MAGOŘI

       Studenej den. To byl nápad jít hnedka po vánocích na výlet. Ruce mi umrzaj. U rozhledny si musím sundat rukavice a každýmu podepsat diplom. "Ano, děti, všechny jste sem vylezly." A mě lezete krkem! Cestou zpátky si strejda zlomí nohu. Nejdřív jsem z toho trochu v šoku, nakonec mu to ale na nemocniční posteli docela sluší.
       A já z nemocnice šup rovnou do hospůdky. Jamajky naší milý. Benešovský.
       "Jé, co tady děláš? Ty ještě navštěvuješ náš zapadákov?" říká Kolečko. Ta dvoudecka co drží v ruce bude asi třetí.
       "Jsou svátky, tak sem se přijela mrknout na rodiče" odpovídám mu a "dvě deci červenýho, díky" říkám číšníkovi.
       Jak v teplejch ponožkách na spaní mi je mezi těma známejma tvářema. Vyměňujeme si náušnice a modlící knížky hluboko do noci. Koluje zelená cigareta.
       Stop! Zelenou nesmím. Nechci dopadnout jako minule. To jsem se probudila při pohledu na sebe do zrcadla nad umyvadlem. "Teda ty vypadáš! Padej domu! Teď hned, jinak venku zmrzneš." Už se vidím oblíkat a vrávorat ze dveří a po silnici. "Teda, je to ještě 2 kiláky dom. Jdu stopovat. Velký bílý auto! To mě vždycky na stopu zachránilo! Stojí! Co když je to úchyl?" Nestíhám to domyslet a nasedám. Snažím se nasadit obličej. "Jé, dobrý ráno, kam tak brzo?"
       "S rohlíkama, do Kamenice."
       "No jste opravdu děsně hodnej, že jste mi zastavil, já bych měla strach někoho vzít v půl druhý", chvíle trapného ticha a "Jé, tady to je, dík, ať se vám to voplatí."
       Takhle to bylo minule. Takže pozor, nepřežeň to! Lítání bylo dost. Ale homeopatická dávka mě přece nezabije.
       Spokojený pokec důvěrných známých pak skončil neskutečně rychle. S většinou z nich jsem se ani nestihla rozloučit a teď tu sedím. Sama a nehybná.
       "Můžeš jet ke mě, chceš?" povídá holohlavá vazba. Kdyby neseděl celou dobu s námi a měl jen o trochu zlejší oči, tak se s ním nebavim.
       Takhle ale slyším se říkat "hm, jsi tu autem?"
       Nasedám do obrovskýho svítivě zelenýho Mercedesu. Ten u nás v ulici za komančů měli jen - jak oni se jmenovali, měli dvě dlouhovlasý holky - no prostě v tu chvíli to začalo.
       Bytek vymalovanej všema barvama - jedna stěna růžová, druhá svítivě zelená. Místo kónickýho splachovadla na záchodě realistická imitace hlavy fousatýho skřeta, měkký tlustý koberce v obýváku, plnej bar a plno CDček v kuchyni. Tenhle člověk nejede v legálních drogách.
       Magor, to je jasný. "Co si dáš?" ptá se nenuceně. "Džus", odpovídám.
       Pouští CD s vlastním remixem Portieshead. "Kopii má jen moje bejvalka", říká. Tak to je v klidu, něco takovýho by mi neříkal, kdyby mě sem vzal z jinejch než dobročinnejch důvodů. Vímám si, že si během hovoru hraje s poutama. Cvak cvak. "Jak to jde jednoduše, co?" říká. Stejnou situaci už jsem jednou zažila, to bylo bráchovi tak 5. Takže tenhle habán je jenom velkej malej kluk. Pomalu se uklidňuju.
       Jdu spát. Už se ho nebojím. Překvapí mě. "Víš jak vypadá obušek?" ptá se a předvádí s ním hbitý chvaty z východního bojovýho umění.
       Áaa do háje. Kam jsem to zas vlezla? Panebože jak já si nabíhám, tohle není náhoda. Ať už ví, co si o něm myslím. "Neschovávej se pořád za nějaký atributy a vysyp diagnózu. Máš za sebou blázinec, kriminál, nebo obojí?" postavím se v posteli na loktech.
       "Něco lepšího, podívej" strčí mi před oči černou hranatou peněženku. Otevírá se jak okenice - dvě záklopky do stran a jedna dolu.
       Stříbrná kulatá placka. Nápis kolem dokola Policie České republiky. Slyším svůj šílený smích.
       Ráno se probouzím, odcházím, nic se neděje. Teď už mi to nedá a dívám se policajtům do očí. Co když jsou živí?