Kouzelná říše

Sněhové vločky dopadaly na jeho tvář. Jakoby je vraždil, zabíjel, aniž by vlastně chtěl. Zabíjel je svým teplem, teplem svého těla a připadal si bezmocně. Tak moc chtěl, aby tahle krása žila dál, ale nebyl schopný s tím vůbec nic udělat. Chtěl zmrznout, nechtěl už dál žít. Bylo  by přeci tak krásné, kdyby jeho duše opustila tělo, kterému byla určena a mohla se dívat, jak sněhové vločky žijí dál, jedna dopadá na druhou a všechny dohromady přikrývají tělo jednoho kdysi šťastného muže. Všechny spolupracují a říkají si, musíme všechno přikrýt, musíme.

Ale ne, to by bylo moc jednoduché, zanechat všeho na tomto světě a jen tak si zmizet do jiného. Mohl bych si třeba sednout támhle na lavičku pod tím kaštanem. Vždycky se mi tam líbilo. Je tam odtud krásný pohled na město. Je to takové místo, kde člověk může jen tak sedět, pozorovat město ležící pod ním  a na nic nemyslet. Vůbec na nic. Vlastně by bylo tak krásné se tam teď posadit a nemyslet na nic. Člověku je chvilku zima, to se dá přetrpět, ale pak mu začne být nádherné teplo a přichází krásný osvobozující spánek. Co na tom, že je to spánek věčný a ničím nerušený. Tím líp.

Matka mu vždycky říkala, že život není peříčko, ale tohle bylo moc. On teď absolutně netušil, co má dělat. Může to skončit, jasně, stačí se jen posadit pod ten zatracenej kaštan!

On by dokonalým příkladem zoufalství, neštěstí a utrpení. Žena ho opustila, vzala si s sebou děti, z práce ho vyhodili kvůli snižování stavů, bratr bydlí nějakých tisíc mil odsud a rodiče jsou už dávno po smrti. Prostě a jednoduše je to ten nejklasičtější příklad zhrzené duše.

Už se i posadil na tu lavičku. Co na tom, že je celá zasněžená. To je mi jedno. Všechno je zasněžený. VŠECHNO! Za chvíli tahle bílá peřina pokryje vše a nic nebude vidět, nic neuvidím stejně tak, jako nikdo a nic teď nevidí mě. Samou zlostí a s očima plnýma slz si strhl z krku stříbrný řetízek a odhodil ho daleko do sněhu.

Teď mu pomalinku začínalo být teplo. Byl to tak nádherný pocit, že už mu připadalo, jakoby se vznášel. Jenže najednou zaslechl tenký pisklavý hlásek a jeho tělo jako by se samým leknutím zřítilo do závějí sněhu.

„Billy vstávej. Nespi. Probuď se. Tohle se nedělá. Slíbíl´s mi to. Že ty´s na mě zapomněl? proč mi to děláš? No tak, Billy, probuď se. Tohle vůbec není legrační. Já myslel, že aspoň ty bys mohl…“

„Co… cože?“

„No tak, Billy…“

„Kdo… kdo…“

„Billy! Neříkej, že jsi také zapomněl. Tak tohle už ne! To já prostě nemám zapotřebí…“

„Regi…?“

„Jo, Regi, tvůj starej kamarád. Ježkovy voči, proč zrovna JÁ mám takovou smůlu? Jeden se snaží, dělá všechno, co mu řeknou a nic. NIC z toho nemá! Já se na to vykašlu.“

„O… o čem to…“

„O čem mluvím? Ty nevíš, o čem já mluvím? Ty něco slíbíš a zapomeneš na to a potom… potom se ptáš? A chceš vědět o čem mluvím?“

Tvoreček se dal do pláče. Billyho ztuhlé tělo se s obtížemi vydalo k plačícímu nebožátku, objal ho a začal ho utěšovat. Jeho myslí prolétlo hejno vzpomínek, z nichž nejsilnější byla ta, která ho vracela do doby, kdy poprvé potkal Regiho…

… „Billy, vstávej, víš, že dneska je tvůj velký den.“

Byl konec léta a já se chystal do školy. Poprvé. Vůbec jsem se netěšil, protože to znamenalo, že budu většinu dne mezi spoustou dětí. Bál jsem se toho, protože jsem si s jinými dětmi nikdy pořádně nerozuměl. Nebo spíše ony nerozuměly mně. Nerad jsem si hrál s dětmi ze sousedství, byl jsem nemotorný a všechno jsem kazil.

Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč to tak bylo. Staršího bratra měli vždycky všichni rádi a rodiče byli ti nejšťastnější lidé, co jsem kdy znal. I když asi je vždycky trochu trápilo, že jsem tak tichý a vyhýbám se lidem.

Tu noc před mým „velkým dnem“, jak ho nazvala má matka, se mi zdál sen o malém skřítkovi. Zdálo se mi, že jsem v jiném světě, kde jsou všichni přátelští a šťastní. Tento sen se mi vracel každičkou noc, každou noc jsem se vydal do Kouzelné říše skřítků a jeden z nich, Regi, se stal mým nejlepším přítelem. Povídali jsme si snad o všem, já mu říkal o všech svých problémech a starostech, ale i radostech, když se nějaká sem tam naskytla, a stával jsem se šťastnějším. Začal jsem mít rád lidi a lidé začali mít rádi mne. Byla to neuvěřitelná změna.

Jedné noci přišel Regi velice smutný a já jsem nechápal proč. Ale brzy mi vše osvětlil…

„Ahoj Billy… musíme se rozloučit.“ řekl smutně. Já jsem na něj jen nechápavě zíral.

„Moc dobře víš, že zítra oslavíš dvanácté narozeniny. To je věk, kdy lidé přestávají věřit na skřítky a strašidla a stávají se pomalu, ale jistě dospělými. Náš svět se jim uzavírá a kouzelnou branou projde jen málokdo.“

„Ale to není fér! Já nikdy nepřestanu věřit na svět skřítků! Já nechci přestat věřit!“ Bylo to pro mne nepochopitelné a já jsem se s tím nechtěl smířit.

„Neboj Billy, zítra se probudíš a nebudeš o ničem vědět. S vírou a fantasií ztratíš i část své paměti.“ Ani Regi nevypadal šťastně, ale snažil se mi to s kladnou hlavou vše vysvětlit.

„A Regi… já vím, že o tomhle jsme se nikdy nebavili, ale… každé dítě má svého skřítka a může do Kouzelného světa?“ Tato otázka mě vlastně nikdy ještě nenapadla, ale přitom mi přišlo tak samozřejmé se na to zeptat.

„Každé ne. Ty jsi byl v tomhle trochu zvláštní. Nikdy tě ani nenapadlo, že by tyhle tvé výpravy do Kouzelného světa měly být něčím zvláštním, vždycky jsi je bral jako samozřejmost. Nikdy jsi se o nich nikomu ani slůvkem nezmínil. Mnoho dětí je na začátku nadšeno a brzy to prozradí někomu ve svém okolí. Nejčastěji rodičům. Jenže rodiče jsou dospělí lidé, kteří na Kouzelný svět skřítků již dávno zapomněli, a proto začnou svým dětem vysvětlovat, že nic takového neexistuje, že skřítkové a víly nejsou. Děti tomu po nějakém čase uvěří a na Kouzelný svět zapomenou. Ty jsi však věřil. Vždycky…“

„Proč se tedy musíme rozloučit?“ řekl jsem tichým zoufalým hlasem.

„Protože takové jsou zákony Kouzelného světa. I my máme svá pravidla.“ Regi se na chvíli odmlčel, ale pak s úsměvem řekl: „Ale v tvém případě bude možná výjimka. Už se sice nebudeme moci scházet v tvých snech, ale mohu ti dát tento malý amulet.“ Regi rozevřel svou drobnou ručku, v níž se objevil malý stříbrný skříteček. „Pokud budeš i nadále věřit, jednou se zase sejdeme a budeš moci zůstat v Kouzelném světě navždy.“

Regiho postava se začala rozplývat, okolí ztemnělo a v místech, kde stál Regi, se objevila mlha. Bylo to tak rychlé.. Ale stačil jsem zakřičet, že na něj nikdy nezapomenu, NIKDY!! SLIBUJI!!

Teď tady Billy klečel v mokrém sněhu, objímaje malého skřítka, a pomalu mu docházelo, na co zapomněl. Tu noc, před jeho dvanáctými narozeninami slíbil Regimu, že nikdy nezapomene na něj, ani na Kouzelné království a ačkoli vždycky nosil při sobě malý stříbrný amulet, teď zapochyboval a zapomněl. Ačkoliv se mu přihodilo mnoho zlého, neměl právo porušovat tak důležitý slib jako byl tento. Zapomněl na to, že existuje něco, co mu může pomoci, i když jen v jeho hlavě. Ale i to by stačilo…

„Promiň Regi“ zašeptal.

Skřítek zvedl hlavu a smutně se na Billyho podíval: „Neomlouvej se, teď je beztak pozdě. Vše je ztraceno. Za chvíli se ztratím a ty už mě nikdy neuvidíš.“

„Ale… i když jsem znovu uvěřil a vzpomněl si na všechno?“ zněla Billyho zoufalá otázka. „Já už bych na tebe opravdu nikdy nezapomněl. Seberu se, dám se do pořádku a všechno bude ok. Půjde to takhle, ne?“

Regi jen smutně zavrtěl hlavou: „Nic nechápeš, už nic nebude v pořádku… Podívej se pořádně kolem sebe.“

Billy zvedl hlavu a rozhlédl se. Pod sebou viděl město. Bylo to město, v kterém prožil celý svůj život. Vznášel se nad ním jako oblak. Byla noc a pod sebou i nad sebou viděl jasné body, dole pouliční lampy a světla v oknech, nahoře hvězdy. Celé město bylo přikryto bílou peřinou. Ohlédl se za sebe a na kopci viděl jeho oblíbenou lavičku pod kaštanem a na ni seděl muž se skloněnou hlavou.