Jelenovo jaro

Jelenovo jaro

            Sluneční paprsky konečně dostaly šanci prokouknout skrze hustý závoj šedobílých mraků a této možnosti samozřejmě využily. Mezi větvičkami mohutných smrků, tvořících jeden z mnoha lesů místní krajiny, prosvítalo světlo. Krásné, oslňující, hřejivé. Obrovský rampouch na nedalekém altánku pod vlivem té záře začal měnit své skupenství na plno malých, pomalu tekoucích kapiček. Ty po něm jemně a pomalu klouzaly, až dopadly do sněhu, kde tvořily do chladného bílého povrchu dírky. Ostré okraje zvířecích stop v zamrzlé vrstvě sněhu pomalu zaoblovaly své tvary. Příroda se opět mohla nadechnout po tvrdém zimním spánku.

            Snad z každého stromu se postupně ozýval radostný ptačí zpěv. Bytost, která se zaposlouchala do těch zvuků, se stala návštěvníkem nádherného symfonického koncertu. Kdesi daleko bylo dle štěkotu možné rozpoznat smečku psů z lidské osady. V houští se něco šustlo. Zanedlouho se v něm objevily parohy a po chvíli i jejich vlastník – statný jelen. I jeho přilákala nevídaná jarní atmosféra. Spanilým krokem přikráčel až na kraj lesíku a rozhlížel se. V dáli spatřil své stádo, jež poctivě vybojoval minulý rok. On, pouhý osmerák, dokázal porazit obávaného dvanácteráka. On, statečný jelen, zahnal potulné psy od svých družek, když byly minulý měsíc ohroženy. Onen dvanácterák zřejmě nepřežil zimu. Letos nabývala velmi nepříznivých podmínek. Popošel ještě o kousek dál, vztyčil hlavu směrem k nebi a mohutným hrdelním zavytím dal celému širému kraji najevo, že Král lesa se chopil svého žezla.

            Spokojeně se vydal k místnímu potůčku, který se pomaloučku zvětšoval díky tajícímu sněhu. Sklonil své paroží a napil se. A znovu a znovu. Když konečně uhasil žízeň, odběhl zpět na louku. Letošní jaro má ale jiný nádech, než bývá obvyklé. Něco je jinak. Z urputného přemýšlení ho vyrušilo náhlé ticho. Ptáčci přestali zpívat. Po kraji se rozhostil nejistý klid. Všechna zúčastněná zvířata se zmateně rozhlížela. Ta méně statečná neváhala a vyhledala aspoň kousíček bezpečí v nejbližší nerovnosti na povrchu. Kdesi za obzorem něco hučelo. I psi ze vzdálené vesnice se najednou nehádali. Jelen nechápal, ale v té chladné atmosféře nejistoty mu nohy přituhly k zemi. Pak mu to konečně došlo. Jak mohl být tak hloupý? Jak mohl opomenout takovou banalitu? To slunce… vždyť vychází z úplně jiné strany. Vždy očekávali jeho východ ze strany altánu, ale teď paprsky dopadají z úplně obráceného směru. Navíc je slunce čím dál větší. A to hučení. Stále sílí a sílí. Už se to nedá vydržet! Stresová situace už přerostla všechny dostupné meze a jelen se dal se štěknutím na útěk. Pozdě. Vše se náhle zastavilo. Pohyb ustal, zvuk se zasekl na jedné tónině, čas zamrzl. Jen to neúnosné teplo a vše oslepující záře. Myšlenka již neměla význam, instinkty selhaly, pudy nepomohly. Jelen nedokázal vnímat nic jiného, než………

Sluneční paprsky konečně dostaly šanci prokouknout skrze hustý závoj šedobílých mraků a této možnosti samozřejmě využily. Pohled to byl ale nemilý. Pro oko živočicha přímo obraz smrti. Matka příroda zřejmě tento kout světa opustila, aniž by zanechala jakýkoliv vzkaz. Popelem pokryté kopce, občas lze zahlédnout skácený mrtvý strom. Šumění větru hladí holé a nekonečné pláně pustoty. Po životě, jako by se slehla zem… pokud tu kdy nějaký život byl…