DVĚ

       Někdy, když prohlédnu připravené nádoby, bych se ráda potkala s tou osobou, kterou jsem v opilém stavu. Jak je pozorná! Budíky nařízeny pečlivě na 7 hodin a na nočním stolku lahvička sladké vody, kdybych dostala žízeň.
Jaké jsou její pohyby a myšlenky? A hlavně ? jak a co vnímá? Vidí stejné barvy? Kde se v ní bere ta láskyplná pečlivost? Má ji vrozenou? Je - snad ? lepší? V mojem těle! Jsem to vůbec já?
       Stala se mi milým, plouživým přízrakem. Zhasnutým bytem se krade shrbená v noční košili ? jakoby byla o 70 roků starší a tak daleko se jí rodí i myšlénky ? nakopává se o nábytek, nadává sprostě, kývá se, padá, těžce vstává, zase nadává, hledá na ciferníku ručičku. Těžko. Jediná chyba jejího bezpečného a přehledného světa je to jeho neustálé houpání. Jinak v něm se dělá, co je potřeba a to je jasné. ?Ještě musím!?, znova martýrium s přesunem a otloukáním, po cestě potkává ? ?a hele jí, kuchyně!?, voda, šťáva a hop do postele, hladina se uzavře.
       Ráno se do dunění hlavy ptám: ?Kde jsi, kam sis zmizela? Potřebuju tě!?
A nic. Ani za nic. Nepřijde.

       Za jiných okolností mě fyzické setkání dvou já, vzdálených v čase ale ne prostoru, děsí.
Třeba když jde jedna, čerstvě rozbitá nečekaným neúspěchem, kolem skály, na kterou jakoby navěky leze osmnáctiletá holka z malýho města nadšená ze života. Vidí zlatý věže Prahy, svoje nenechavý ruce a směje se pořád. Bez důvodu. Rozbité uši vědí, že nadšená existuje, obráceně ne.
       Bojím se, že jablíčková ze skály spadne, až si ty dvě vymění pohledy.
Krkavcový se z očí ? pomalu, jak kruhy na vodě ? točí ozubený kola zlosti.
       Jakoby jim jeden pohled dokázal vyměnit krev. Roztancovaná ji má rázem zelenou, spadne a začne zuřivě hloubit díru v zemi. A zbitá? Půjde tamtudy ještě?
       Některý setkání posilujou, jiný radost ze života ubíraj. Jen ty důležitý věci zůstávaj ? skály, budíky a nádoby.