PIVOVÍNORUM

Chci vám vyprávět příběh o dně. O tom opravdickým, kam se propadneš po tom, co se propadneš těma předtím. A dál už to nejde. Nemáš kam jít. Jednoho, dík. Fouká na tě už jen ledovatka a zapomeneš co to je "mít se hezky". A lidi si přitom pořád venku navzájem přejou: "Tak se měj hezky".

Není to těžký.

máš ženu, máš ji rád. A vona má jinýho, mrcha jedna, ani to na sebe nepráskne a sbalí ti kufry a dá je před dveře. A deš.

Koukáš, deš spát na Hlavák a ráno nemáš kufr, peněženku ani papíry. nic. Nejseš lehkej, nejseš vůbec.

Pak chlastáš pivovínorum. Co někdo sežene nebo je hrozně chceš. Tak to jde tejden nebo dva. Pak si už neumíš představit, jaký to je mít pokoj, kam nemůže nikdo, koho tam nechceš. A nemít pivovínorum.

A všechno je jedno.

Kolik je hodin? Světlo znamená den.

Potřebuješ něco? Lahev.

Kde spíš? Mám kámoše tramvajáka.

Je to celý trochu blbý a rád by ses z toho dostal.

Jde to rychle - nemáš, tak nemáš. A pak už je pozdě - zpátky to nejde. Máš svý přátele, svůj flek v nonstopu, svůj rum a možnosti neomezený, v jistým smyslu. A nemusíš řešit zbytečnosti. Jen ten vítr je studenej.