Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKapky v oceanu
28. 03. 2005
0
0
712
Autor
prometeus
Ráno, když se probudím,
prázdno vedle sebe pohladím.
O Tobě byl zas můj sen,
přede mnou jen prázdný den.
Má láska k Tobě zas sílí.
Je to špatně
- to říkáš každou chvíli.
___
Náhrdelník
Malenký motýlku
na krátkém řetízku,
slyšíš tam v dálavách
mou malou modlitbu?
Schováváš po křídly
neklidné srdce
te holky divoké
co má v očíš moře?
Malenký motýlku,
ztracený v dáli,
chraň tam to srdíčko,
jen pro něj žiji.
___
Můj život je jako klec,
a vítr v ní chycen,
přícházíš ke mě jenom v noci,
však neopouštíš více.
___
Řek´ jsem si, že pro Tě
přestanu lkát,
zas zpříma povstanu,
začnu se rvát.
Proč horké slzy
téci nepřestanou,
lepí se na tváře
jak dolů kanou?
Srdce nevyslyší
prosbu mou
- marnou.
___
Svět se se mnou zakolébal,
čas byl jeden švih,
spousta věcí mi jistě ušla,
však hodně jsem i stih´.
Co nakonec
se však počítá?
Jen láska,
to dojista.
___
Ať dny jsou jak roky,
a týdny jak věk,
když mám Tě u sebe,
kéž čas by se vlek.
Je však jen chvíle,
není naň fáč,
teď si tu, zas zmizíš,
zůstane pláč.
___
Na světě je lásky málo,
ne o moc víc než nic,
dál však hledám svoji hvězdu,
zůstanu s ní, milujíc.
___
Malenkou chvíli
cítím se v cíli,
nic s tím nenadělám,
je to jen sebeklam.
Však pro toto ráno
to za to stálo.
___
Květy z ledu
jsou v mém oknu.
Koukám z něho ven,
je to skutečnost
či sen?
___
Za váčky slepených solí
z vzpomínek, co i ve snech bolí,
za nimi číhá nový den,
jak já ale nechci ven.
Nechce se vstát,
nejde déle spát,
chci jenom místo,
kam nebude vát.
___
Přání
První jarní den
skrývá mnohá kouzla.
Když dožili jsme jara,
můžem začít znova.
Den jak každý jiný
začne zas sluncem,
vzduch je cítit láskou,
i když třeba nechcem.
A já šeptám jenom větru
prapodivné věci
- já si vybral jenom Tebe,
a nic měnit nechci.
___
Proč mám pít
a proč mám jíst?
K čemu to je
vůbec být?
Co teď dělat,
kam zas jít?
Jak říct srdci
- no tak, klid?
A proč spát
a proč pak vstát,
když v jejích očích
nejsem já?
prázdno vedle sebe pohladím.
O Tobě byl zas můj sen,
přede mnou jen prázdný den.
Má láska k Tobě zas sílí.
Je to špatně
- to říkáš každou chvíli.
___
Náhrdelník
Malenký motýlku
na krátkém řetízku,
slyšíš tam v dálavách
mou malou modlitbu?
Schováváš po křídly
neklidné srdce
te holky divoké
co má v očíš moře?
Malenký motýlku,
ztracený v dáli,
chraň tam to srdíčko,
jen pro něj žiji.
___
Můj život je jako klec,
a vítr v ní chycen,
přícházíš ke mě jenom v noci,
však neopouštíš více.
___
Řek´ jsem si, že pro Tě
přestanu lkát,
zas zpříma povstanu,
začnu se rvát.
Proč horké slzy
téci nepřestanou,
lepí se na tváře
jak dolů kanou?
Srdce nevyslyší
prosbu mou
- marnou.
___
Svět se se mnou zakolébal,
čas byl jeden švih,
spousta věcí mi jistě ušla,
však hodně jsem i stih´.
Co nakonec
se však počítá?
Jen láska,
to dojista.
___
Ať dny jsou jak roky,
a týdny jak věk,
když mám Tě u sebe,
kéž čas by se vlek.
Je však jen chvíle,
není naň fáč,
teď si tu, zas zmizíš,
zůstane pláč.
___
Na světě je lásky málo,
ne o moc víc než nic,
dál však hledám svoji hvězdu,
zůstanu s ní, milujíc.
___
Malenkou chvíli
cítím se v cíli,
nic s tím nenadělám,
je to jen sebeklam.
Však pro toto ráno
to za to stálo.
___
Květy z ledu
jsou v mém oknu.
Koukám z něho ven,
je to skutečnost
či sen?
___
Za váčky slepených solí
z vzpomínek, co i ve snech bolí,
za nimi číhá nový den,
jak já ale nechci ven.
Nechce se vstát,
nejde déle spát,
chci jenom místo,
kam nebude vát.
___
Přání
První jarní den
skrývá mnohá kouzla.
Když dožili jsme jara,
můžem začít znova.
Den jak každý jiný
začne zas sluncem,
vzduch je cítit láskou,
i když třeba nechcem.
A já šeptám jenom větru
prapodivné věci
- já si vybral jenom Tebe,
a nic měnit nechci.
___
Proč mám pít
a proč mám jíst?
K čemu to je
vůbec být?
Co teď dělat,
kam zas jít?
Jak říct srdci
- no tak, klid?
A proč spát
a proč pak vstát,
když v jejích očích
nejsem já?
Essi_Daven
30. 03. 2005Minim_Sladkyj
28. 03. 2005
Nezávidím... To jediné asi můžu říct, protože vypadá, že to nepsal mozek ale srdce.
Torolfita má pravdu. Tohle psalo srdce (a hodně smutné srdce) Souzním. Tohle všechno mám čerstvě v paměti. Tenkrát mi jedna přitelkyně napsala: "Třeba se Ti díky tomu podaří prožít něco mnohem krásnějšího". A měla pravdu, i když jsem jí to nevěřil. A tak Ti ten její vzkaz nyní přeposílám. Zase bude dobře