Nimrodhé

Kdo jsi Nimrodhé, jak se zveš,

jsi-li skvostem mezi řekami,

neb kráskou z světla hvězd,

či obojí je jméno tvoje?

Kdo o tom rozhoduje?

Tvé čiré vody, jež bělostně víří,

tvůj proud unášející chmýří,

který jak paprsky noci temně hučí,

se mnou se nikdy nerozloučí.

Věky tu budu stát, ztracen v kouzle,

budu mlčet, hledět dlouze,

poslouchat tvou krásnou hudbu,

než okusím chladivou vodu.

Vodu, jež sladce chutná,

vypiji jí celý pohár do dna.

V tmách jemným svitem plane,

padá shůry, zelené dělí pláně.

Zázračným životem kypí,

po doušku z ní vstává mnohý.

Ledový proud v mlžné síti,

koryto plní, půdu sytí.

Hluboké břehy, zvučné tóny,

okolní les hudbou plní,

mohutné větve klenbu tvoří,

pod ní se králové koří.

S radostí v srdci, smutkem v duši,

půjdeme spolu, oba hluší,

zelenou trávou, kapradinou,

ať za sluncem, neb za lunou.

Tanči jak hvězdy při měsíci,

jak sličné dívky v světle svící,

jež rudými ohni v noci planou,

co jiného chceš na vybranou?

Noc krásnější je nežli den,

když přijde tebe plný sen,

když není noci či hodiny,

kdy my spolu by jsme nebyli.

Já nemám na vybranou již

a rád beru na sebe ten kříž,

rád budu vedle tebe stát,

když hudba bude hrát.

Zatanči tanec, jež rychle plyne,

zatanči jako lodě na hladině,

zaskotač podél potoka,

ať ruka tvá mne zacáká.

Krásná ty, lásko má,

kdo jiný mi co ty dá,

kdo jiný je mi nejbližší,

když jen tebe mám na mysli.

Srdce mi tepe jako zvon,

jež z věže vyslal znící ston,

zpívá srdce mé, zpívá o té,

které žiji, která je moje bytí.

Až starcem nazývat mě budeš,

až vousem bílým obepnu věž,

pak věz milá má, věz,

že já tě milovat budu přec.

Vrásčitá tvář moudrost značí,

paměť ta se k mnohému vrací.

A tvoje, moje vzpomínky?

V nich budeme zas jen my.

Já a ty za soumraku letních dní,

kdy ptáček píseň v sadě pěje,

zůstává nám vždy naděje,

že lepší časy přijdou, dnes a zítra též,

tak proč strachovat se teď,

ne, teď klidně lež.