl tiše v mysli. Vlastně si chvílemi ani nebyl jistý, jestli přemýšlí, šeptá nebo jestli mluví nahlas. Z ničehož nic se rozesmál – ne nahlas, spíše dušeně. Stres mu tuto situaci vyryl do mozku svým kostrbatým drápem.

**

     Maryl vešel do domu a zanechával za sebou půlměsíčky bláta, které mu opadávalo z pat jeho bot. Šel klidně s rukama svěšenýma podél těla, nůž klimbající z jedné strany na druhou jako kyvadlo – rudý až po rukojeť. Ani ho ještě neotřel – s tím zakopáváním nějak nebyl čas – pomyslel si. Udělá tu trošku nepořádek – pár kapek krve, trocha bláta. No to nevadí. Až se prospí, uklidí to.

     Dům byl poněkud tichý. Najednou všechno ztichlo. Dokonce i myšlenky – Marylovi se občas zdálo, že nadělají hrozivý randál – utichly a jen se jemně proťukávaly nocí.

     Halou proplul jako temný mrak – nejprve on a potom mysl. Šel jako loutka. Naprosto bez emocí, trochu otráveně s těžkým, avšak prázdným nitrem. Kdosi – třeba pán jménem Osud – jej vedl ke schodům a do patra – do své postele. Třeba jen aby se prospal, třeba aby mohl konečně přemýšlet. A možná taky, abych usnul a nikdy se nevzbudil – podotkla kolem letící myšlenka. Maryl se ušklíbl.

     Do schodů kráčel těžce, jako raněné zvíře, které nemůže došlápnout na poraněné běhy. Jednou rukou se držel dřeveného zábradlí a sunul se vzhůru. Šel instinktivně s hlavou svěšenou na hrudi a se stále těžším srdcem. Dušoval se, že jeho svědomí trápit nebude, opak však byl pravdou. Ne, ne, ne … blbost – nic takovýho, žádný svědomí. Jen blbej pocit z toho, že sem zrovna někoho zapích – znovu se usmál. Tedy spíše jeho tvář – jemu za tou smějící se maskou zrovna do smíchu nebylo.

     Jak kráčel a znovu se mu do hlavy vtíraly myšlenky, vídal stále a stále jako na zaseklém videovém pásku, opakujících se několik posledních okamžiků, ve kterém měli hlavní roli jeho ex-manželka Rud – též známá jako děvka a coura z filmů „Jak podvést manžela“ a „Zkazím ti život za každou cenu !“ a pan Kudla známý z televizních reklam.

     Cítil jak se mu žaludek převrací.

     Další repríza vraždy vlastní manželky se mihla myslí.

     Letící čepel, hrot do masa, krev – sykot odvzdušněných plic.

     Padající nůž zařinčel nad schodištěm.

     Maryl místo aby šel přímo do ložnice vpadl do dveří napravo od ní. Dveře od koupelny skoro vytrhl z pantů, když do nich narazil vahou celého svého těla. Okamžitě padl na kolena před porcelánovou mísou a rukama jí objal. Chvíli celou situaci jen rozdýchával, ale potom -

     Letící čepel, sípající Rud, krev všude kolem, na noži, na těle …

     Maryl celý den příliš nejedl. Byl už od rána nervózní z toho, co přijde večer a tak objímajíc záchodovou mísu, chrchlal a plival ze sebe pouze kyselé žaludeční šťávy. Cítil jak se mu žaludek zvedá až někam k bránici a mačká se o žebra. Veškeré šťávy jakoby tahal až z paty. Už nemohl, byl vysílený a jeho žaludek se ho rozhodl vyždímat ho do sucha.

     V posledních stazích se mu do očí nahrnuly slzy.

     Čepel, krev – Rud s pramínkem zasychající krve v koutku úst, křečovitě rozevřené vypouklé oči přistižené v překvapeném výrazu.

     Maryl od mísy vstával dost nepřesvědčivě. V neustálém náklonu očekával další vlnu, která se však již nedostavila. Držel se za břicho a otíral si oči zalité slzami. Kulhavě se dopotácel k umyvadlu a opláchl si tvář a vlasy ledovou vodou z kohoutku.

     Musím si lehnout, říkal si neustále. Zkrátka zavřít oči a usnout. Klopýtavě došel k posteli a padl na ní. Chvíli jen ležel tváří v polštářích a zhluboka dýchal. V krku jej stále ještě škrábalo a žaludek se konečně začínal uklidňovat. Pak se otočil, složil si ruce přes prsa jakoby byl faraónem. Zavřel oči a zhluboka vydechl.

**

     Ženy, které vám říkají, že jste jejich jediní, že vás milují a nedají na vás dopustit často lžou, přemýšlel Maryl kdesi v malém pokojíčku ve své mysli. Seděl v pokojíku s černými tapetami, dřepěl u stolečku s maličkou tužtičkou a psal svou knihu. Knihu, za kterou by dal cokoli, než si vzal Rud. O knize „Ženy, aneb tohle říká – tohle myslí“ přemýšlel téměř neustále. Vždy ho zajímalo, na co ta která žena myslí a o čem přemýšlí. Možná, že kdyby v té své knize zalistoval před několika lety, no možná by to stačilo před několika týdny, určitě by se teď nenacházel v téhle situaci. Jen ta Rud by tu nebyla. Sice by neležela nosem vzhůru a nečichala by ke svým kvítkům zezdola, ale určitě by jí vyhnal k její matce.

     Tak tohle jsou ženy. Napsal a za posledním slovem krouživě vymaloval malou tečku.

     Maryl se opřel do imaginární židle a stiskl vypínač malé lampičky. Tmavou myslí se zableskl poslední záblesk světla a veškeré to hluboké vědomí se změnilo v nevědomí.

     Maryl aniž by si to nějak uvědomoval upadal do spánku.

**

     Den se přehoupl do své druhé poloviny a Maryl stále ještě spal. Pochrupoval si jakoby se nic nestalo, a popravdě pro něj se vlastně vůbec nic nestalo. Manželka mu s někým utekla a on přece vůbec neví kam – aspoň kvůli poldům. Žádná omluva, žádný pláč, žádný žal – a bohužel ani žádné zadostiučinění. Slunce za okny zářilo do malebného dne a krátilo tmavé krabatící se stíny. Obloha byla bez mraku a nic – vůbec nic – nenasvědčovalo tomu, co se událo v noci. Žádná krev, žádné tělo. Jen udusaný kousek hlíny, který vypadá zcela nevině a stejně podivně prázdně jako každý jiný den v celém roce.

     Ale přece je něco jinak.

     Člověk by si toho z dálky nevšiml, ale zblízka bylo v hlíně vidět malé zelené hlavičky pučících kvítků a rostlinek. Jeden život zmizel ze světa a další si k němu právě razil cestu.

**

     Marylova mysl se probudila jen o chvilku dřív než tělo. Chviličku se zamyslel nad tím, jak jej bolí ta část těla, kterou vletěl do koupelny, když zvracel. Měl namožené zápěstí a levé rameno bylo trošku oteklé, ale to nebylo to hlavní. Jeho myšlenky pobíhaly po místnosti a ani jedna nezavadilo o vzpomínku na Rud a její nehezký konec. Cítil se a říkal si: Člověče Maryle, ty seš machr – už na to ani nemyslíš. Ale uvnitř, hodně hluboko (podle Maryla snad někde u žaludku nebo mezi plícemi) se ozvalo jiné, chraplavé nařčení.

     Tomu věříš, jo ?! Vždyť si jí zapíchnul vlastníma rukama! Vrahu!

     „Jdi do hajzlu…“ odsekl hlasu. Otevřel oči, posadil se a seskočil z postele.

     Došel k oknu, aby se podíval zda jsou Burke s manželkou už doma.

     Byli – oba. Seděli na zahradě a popíjeli čaj. Starší pár v těch nejlepších letech seděl u bílého zahradního stolku a hlasitě se vybavoval. Mezi nimi s míčkem pobíhal Wincenzo a radostně štěkal. Malebná ulice zvala ven a Maryl jakoby zcela přišel o veškeré starosti…

     Bohužel to bylo jen Marylovo vyčpělé přání…

     „Možná bych měl zajít k Burkovým a naoko se zeptat jestli neviděli Rud.“ pomyslel si nahlas novopečený vrah a aspirant na nového vyvrhele společnosti a masového vraha Maryl Haywood. Bude se dobře vyjímat na fotografii na letáku FBI s nápisem hledá se živý nebo mrtvý. Už se viděl s pouty na rukou a nohou – přichází k elektrickému křeslu.

     Musim se hlavně převlíknout, zahleděl se na tričko s rudou kaňkou na hrudi.

     OK – střih, klapka, konec – AKCE !

     Vyšel nad schodiště a neopatrně kopl do zakrváceného nože, který tu upustil. Nůž zařinčel, několikráte se otočil po schodech a zastavil se až u paty schodiště.

     A sakra – okřikl se. Zakrvácené ostří po dobu jeho spánku získalo tmavě hnědý nádech zasychající krve a čepel vypadala jakoby byla zrezivělá.

     Hlavně v klidu kámo, hlavně v klidu.

     Maryl sešel po schodech dolů a pozdvihl nůž. Chvíli – opět zcela okouzleně – prohlížel střenku a pak –

     Miláčku – ozvala se Rud. V čepeli se zaleskl její pokroucený odraz.

     Maryl zničehožnic jakoby jej kopl elektrický proud nůž odhodil.

     Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Stál sám uprostřed haly s vyděšeným výrazem a počínajícím pramínkem bílých vlasů na skráních.

     „Do hajzlu !“ zakřičel – „Chcípni v pekle ty svině !“

     Pořád jsem v pohodě – koncentruju se – budu OK, fakt jo… dušoval se a zhluboka se nadechoval jakoby doufal, že to tak vskutku bude. Maličká postavička ukrytá v pokojíku s malým stolečkem a lampičkou se právě rozchechtala: Seš v pytli kámo.

     Znovu zhluboka vydechl, došel ke dveřím a skrze příjezdovou cestu došel ke vchodu k domu Burkových. Zelená zahrada jej fascinovala a znovu mu v mysli vykreslovala smutnou skutečnost předešlé noci.

     Rýč, hlína, krev a mrtvola – skvělá kombinace pro šílence začátečníka.

     Starý Burke si Maryla všiml už když přicházel k příjezdové cestě lemované modrými šeříky. Nechutná nasládlá vůně Marylovu žaludku zrovna příliš neprospívala.

     „Copak se děje Maryle ?“ začal Burke jako první.

     „Nemáte chuť na bylinkový čaj ?“ optala se ihned zdvořile Annie Burkeová.

     Maryl jen zavrtěl hlavou při pomyšlení, že by čaj okamžitě vyzvracel potom, co by vyšplhal až ke koupelně.

     „Pane Burke, neviděl jste mojí Rud ? Včera večer jsme si šli lehnout a dneska ráno zmizela bez toho, že by dala vědět kam.“ řekl Maryl a vypadal při tom vážně na zhroucení.

     Tak tohle by filmová kritika jistojistě ohodnotila více než kladně – ano, Maryl Haywood se vrací do hry o filmového Oscara – Hollywoode třes se ! Kam se hrabe Ben Affleck nebo Alec Baldwin. Pche, odfrkla si jeho mysl.

     Burke se otočil ke své manželce, která jen zavrtěla hlavou. Sám Burke vypadal dost překvapeně, protože jak znal Haywoodovi, byli dobrý pár a jeho by ani nenapadlo, že by mu Rud někam utekla. Došel až k Marylovi, zadíval se mu do očí a usrkl nelibě vonícího čaje.

     „Ne chlapče neviděli jsme jí. Nejela třeba na nákup nebo tak ?“

     Wincenzo jakoby chápal vážnost celé situace posadil se vedle nohy své majitelky a se zdviženou hlavičkou a upřenýma hnědýma očima hleděl do těch Marylových.

     Kdyby byly výčitky neonovými blikátky, zářil by Maryl jako Las Vegasské kasíno.

     Wincenzo ve vzduchu načuchával zřejmě letmý závan Rudiny krve na Marylově těle. Vesele si poskočil, došel k Marylově noze a opřel se o něj.

     A sakra, pomyslel si, když začal Wincenzo štěkat.

     „Copak Winci, co se ti nelíbí ?“ řekla jemně bez jakéhokoli podezření paní Burkeová. Maryl stál nad štěkající obludou a díval se jí do očí. Flekaté psí tělo nezbedně poskakovalo opřeno o jeho koleno a hrdelně štěkalo. Hnědé přímé oči jej propichovaly a dávaly mu najevo, že ví něco, co neví nikdo jiný krom jich dvou.

     Zatracenej čokl – nahoď úsměv, otoč se na patě a zmiz odsud, sakra !

     „No nic, půjdu čekat na Rud – snad se brzy objeví.“

     Starý Burke chápavě přikývl. Wincenzo však štěkat nepřestával – dokonce ani když jej starý pán okřikl. „No jak myslíte. Určitě je v pořádku, nebojte se.“

     „Ano, asi máte pravdu. Děkuji a naschle..“ Maryl se otočil k odchodu. Wincenzo ho chvíli se štěkotem následoval a pak se dvakrát otočil na místě a rozeběhl se zpět za panem Burkem, který sledoval vzdalujícího se Maryla s poněkud zamračenou maskou ve tváři.

     „Mimochodem – máte krásný záhon mučenek, kde jste je sehnali Maryle ?“ zavolala za ním ještě paní Burkeová. Maryl se překvapeně otočil – náhle mu vyschlo v krku.

     Záhon mučenek ? Jaký mučenky sakra ?!

     „No – eh.. děkuji. Nevím, to Rud je někde sehnala – ani jsem si nevšiml, že už je zasadila.“ řekl a sám až uvěřil tomu co říkal. Neviděl, že by Rud sázela nějaké nové květiny, ačkoli – je možné, že je zasadila jen chvíli před tím než ji probodl – ale že by vykvetly tak rychle ?

     „A můžete se jí zeptat, kde je sehnala, až se vrátí ?“

     Maryl hloubavě přikývl a vratce se otočil, aby odkráčel k domu. Žaludek se mu znovu zhoupl a zatočila se mu hlava nad tím vším, co se zrovna událo.

     Jaký mučenky sakra !

     A opravdu. Za plotem, pod urostlým dubem a jeho majestátným stínem, tam kam zakopal ostatky své mrtvé manželky, byl honosný květinový záhon sněhově bílých květinek. Tam, kde byla celou dobu jen udusaná neplodná hlína teď byly desítky a stovky maličkatých kvítečků, které se jemně pohupovaly ve větru. A když k nim Maryl přišel blíže, poklekl před nimi, jakoby chtěl lkát nad hrobem, jenž kryly, pohladil některé kvítky a zdálo se mu, že na každém, na který sáhne se objeví kapička rosy – jakoby květy plakaly nad jeho činem, a že jakmile se tam vytvoří kapička rosy, kvítek zrudne jako by jej polila krev…

     Rudina krev.

     Maryl s rukama v záhoně zatínal pěsti a trhal jimi v děsivé agonii a v šoku jemně skučel a hučel. Ty květy mu byl čert dlužen ! Plačící mučenky jakoby mu dávaly bolavě najevo jaký hrozivý čin spáchal. Trhal květiny i s kořeny a plácal jimi na zem vedle se – za chvíli už ze záhonku zbyl zase jen udusaný, ohavný a smutný kus zahrady, na kterém se nevede ani květinám ani plevelu.

**

    Plamen v krbu v obývacím pokoji sežehl veškerou zeleň a bělobu a červeň z květin, takže z nich zůstala jen neforemná hromádka sípajícího popela. Chvíli co chvíli měl pocit, že na něj květiny volají Rudino jméno, a že vískají jako malé děti orodující za její život. Odvracel tvář od usínajícího plamene a rukama si jemně kryl uši – spíše symbolicky než aby vážně neslyšel volání dětských hlásků, kterýma byly oblaženy bělorudé květy.

     Asi jsem magor, musel jsem se úplně zbláznit, křičel na sebe v duchu a bouchal přitom pěstí do boku cihlového krbu.

     No aby ne člověče, právě jsi pohřbil manželku a udělal sis své první alibi, šikulka…

     A pýcha mu vystoupala do hlavy a konejšila ho.

     Ale co ty květy, co jsou sakra zač ! Kde se vzaly v neplodné zahradě ?!

     Pak seděl Maryl skoro půl dne před televizí a slepě se díval do zrnící obrazovky a strašlivě si přál, aby se něco stalo. Uvnitř jej sžírala nekonečná deprese. Třásl se a postavička v malém tmavém pokojíku uvnitř jeho nitra plakala a její nářek se nesl tlumenou ozvěnou mysli až k jeho uším a očím.

     Po lících mu skanuly slzy.

     Potom se otočil – přehlédl halu a nahlédl k jídelně. V otevřených dveřích ležel nástroj zkázy a modla zkroušené mysli v jednom – pan Kudla - dlouhý nerezový nůž, který je schopen přeříznout zcela jiný nerezový nůž.

     Pohlédl na tmavou krvavou šmouhu, která se od něj táhla až k patě schodiště.

     Asi bych měl uklidit, jen doufám, že mistr Proper pomůže … plešoun jedna ušatá.

     Usmál se a otřel si slzy z koutků očí.

**

     Prej, kupte si náš přípravek, stačí setřít a je to ! křičel Maryl po celém domě.

     Kecy, kecy, kecy – šůruju to už hodinu a ta krev ne a ne dolů. A to už nekřičel to si mumlal pro sebe. A naštvaně přitom máchal hadrem z kýblu a zpátky do něj a hudroval a nepřestával. Když skončil s uklízením dal se do očišťování nože.

     Pan Kudla byl ulepený od Rudiny krve a vůbec mu to neslušelo. Maryl se přistihl při tom jak hledá Rudin zubní kartáček, který by byl na očištění její vlastní krve asi nejlepší. Několikráte jej potáhl zubní pastou a jemnými krouživými pohyby stíral nechutnou špínu z čepele. A vůbec se nepřistihoval při tom, že si pobrukuje nějakou starou vypalovačku, a že je do čištění nože zažraný a snaží se vycídit i ten nejmenší záhyb a detail.

     A když s tím skončil vylil všechnu tu špinavou vodu do záchodu, kýbl pohodil za něj a hadr pod vanu. Nůž nechal ležet na polštáři v obývacím pokoji jako bizarní lesknoucí se hračku. Potom sešel dolů, došel ke (nyní už pouze své) knihovně a vytáhl zpoza jednoho svazku láhev whisky. Měl jí tu schovanou jako železnou zásobu a Rud neměla ráda, když před ní pil – no a popravdě neměla ráda když pil kdykoli a kdekoli.

     Dvě láhve ginu na konci haly tu byly už nějaký ten rok. Čekaly na nějakou důležitou návštěvu a Maryl neměl ani pomyšlení na to vypít je. Navíc je Rud poměrně slušně hlídala. Ale stejně to nebyla Marylova parketa, takže ta ukrytá whisky byla trefa do černého.

     A tak si jí schovával za knihami Molekulární kinetika a fyzika od inženýra Roberta Meelmana a Psychologie fyzikálních jevů od Richarda Elkmana. Ani jednu z těch knih Maryl nečetl a nikdy se k tomu ani neměl a navíc věděl, že věci jako fyzika a psychologie jsou mimo Rud a tak byly právě tyhle knihy pro úkryt jeho whisky jako dělané.

     Díky Ricku, díky Bobe – zasmál se a připil oběma autorům na zdraví.

     A tak to udělal ještě párkrát a nakonec pocítil, jak se mu teplo z útrob vstřebává až ke konečkům prstů u nohou a uznal, že bude moudré, když se natáhne na gauč. A tak to udělal.

     Venku už byla tma a whisky čas neustále urychlovala – a Maryl byl víc a víc unavený.

     Láhev poloprázdné whisky si položil na stůl, a hlavu na opěradlo vedle polštáře s dívenkou a medvídkem, kterou teď půlila střenka nože.

     Maryl se díval do lesknoucího povrchu a zrcadlil se v něm a pak začal přemýšlet.

     Začal přemýšlet ne o tom, co bylo včera s Rud, ale o tom, co bude zítra s Benem.

     To bude jinej kalibr kámo, řekl si. Ten se nedá jen tak ukecat, to bude chtít nějakej nápad.

     Zdvihl láhev a dlouhým lokem usrkl. Ostrá whisky jej škrábala v krku a její doznění mu zvedlo žaludek – najednou ucítil jak mu pumpuje srdce.

     Otřásl se ale nechuť žaludku ustál.    

     Nějak ho sem pozvu, třeba mu řeknu, že mi Rud utekla. Sehraju mu scénu do telefonu, a on jako dobrej kámoš mi přijede na pomoc – a pak.

     Sek, bod, krev – břicho, střeva, kůže, hnus…

     Prolínání myšlenek se najednou Marylovi zdálo rychlejší než jeho vlastní uvážení.

     Mysl – a nebo ten malej parchantík ukrytej v jeho hlavě – mu říkala, že Ben jej zradil daleko víc než Rud a tak musí i víc pykat. Ubohý bodnutí do zad, to je o ničem… Přesvědčovala jej. A Maryl tiše přikyvoval jako učenec svému mentoru a hleděl do čepele a hltal její chladnou zář a –

     Maryle ! ozval se znovu ten hlas co odpoledne. Maryl se roztřásl, vyskočil z kanape a shodil whisky i nůž s polštářem na zem.

     Maryle ! zaznělo znovu.

     Otočil se za hlasem – Byla to Rud, přišla si pro něj z pekla, ví to…

     „Maryle, otevřete mi.“ zaznělo znovu – tentokrát už ne jen do větru.

     Tentokrát to zaznělo k Marylovi – a bylo to zpoza okna v obývacím pokoji.

     Byla to paní Burkeová. Ťukala na okenní tabulky a byla zřejmě nehodlala přestat dokud ji Maryl nepustí dovnitř. Lehce kopnul do nože a nechal jej sklouznout pod gauč.

     Takové znesvěcení idolu – brr.

     Pak došel ke dveřím a otevřel je.

     „Stalo se něco paní Burkeová ?“

     „Ne, já jen jestli už se vrátila Rud… Taky jsem vám něco přinesla.“ zakroužila Marylovi pod nosem tácem s nějakým zákuskem.

     Na to ti kašlu babo pitomá – táhni do pekla !

     „Ale to od vás nemůžu přijmout.“ snažil se jí slušně odbýt.

     „A Rud se pořád nevrátila – vůbec nevím, kde by mohla být.“

     „A nemohla třeba odjet k rodičům ?“ zeptala se neodbytně baba Burkeová a neostýchavě došla až ke stolu a zastavila se až u skvrny od rozlité whisky.

     „To mě mrzí – asi jsem vás vylekala že ?“

     „Ano, chtěl jsem se trochu natáhnout…“ pak se chvíli podíval na záda paní Burkeové.

     Je škoda, že je pan Kudla pod gaučem – hned bys ho měla v hrbu babo !

     „Nevím o tom, že by jela k rodičům, nic mi neřekla, nenechala vzkaz, nic.“

     „Však ona se objeví uvidíte.“ paní Burkeová postavila tác se zákuskem na stůl a pohleděla na hnědou skvrnu za stolem.

     „Za to se strašlivě omlouvám, opravdu.“

     Maryl jí odbyl mávnutím ruky – „To je v pořádku, zítra to vyčistím, to není problém.“

     Paní Burkeová se ušklíbla, nejspíš jí to chvíli bylo proti srsti, možná jí to bylo vážně líto, možná jí trochu naštvalo Marylovo chování – vyloženě jí říkal, ať už vypadne.

     A Maryl se tím netajil – chtěl aby vypadla, protože měl jiné plány a musel je rychle realizovat a nebyl čas nechat je jen tak tápat – musel jednat.

     „No dobrá Maryle, a nechcete, abych se ráno zastavila a vyčistila to ?“

     „Ne, to rozhodně ne !“ jeho tón trošku stržený alkoholem zhruběl.

     „No dobrá – tak tedy pěknou noc.“

     Burkeová se otočila k odchodu a Maryl držel dveře otevřené dokud nevyšla ven.

     „Také vám přeji pěknou noc, vám i vašemu muži a Wincenzovi samozřejmě také.“

     Paní Burkeová se zasmála – „Vyřídím.“ A její tvář najednou ztratila veškerou tu vážnost, kterou nabyla, když jí Maryl tak ošklivě odbyl.

     Pak Maryl zavřel dveře a opět se vrátil ke kanapi. Podíval se na rozlitou whisky a zabolelo jej u srdce. Takovou dobu jí ukrýval před Rud a teď – sakra ! zaklel tiše.

     Pak zdvihl z podlahy polštář a položil se na zem, aby rukou zašátral pod gaučem a našel pod ním to co tu ukryl – no, spíše to co sem zakopl.

     Natáhl ruku a špičkami prstů nahmatával idolizovaný předmět.

     Ještě trošku…

     To je ono…

     Už to nahmatal - umělá rukojeť, kovová hrana, špičatý hrot…

     Položil nůž zpět na polštář a lehl si vedle něj na gauč. Teď už snad nikdo otravovat nebude. Ten flek po whisky uklidí ráno – možná – a možná taky ne… Ještě uvidí.

     No a co teď ?, řekl si najednou.

     Otočil hlavu ke konci haly. Dvě láhve ginu. Chvíli je sledoval a snažil se vybavit jejich chuť. Měl pocit, že mu gin z nějakého důvodu nechutnal, ale přesně už nevěděl. Při tom, jak měl teď omámené chuťové pohárky to bylo stejně marné. Na mysli měl pouze vůni po jehličí, a tak měl pocit, že bude chutnat stejně.

     Ale co, stejně není co pít. A tahle noc bude dlouhá.

     Vstal, přešel halu a vzal obě láhve. Skleničky nechal na místě. Tady už ho nebude otravovat nikdo svejma hloupejma připomínkama o tom, že se nepije z flašky.

     Nepiju z flašky miláčku – já chlastam. A zrovna teď jak duha… Začal se chechtat.

     Vrátil se na své kanape – ano na své, zní to pěkně Maryle, si frajer.

     Otevřel láhev ginu a dlouhým lokem se napil.

     Ušklíbl se – je to hnus, ale co dělat, když je to jediná lahev v tomhle baráku !

     A tak pil dál.

     A najednou začal znovu přemýšlet nad Benem. A celý ten plán s telefonátem si začal promýšlet do nejmenšího detailu a začal si jej rýsovat tak skutečně, že když zavřel oči, viděl Bena jak vchází do dveří, jak se najednou drží za břicho, a jak jej Maryl táhne do patra a bodá a seká jej a vyvrhuje… A Marylova alkoholem prosáklá mysl se v tom vyžívala.

     Masový vrah nováček byl ve formě – Jack rozparovač je mrtev, ať žije Maryl Haywood.

     Kam se na něj hrabe Charles Manson – proti němu je vlastně zelenáč – usmál se.

     A jak si tak Maryl stále a stále rýsoval Benovu krátkou budoucnost, nevšímal si toho jak se jeho mysl pomaličku, ale jistě utápí v nevědomí.

     Občas se ještě přiměl na chvilku otevřít oči, ale okamžitě je s další myšlenkou zavřel a příští den si přehrával stále a stále dokola, aby ani na jediný detail nezapomněl.

     A potom klidně usnul.

     Tak klidně, jak jen to šlo.

     Tiše podřimoval a poněkud neklidně se vrtěl – alkohol jej ale uklidnil dost na to, aby o sobě okamžitě ztratil přehled. Tma bylo jediné co vnímal – nebo spíš nevnímal.

**

     Byla noc. Teď už poměrně hluboká. Do horkého večera řvalo noční ptactvo a cvrčci si k námluvám zvaly své samičky. A všude byl klid. Dnes večer neštěkal ani Wincenzo. Celá čtvrť, celé předměstí a možná i celé město spalo.

     A přece jen někdo nespal.

     Záhonek – nebo ten ubohý udusaný kus hlíny vyseknutý do krásně zeleného kanadského trávníku žil svým vlastním životem.

     Zelené pupence hleděli zpod hlíny ke hvězdám a plačtivě sobě pěly srdceryvné tóny za mrtvou ženu ležící mezi jejich kořeny.

     A ty pupence za sebou táhly dlouhé stonky a lístky a ty se jako mávnutím kouzelného proutku rozevíraly a na odiv tmavému světu ukazovaly své sněhobílé květy.

     A se zlobou světa zjevila se spanilá krása – jako pomsta.

**

     Maryl otevřel oči.

     Když se probudil a měl pocit, že už musí být skoro poledne. Slunce svítilo skrze velká okna přímo na něj a tak mu došlo, že musí být sotva něco málo po rozednění.

     Podíval se na hodinky a zjistil, že je sotva sedm.

     Posadil se na kanape – žíly na čele mu tepaly v rytmu srdce a oči jej bolely od bílého slunečního světla. Žaludek měl jako na vodě – ta whisky včera mu na lačný žaludek neudělala moc dobře, no a gin svou práci dokončil. Úkosem zjistil, že večerní návštěva paní Burkeové nebyla jen noční můra, a že ta rozlitá láhev whisky je také fakt a ne jen výmysl. A že dvě láhve ginu ležící na zemi vedle něj jsou také skutečné.

     Včera ještě nad zákuskem paní Burkeové ohrnoval nos a teď ráno mu ještě přijde k duhu. Potřásl hlavou, v zátylku jej zabolelo. Tělo měl jako vyměněné.

     Už vím, proč jsem tu whisky nevytahoval ven a na gin ani nesáhl, zamyslel se.

     Přesně kvůli těmhle pocitům !, dodala jako odpověď jeho mysl.

     Je mi blbě.

     Předklonil se k zákuskům, které tu nechala paní Burkeová a jeden z nich si vzal do ruky.

 

Chvíli se na zákusek díval, přičichl si k němu a zakousl se.

     Musím to zajíst, pak mi bude líp.

     Bylo to tvrdé, a když vynaložil vážně velkou sílu, zjistil, že to chutná po borůvkách. Nejspíš nějaká borůvková buchta se žmolenkovým posypem. Jindy by to možná uvítal, ale teď mu stačilo jedno jediné sousto, které převaloval v ústech, a které mu nedělalo dobře.

     Že se na to … sakra !

     Vzal talíř se zbytky zákusků, všechny tři prázdné láhve a odnesl je do kuchyně. Celou dobu se snažil mít přivřené oči, aby zbytečně nehleděl do sílícího slunce. Oči jej bolely a podle bolesti mohl přesně mapovat, kde končí jeho oční nervy a začíná mozek.

     To je fakt skvělý – člověk má plány a zkazí mu je opice.

     I když to, co teď Marylovi sedělo za krkem byl spíš menší gibon nebo šimpanz. Každopádně by z té věci na jeho ramenech měl radost nějaký pan Darwin.

     Hej hola, Darwine – našel jsem ti ztracenej vývojovej článek mezi opicí a člověkem.

     Zrovinka teď mi sedí na hrbu…

     Hergot mě je zle !

     Čím víc o tom ale Maryl mluvil, tím hůře mu bylo.

     V kuchyni rukou shodil zákusky i s talířem do odpadkového koše. Nakonec je následovaly i silnostěnné láhve od alkoholu. Pytel zauzloval a hodil přes celou kuchyň do haly – při jeho stavu byl zázrak, že pytel s odpadky držel kýžený směr a dopadl přes naleštěnou podlahu až ke dveřím. A pytel se ani neotevřel a nebýt rány po rozbitém talíři a láhvích, bylo by to krásné, měkké přistání.

     Pak se Maryl otočil ke kuchyňské lince, ve které se ukrývaly jak náplasti (Rud nebyla v kuchyni zrovinka šikovná), tak vyprošťováky jako lék na bolest hlavy.

     Vzal si rovnou dva, protože při té jeho atletické disciplíně – hodu pytlem s odpadky – jej hlava rozbolela jako střep.

     Á, tak je to tady – takhle se mi mstíš, co ty mrcho ?! zahřměl.

     Otočil kohoutkem a do ušmudlané použité skleničky si nalil trochu vody. Věděl, že teď už by na čistou skleničku asi nedosáhl a umývat tu starou bylo trochu nad jeho síly.

     Oba prášky zapil a opřel se o linku.

     Celý se třásl. Natažené ruce se škubaly v křečích, překyselený žaludek se neustále připomínal a oči jej přestávaly bolet, akorát když je zavřel – a to ještě jak kdy. Nohy se mu podlamovaly a hučelo mu v uších – tiše se začal proklínat, že na ty láhve kdy sáhl.

     Musim se projít, vzduch mi udělá dobře … doufám … ujišťoval se a klátivě vykročil k odpadkovému pytli. Vzal jej za zauzlovaný konec a táhl ho za sebou. Cítil se naprosto vyčerpaný a zralý na odpis. Otevřel dveře.

     Zatracený slunce – to nemůže třeba pršet sakra !

     Vykročil k popelnicím, znovu se rozpřáhl a pytel trefil přímo mezi popelnice své a Burkeových. Jeden pytel se mezi nimi určitě ztratí, stejně jich tu je habaděj. V pondělí to stejně popeláři vyvezou, ne ? Tak co.

     Otočil se na patě a –

     Sakra !

     Do hajzlu ! zaskřípěl zuby při pohledu do zahrady.

     Tmavý kus udusané hlíny, která po celý rok zeje prázdnotou, byl opět obsypaný zelenými trsy mučenek se svými ohromně krásnými žíhanými květy. Bílá barva na zahradě úplně zářila. Ostatní květiny byly jejich krásou úplně zahanbeny.

     Maryl se chvíli jen nechápavě díval.

     Zatraceně, to si z něj snad někdo dělá legraci ! Včera všechny ty zatracený kytky spálil, jak můžou za noc vyrůst – sakra jak ?!  A bílé kvítky se na něj jakoby šklebily. Každý měl najednou místo kvítku tvář Rud a každý květ plakal a křičel a smál se. Snad aby přilákal pozornost, snad aby upozornil Maryla na hrůzu, kterou spáchal svýma rukama !

     Zakryl si uši rukama a zakřičel do rána: Držte sakra klapačky, buďte zticha ! Chcípněte !

     A pak se rozeběhl k záhonu a znovu začal všechny ty krásné kvítky trhat i s kořeny a dlouhými stonky. Máchal jimi na zem vedle sebe a tam se kupily a tvořily velkou hromadu.

     Spálím vás, spálím vás všechny !

     A všechny květy rudly karmínovými slzami a pištěly, když je Maryl trhal. Byla to Rud, cítil to. To ona to nějak dělá – ona ! Ona za to může ! Cítil tu její parfém. Všude kolem sebe.

     Klečel s rukama v hlíně a cítil jí. A když potom zaryl ruce trochu níž, měl pocit, že se jí dokonce dotkl. Dotkl se něčeho měkkého a rozhodně hnusného.

     A najednou se mu zvedl žaludek. Ani nevěděl, jestli to bylo z toho alkoholu večer, nebo z toho zákusku, co mu přinesla Burkeová, nebo z toho čeho se právě dotkl. Každopádně se mu roztočila hlava a všechny ty kyselé šťávy, které se mu v žaludku od rána převalovaly vyvrhl.

     Pak se komíhavě zdvihl ze země, udusal opět holý kus zahrady a zdvihl hromadu zelenočervených rostlin, které neustále pištěly a křičely Marylovo jméno.

     Maryle, Maryle … vrahu, vrahu !

     Příští cíl – krbová kremace.

     Vyšel vpřed s náručí plnou rudého kvítí.

**

     Krb opět odvedl svou práci na jedničku. Šedý pištící popel prohrábl pohrabáčem a přikryl několika polínky. A najednou bylo ticho.

     Ani jediný kvítek už nezakřičel ani nezalkal po jeho jméně.

     Seděl s nataženýma nohama před krbem a sledoval šedé zbytky popela, které prosvítaly mezi poleny. Dům voněl a zároveň zapáchal po pylu a spálenině. Marylovi teď ale celý dům hrozivě smrděl, stejně jako mu smrděl Rudin hrob, když ho holýma rukama rozryl.

     Ale teď měl Maryl před očima jen ty rudé květy.

     Sakra, jak je to možný…

     Ani si neuvědomoval, že je mu vlastně daleko lépe. A tak odpočíval dál. Ještě nikam nepospíchal. Proč by, vždyť bylo teprve půl osmé.

     Chvíli jen tak seděl a když přestal přemýšlet nad těmi hrůznými rostlinami, které mu jen tak z ničehož nic rostly na neúrodném – téměř impotentním – kusu zahrady, pocítil jak jej bolí svaly na rukou a jak jej pálí konečky prstů.

     No aby ne, vždyť je měl rozedřené a rozervané do krve.

     Tak a teď začít trošku plánovat.

     Znovu.

     No, takže nejdřív, co s tím flekem od whisky. Možná bude jednodušší stáhnout celej koberec, pomyslel si Maryl. Najednou sice pocítil, že se mu síly nahromadily, ale okamžitě jej zase opustily, takže když se opřel o lokty, aby se postavil, spadl zase na zadek.

     No dobře, tak ten flek jenom přikryju, řekl si, a v polokleku se dobelhal ke gauči a přes flek přehodil polštář s holčičkou a medvídkem. Před tím ale opatrně – velmi opatrně – sundal pana Kudlu a položil jej, jako obět na oltář, na stůl vedle ovladače.

     Teď udělat trošku pořádek v Rudiných věcech, Maryla teď trošku zamrzelo, že už vyhodil ty pytle s odpadky, protože tam by přesně mohl hodit ty věci, které by vyházel Rud ze skříní.

     Sakra, když už mi vzala kramle, tak ať to vypadá důvěryhodně ne ?

     No nevadí, spálí je stejně jako ty kytky – zatracený kytky !

     Pak se Maryl vyplazil do patra. Soukal se po klandru schodiště a znovu si připadal jako slabé raněné zvíře. Sunul se vpřed krok za krokem a skončil až v ložnici.

     Konečně se mu trošku ulevilo. Přestalo mu být tak zle, ale všechno jej bolelo. Stále si namlouval, že má šok, že ten svalový stres, který mu drží svaly v neustálých křečích je jen bolestivá vzpomínka jeho mozku na tak děsivou událost, jakou byla jeho první vražda.

     Do ložnice spíše vpadl než vešel. Chvíli vrávoral na prahu a snažil se spolu s očima přivyknout jasu světla za okny – popravdě, oči si zvykly rychle … ale Maryl si stále nějak nezvykal. Bílé světlo jej kdesi uvnitř hlavy pálilo jako cejch.

          Vrhl se ke skříni po své pravici a rozevřel jejich mohutná křídla. Zevnitř se vyvanul mrtvolný puch. Skoro takový jako cítil, když se hrabal holýma rukama  v Rudině hrobě.  

     Pak se na Maryla z rohů skříně z ničeho nic sesypal hrozen molů nebo nějakých nočních motýlů. Byli šedí a jejich nárazy do Marylovi tváře jej nepříjemně ďobaly. Rozhazoval rukama a cítil jak do jejich děl zaráží rány a slyší jejich těla pleskat o podlahu. Přivíral oči a šklebil se, když si tvář kryl předloktím své pravačky. A moly jako by mu kroužily nad hlavou a vrhaly se na něj v téměř nekonečných vlnách. Narážely do něj stále a stále. V jednu chvíli se od skříně odvrátil, aby se tak dostatečně kryl. Plácání hmyzích křídel znělo jako dlouhé táhlé hučení.

     Kde se ty zatracený parchanti vzaly, pomyslel si.

     Místností zavanul pach rozkládajícího se masa. A nápor molů konečně opadl.

     Hukot utichl v rozích místnosti a Maryl zůstal u skříně jako malá skrčená postavička.

     Maryl na chvíli otevřel oči a otočil se zpět ke skříni.

     Pro Boha, co to bylo ?

     V rozích, tam kde moly slyšel naposled nebylo nic než vrstvy neuklizeného prachu, ani na zemi, kam je několikrát rukou poslal se neválely.

     Asi jsem se musel zbláznit.

     Dveře skříně, které se při náletu molů zavřely, teď otevíral pomaličku. Čekal další vlnu těch šedých ohavných těl, které ho dneska určitě nenechají spát. To si byl jistý. Nikdy tyhle mrchy neměl rád. Další ale nevyletěly – všichni zkrátka zmizely.

     Dveře skříně lehce vrzly a pomalu se otevřely.

     Před očima se mu zjevila celá Rudina garderoba. Dlouhé květované šaty, večerní šaty, svetry, kalhoty a boty.

     Tak Rud, miláčku, dneska tady končíš ! uchechtl se a vstrčil ruce do skříně. Teď už mu bylo jedno, jestli tu jsou můry, jal se ho vztek.

     Rukama začal rvát věci ze skříně, trhal je z věšáků a házel je na přehoz na posteli. Hromádka za jeho zády se pěkně kupila. Teď mu najednou bylo líto peněz, které za ní utratil. Zatracená mrcha – teď aby se toho kvůli ní zbavoval.

     Maryle… ozval se najednou tichý hlas.    

     Otočil se za ním a strnul. 

     Do nosu se mu znovu vedral ten mrtvolný puch.

     Rudin nový parfém – zašklebila se kolem letící myšlenka.

     Chvíli jen stál s dvojící šatů v rukou a hleděl otevřenými dveřmi ke schodišti odkud hlas vycházel. Nikdo tam ale nebyl a hlas byl dost tlumený na to, aby dokázal zjistit odkud z domu vychází. Ale on se o to ani nesnažil.

     Maryle – ty vrahu !

     Ten hlas ho přiváděl k šílenství.

     Jsou to ty kytky, vim to, říkal si. O to víc se v něm probouzel strach. Květiny, co volají jeho jméno, viní ho z vraždy a polívají se krví – Bože, co jsem to provedl !

     Jedny šaty odhodil na hromádku na posteli a druhé si nechal v ruce. Ty byly poslední. Ty Rud koupil k výročí. K prvnímu výročí svatby. Cítil k nim něco sentimentu a poctil je minutou ticha – nebo možná více – čas mu teď utíkal úplně jinak.

     V rukou držel černé noční šaty z lesklého sametu, jemné a nasáklé vůní parfému, který měla nejraději. Šaty za sto doláčů a ten parfém od Jacoma ho tenkrát stál skoro padesát babek.

     Pěkně se plácnul přes kapsu, no ale tenkrát mu to nevadilo, právě naopak. Teď se za to proklínal. Chvíli ještě držel šaty a vzpomínal na večeři při svíčkách a nádherně strávený večer ve dvou. Vůně ve vláknech zažraného parfému na chvíli přehlušil puch rozkládajícího masa, který měl Maryl zažraný někde na konci nosu.

     Prsty jemně látkou mačkal a žmoulal – do chvíle, kdy jej překvapilo cosi zavlhlého.

     Celá záda šatů jakoby najednou byly mokré. Zdvihl šaty jednou rukou a podíval se na tu, která se toho mokrého dotkla. Byla ulepená a zarudlá od krve.

     Maryl je odhodil na hromadu jako by byly prašivé. Ruce měl natažené před sebou, a najednou se jich štítil. Chtěl, aby nebyly jeho. Krev z nich kanula v karmínových provazcích a stékala mu na kolena a chodidla.

     Začal se třást.

     Ne, tohle už musí skončit !

     Polekaně vyjekl, zabalil celý přehoz i s šaty uvnitř do balíčku, chytil jej za uzel a dlouhým obloukem jej shodil se schodů. Balíček jen tiše buchnul do haly.

     Domem se rozprostřela naprosto dutá ozvěna. Úplné ticho zahalilo dům. Květiny, hlasy i pachy zahynuly. Dokonce i krev na Marylových rukou zmizela. Jen tak, z ničeho nic. Stejně jako ty velké můry, které jej tak vylekaly.

     Jala se ho skutečná hrůza.

     Na tohle nemám nervy. Já už to nevydržím… štěbetala mysl.

     Maryl stál s rukama stále předpaženýma před sebe, a i když na nich už krev nebyla, bál se jich. Teď jako by se za ně styděl.

     Musím se vykoupat. Setřít ze sebe tu všechnu špínu. Smrdím od hlíny a nejspíš i od Rudinýho masa … zatraceně, proč jsem se jen hrabal v tom záhoně.

**

     Voda tekoucí z kohoutku Maryla příjemně uklidňovala. Vonné soli a oleje, o které dříve nezavadil ani pohledem nyní rozpouštěl v lázni, která měla spíš než jeho tělo, omýt jeho duši.  

     Maryl uvolněně zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl – oči měl přivřené a škvírkou mezi nima sledoval stoupající páru a zamlžené zrcadlo. Právě si prožíval chvíli, kterou mu, alespoň podle něj, nemohlo nic zkazit. Najednou zapomněl na Rud hnijící v zemi, na Bena i na ten zpropadený kus země na zahradě.

     Přes hlavu si stáhl tričko. Stál polonahý před zamlženým zrcadlem a z jeho tváře zbyla jen barevná šmouha. Chvíli váhal, ale nakonec jej otřel hřbetem ruky. Spatřil se a ucukl.

     V mlžném oparu se zjevila šedá ustaraná tvář vraha, kterým byl.

     Jeho vlastní oči ho propichovaly a bodaly. Ten pohled se dlouho snášet nedal, takže se od své vlastní tváře rychle odvrátil.

     Otočil se ke kohoutku u vany a pootočením jej zavřel. Voda přestala téct a jen krátký okamžik ještě prskala vodu. Exotické aroma vyplňovalo snad každičký kousek koupelny. Nasládlá vůně kokosu a divokého manga ho kolébala a stále vyšší teplota houpala jeho zrak jako dětská kolébka. Bylo mu dobře – dobře v uvozovkách. Spousta věcí zůstala nedokončená a on To musel dodělat.

     Maryl zavřel oči, aby je v zápětí znovu otevřel.

     Ty hadry Maryle, ty hadry..! Marylovy spánky několikrát hučivě zatepaly.

     Nepřítomně se otočil k vyvráceným dveřím a vyhlédl do haly.

     „Jasně Rud…“ řekl tiše „už s tebou musim skoncovat – jednou pro vždy !“

     Maryl vyšel z koupelny ke schodišti a veškerou vůni exotiky nechal za zády. Těžkým pomalým krokem sestoupil do hlavní haly.

     Byla klidná a tichá. Vůně pylu se pomaličku vytrácela a nahrazovala ji těžká vůně smůly a opáleného smrkového dřeva. Zatažené závěsy propouštěly více a více nesnesitelného denního světla. Maryl mhouřil oči a téměř poslepu se došoural až k balíčku s Rudinými věcmi. Maryl se Rud hodlal zbavit. Zcela nekompromisně, bez důkazů o její další, a vůbec veškeré, existenci. Pro Maryla už Rud neexistovala. A poslední věci, které mu ji ještě mohli připomenout hodlal spálit.

     „Tak miláčku,“ řekl tiše směrem k balíčku a nepřítomně se při tom usmál „teď se spolu budeme muset rozloučit.“ Zdvihl balíček s oblečením a odkráčel s ním ke krbu. Poklekl před ním jako před oltářem a uložil balíček na trojici zkřížených polen.

     „Rád bych se s tebou ještě rozloučil, ale bohužel…“ sykl otráveně Maryl a nakrabatil při tom nos.

     Jeho ruka obratně přejela po ovladači umělé jiskry vespod ohniště a polena spolu s Rudinou garderobou zaplála rudou výhní. Plameny se propalovaly hlouběji pod přehoz a do večerních a květovaných šatů, škvařily svetry a kroutily drahé lodičky. Polena tiše spílala pod rozohněným peklem uvnitř krbu. Maryl to ale neviděl. Nevydržel čichat zápach pálejícího se oděvu. Měl na práci jiné, „lepší“ věci. A hlavně – nahoře měl napuštěnou vanu.

**

     Neznám nic krásnějšího než relaxovat v horké vaně, zamýšlel se Maryl a uvolněně se položil do vany. Vodu měl až po bradu a než si jeho tělo přivyklo teplotě vody, několikrát křečovitě zaškubal rameny a otřepal se. Ke stropu stoupala pára smíšená s vonnými soleni a zavírala Marylovy oči. Byl stále lehčí a „očištěnější“. Jeho mysl byla zase čistá jako padlý sníh.

     Dítko v jeho hlavě zahodilo svou poslední knihu a vytáhlo nový, úplně bílý a nepopsaný papír. Chvíli to trvalo, ale nakonec se na jeho první lince objevil naškrábaný nápis : „Pomsta – od Maryla Haywooda“. Maryl otevřel oči. Z přemýšlení jej vyrušil lechtavý pocit v bedrech a na šíji – po chvíli zjistil, že jej po těle šimrají ze dna vany stoupající perličky vzduchových bublinek. byli jich stovky a miliony a na hladině tvořily bílou vřící pěnu. Neutuchající mléčná pára v Marylovi navozovala pocit, že je v ohromném kotli, a že pod něj přikládá smrková polena jeho ex-manželka Rud. Jenže tohle nebyl kotel a už vůbec ne s vařící se vodou.

     Existenci pěny a soustavně bublajících perliček vzduchu si Maryl sice vysvětlit nedokázal, ačkoli nemohl ani popřít fakt, že v tom všem shonu a chaosu a nervech do vody nenakapal pár kapek voňavé pěny nebo, že nějaká vonná sůl při rozpouštění bublá.

     Inu co, je to jednou za život.

     Zhluboka se nadechl, zavřel oči a svezl se ve vaně trochu níže, takže měl bublající hladinu jen trochu od nosních dírek. Po chvíli si bublinky dokonce pochvaloval a říkal si jak se po takové krásné koupeli zcela oprostí všech vzpomínek a neblahých myšlenek na Rud. Znovu otevřel oči. Pohledem zamířil k toaletnímu stolku a malému zrcadlu na stěně. Zhluboka se nadechl a s výdechem se mu vrátil výjev minulosti.

 

     Bylo to jen hodinu před tím než odjeli oslavit první výročí svatby. Rud tu stála a česala si své krásné dlouhé vlasy. Upínala si je sponami a jehlicemi. Tužila si je laky a vlnila je na prstu. Blankytné, překrásné oči, si obtahovala linkami a růžové plné rty zvýrazňovala rajcovní a přesto šik rtěnkou. Pak přišel Maryl. Oholený jen s bradkou a natuženými havraními vlasy. Stál za Rud, držel ji za ramena a sledoval je oba v odraze zrcadla. byli pěkný pár, všichni jim to říkali – dokonce i Ben…

 

Po chvíli stísněného sentimentu, když se slzy rozplynuly v bublající lázni a tiché bolavé myšlenky vyvanuly jako vonné soli, měl Maryl pocit, že už se od všeho dostatečně očistil. Myšlenky na Rud už téměř zažehnal, naproti tomu myšlenky na Bena získávaly na váze a reálnosti. Byl další na tom kratičkém seznamu – měl pořadové číslo dvě a jednička už byla odškrtnutá a vyřízená.

 

pokračování příště...

---