ZPOVĚDNICE

       "Rapapáápáádidááá" zní přiopile, laškovně a na konci překvapeně z úst muže, který je centrální postavou mého příběhu. Stojí nedaleko kulatého plastového kontejneru na sklo. Kdyby měl na sobě místo obnošené, pod špínou žluté, bundy třeba splývavý černý plášť, poznali byste v něm kouzelníka. Na první pohled. Takhle ale vypadá jako smrtelník, který se díky nedostatku prostředků k normálnímu životu objevuje mimo reálný svět jen zřídka a to požitím alkoholu.
       "Copato, copato, copatoto" koktá se zvýšenou zvědavostí. Blíží se pomalým, rozechvělým pohybem k nádobě na použité sklo. Vypadá to, jakoby se vracel domů. Roztahuje paže a objímá nádobu. Do kulatého otvoru kontejneru nejdřív opatrně nahlíží. Pak, přitahován ne přes oči, ale skrz srdce, do ní ? zvolna a pomalu ? vloží obličej. A tak nehnutě zůstává. A zůstává. A zůstává.
       "Tákže vínečko! Rozbitý. Helejse ... pivasová lahvinka, uražený dno, no todle, já se nato snad ... hele, klid, dva bajpásy stačily, takže ..." Zvenčí teď vypadá jako malé tělo s obrovským zeleným obličejem. Chvěje se. Pláče? Slyším, jak něco mumlá. Jeho slova padají tiše, čechrají uvnitř střepy a odplouvají. On se - - modlí! Zpovídá se svojemu bohu, ukrytému na dně. Prosí ho o slitování nad svým nuzným životem a vzdává hold za úspěchy včerejšího dne. "No, uhájil jsem si občanku, i když mě ten Ukrajinec jinak o všechno obral."
       "Tady taky nic. No jó, ale co teď řeknu doma? To mi zase Tygr nandá, že nemáme za co chlastat ..." Najednou hlavu vyndá, zakroutí s ní, malinko zavrávorá ... a jde dál.