KLUK VIDÍ BOTU, NABÍDNE MI KRÉM A JÁ JI NAKRÉMUJU

       Ta bota tam stála i dva dny předtím, když chytil K.Č. (kamarád Čapka) silvestrovskou myšku neboli delírko a potřeboval všechno umýt a uklidit do přihrádek jemu pasujících těsně po tom, co se všichni uložili ke spánku. Vůbec mi nevadil jeho křik, bouchání nádobím, inzultace vděčnejch psů, svištění předmětů prostorem a vyhrožování: "No jen si di, na stopa! V 5 ráno, to sem zvědavej, kdo zastaví!". Ale jen do té chvíle, než začal mrmlat: "há, ňáká peněženkááá, co tady dělá? Kartáček hmmm, sešit divnej".
       Pomalu a nenápadně prozkoumávala jsem místnost.
       HA! "Seš nechutnej!" Každá z mých svatých věcí jinde, většinou pečlivě zarovnaná pod hromadu cizích předmětů, jen sešit a baterie do mobilu se schovávali za postelí. TY MIMOŇI!
Tímto postupem byly boty přesunuty ze dřeva pod pecí - pod postel. (Takže je měl v ruce!)
       Za 2 dny je K.Č. objevil - zas pod pecí, posedl ho pohanský bůh Martens (démon jejich značky) a tak se hlasem vysvobozené princezny zeptal: "Čí sou tyhle boty?"
       Čas se zastavil a v něm plaval jen on a boty, pomalu se točili, nebo se možná čas točil kolem nich, všechno kolem se rozmazalo. Trvalo to jako sníst skleničku medu.
       "MO JE". Následoval mnohokráte vyprávěný příběh o minulé zimě bez bot, s neustálým vyzýváním Martena. ("Ať je maj v hodně velký slevě!") A popelnicích ve velvyslanecký čtvrti (prej potomci Halase) vedle kterých jsem pak tyhle nejlepší našla - skoro nenošený a přesně na nohu.
       Omámen dal mi kouzelnou mast na ně, která je - a tím i mě - ubrání před vším zlem a mrazem. Sladce plul prostorem celou dobu mazání.
Pak spadl.