Teiresiovo mládí 2

Když v noci šumí větve,

den odchází a ztišuje se,

ve snu spí slavík s pažemi vzepjatými,

s rukama chladnýma a stínem v modrých očích.

Pod horu, zvětšenou z lopotné hry dětí,

směřují stíny mraků, za nimi větrné ticho.

Těžko je poutníkovi, který, neukonejšen odříkáním,

pláče ke svému Bohu. Není v jeho moci

vlomit se do bezoblačného ticha nad horami,

neláká ho stát se temným skloněným světcem

s křídly bezedného věku.

V klasech, v nichž nacházel útěchu,

ponořen jako pod pěnou,

klade jeden svůj osud za druhý, směřuje k cíli

a vidí míjet jitra.

Zarmoucený stařec odhazuje svůj vous a obočí,

řka: „Je ve mně tolik života. Byl jsem změněn v ženu,

chválou mi zjihla ústa, pranic jsem netoužil vědět.“

Ale smrákání toho času nadešlo dávno,

pláně vzdechů, rokliny stínů

zamžily světlo. Chlad v noci křísí.